Rotný Tomáš Procházka, který sloužil u speciální jednotky cvičící afghánské vojáky, padl minulý týden střelou talibánského teroristy maskovaného ve vládní uniformě frekventanta kurzu. Štěstí, dosud provázející české vojáky ve vojenské misi NATO v Afghánistánu, je opustilo. Letos jde již o čtvrtou oběť. Tragická událost i populistické vábení podnítily Luboše Zaorálka, bývalého ministra zahraničí, k návrhu, aby čeští vojáci z mise odešli. V reakci na něj se ozvali generálové Petr Pavel a Karel Řehka. Argumentovali jasně: český voják z boje neutíká. Zbrklý úprk by protivníka jen utvrdil v tom, že se teror vyplácí. Diskutujme o strategických cílech vojenského zahraničního angažmá, to je v demokratické společnosti nejen potřebné, ale i nezbytné. Ale ne teď a ne takhle, shrnul to generál Karel Řehka. Zaorálek mu arogantně opáčil, že „blábolí“.
Pozoruhodné je, že se tato výměna názorů odehrála v předvečer 100. výročí vzniku samostatného Československa, na němž měli vojenští dobrovolníci lví podíl. Bez českých a slovenských vojáků, kteří v První světové válce dezertovali z rakouské armády, aby jako českoslovenští legionáři bojovali na straně Dohody na frontách ve Francii, v Itálii a zejména v Rusku, by Tomáš Garrigue Masaryk jen těžko přesvědčil architekty versaillského pořádku k podpoře samostatného státu. Ještě když americký prezident Woodrow Wilson v lednu 1918 prezentoval svůj čtrnáctibodový program o právu národů na sebeurčení, nebyla v něm o Československu – na rozdíl od Polska, Rumunska nebo Srbska – ani zmínka. Skutečnost, že legionáři prolévali v bojích krev, byla proto výslovně zmíněna ve Washingtonské deklaraci o nezávislosti československého národa z 18. října 1918. Lze tedy říci, že Češi a Slováci měli svou armádu dříve než vlastní stát. A že se o tento stát významně zasloužili vojáci.
Masaryk prohlašoval, že státy se udržují idejemi a zásadami, na kterých vznikly. V československém případě to byly zásady inspirované americkým republikánstvím. Zásady lidské svobody, rovnosti před zákonem, moderní demokracie jako vlády, která odvozuje svou moc od souhlasu ovládaných, i principy státní nezávislosti a národního sebeurčení. Boj o republiku dal pak Masaryk do kontextu širšího zápasu o spravedlnost a lepší svět. Byl evangelík a republiku chápal jako praktikovanou křesťanskou mravnost. Také zde našel inspiraci u amerických protestantů, kteří svou republiku vnímali jako budování lepšího světa v duchu Ježíšova kázání na hoře. „Ježíš, ne César, toť smysl našich dějin a demokracie,“ psal Masaryk ve Světové revoluci. Demokracie pro něj nebyla panováním, ale službou spravedlnosti.
Morálním imperativem Masaryk postavil svůj lid před úkol, který byl nad jeho síly. Ani jím vytvořená republika nebyla bez chyb. Konstrukt československého národa mu měl zajistit většinu v jeho historických hranicích. Jak uváděl protestantský filosof Emanuel Rádl, v základech byl ale problém. Tím, že se Masaryk od počátku negativně vymezil proti našim Němcům a našim katolíkům, a protože nedokázal uspokojit ani emancipační tužby Slováků, ocitli se nakonec jeho „státotvorní“ Češi ve svém státě v menšině. Střet s Hitlerem stát rozlomil.
Museli znovu přijít vojáci, aby stát zachránili tím, že obětovali své životy. Po Mnichovu byli připraveni republiku bránit, ale ustrašené politické vedení jim k tomu nedalo příležitost. Vojáci tak museli světu demonstrativně ukázat, že nejsme národ kolaborantů, který se smířil s okupací. Jozef Gabčík a Jan Kubiš v čele výsadku s krycím názvem Anthropoid zlikvidovali v Praze třetího muže Třetí říše. Když po Josefu Mašínovi, legendě domácího vojenského protinacistického odboje, žádalo gestapo v pankráckém vězení, aby „atentát“ odsoudil, český voják tváří v tvář smrti prohlásil, že jen lituje, že Heydricha nezabil sám. Jedině díky odvaze těchto vojáků se Edvardovi Benešovi podařilo po válce obnovit stát v jeho původních hranicích.
Krásné zemětřesení, vyvolané pádem komunismu a rozkladem sovětského impéria, už Československo nepřežilo. Je to paradox. Slavíme 100. výročí státu, který už 25 let neexistuje. 28. říjen zůstává naším hlavním státním svátkem. Říkáme, že ho slavíme, protože se hlásíme k jeho hodnotám. „Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – ve svobodu vždy větší a větší.“ Ano, na poslední větě z Washingtonské deklarace není opravdu co měnit, jen ji důsledně naplňovat.
Český stát má oproti Československu několik výhod. Po roce 1989 prošel systémovou transformací, která ho vyztužila. Je národnostně homogenní, se Slováky a s domácími katolíky se dokázal vyrovnat. Je obklopený přátelskými sousedy. Skrze NATO a EU má bezpečnostní garance, o nichž se První republice mohlo jen zdát. I při jejich ukotvení hráli vojáci klíčovou roli. Když Václav Havel prosazoval ve Washingtonu rozšíření NATO, bylo právě nasazení vojáků v misích v Zálivu a na Balkáně – vedle morálního argumentu o odčinění jaltské křivdy – argumentem, který rozhodl. Dodnes působí v náš prospěch. Na obranu sice nevydáváme peníze, které stát kdysi slíbil, ale na bojišti hájíme stejné hodnoty a vojáci za ně nasazují své životy. Mysleme na to pokaždé, když uslyšíme výroky o tom, kdo nám tady „blábolí“.
Alexandr Vondra, publikováno v Katolických novinách 30.10.2018