Singapurský summit Donalda Trumpa se severokorejským diktátorem Kim Čong-unem rozdělil veřejné mínění ve světe na dva tábory. Na jedné straně jsou ti, kteří schůzku vítají jako otevření cesty k uvolnění napětí a mírovému řešení problémů na Korejském poloostrově. Posilou je jim pocit, že „řeč těla“, která je nyní patrná u Kimova veřejného vystupování, zavdává naději, že slova o jaderném odzbrojení myslí vážně. Na druhé straně jsou skeptici. Pomineme-li věčné Trumpovy kritiky, kteří každý čin amerického prezidenta hodnotí a priori negativně, zůstává mnoho těch, kteří argumentují, že summit reálné výsledky nepřinesl, poměry v Severní Koreji zůstávají děsivé, Kim „hraje divadlo“ a zkušenosti s jeho režimem z minulosti neopravňují k optimismu.
Realistický pohled velí k opatrnosti. Komentáře o „historickém“ summitu jsou sice na místě, neboť šlo o vůbec první takovou schůzku v dějinách, ale teprve budoucnost ukáže, můžeme-li mluvit o „přelomovém“ setkání. Přesto podle mého soudu existují argumenty, proč Trumpovu snahu o „jiný“ přístup podpořit.
Zaprvé je evidentní, že dosavadní snaha zabránit Severní Koreji stát se nukleární mocností nic nepřinesla. Standardní nástroje diplomatického tlaku a jednání odborníků „zdola nahoru“ selhaly. Pchjongjang dnes disponuje jadernou zbraní i raketovými nosiči, jimiž je schopen ohrozit nejen jižní sousedy, ale i další státy, Japonskem počínaje a USA konče. Nedělat v takovém případě nic, nebo jen pokračovat v izolaci Severní Koreje, v zásadě znamená otevřít dveře k závodům ve zbrojení. Japonsko by asi bylo první zemí, která by musela přehodnotit závazek nevyvíjet jaderné zbraně. A stěží by zůstalo poslední.
Donald Trump tím, že se s Kimem setkal a poskytl mu PR show i mocenskou satisfakci, aniž by za to něco získal, nepochybně riskuje. Pokud proces vyústí do prázdna, bude směšný. Nicméně státníci občas musí riskovat. A přístup „odshora dolů“ je z logiky věci taktikou i strategií, která může přinést výsledky při vyjednávání s režimem, který má ultimativního vůdce.
Za druhé je tu faktor osobnostních rysů. Pro mnoho lidí v Evropě je Trumpův styl nepříjemný a nepřijatelný. Ale v komunikaci s nedemokratickými vůdci typu Kim Čong-una, Si Ťin-pchinga nebo Vladimíra Putina může přinést výsledky, protože oni tvrdým slovům rozumějí, libují si ve statusové hře a chápou pravidla politiky „cukru a biče“. Když Trump vloni na podzim pronesl v OSN na adresu Kima známá tvrdá slova, mnozí se obávali, kam až taková verbální eskalace může dospět. Stejní lidé byli překvapeni, když teď hleděli na pevný stisk rukou. Podíváme-li se ale na dění z odstupu, má to logiku jako z diplomatické učebnice. Nejprve tvrdý útok, který má konkurenta či protivníka přitlačit ke zdi a dovést k jednání, a pak vstřícný krok, který má navodit vzájemnou důvěru, bez které nemá vyjednávání šanci. Možná se to bude ještě opakovat.
A za třetí – možná i sám Kim má zájem na ukončení naprosté izolace své země. Cena, kterou za mocensko-nukleární ambice platí, je dle všeho neúnosná. Nedávné zemětřesení, vyvolané jadernými testy, mu zničilo klíčové podzemní vojenské zařízení. Singapurský summit ukázal, že nemá ani peníze na to, aby si zaplatil letadlo a hotel. Přitom se zdá, že doma – díky letité glajchšaltizaci společnosti – nečelí hrozbě lidového povstání, která by mu svazovala ruce. Má-li se čeho obávat, je to spíš palácový převrat. Posílení pozice ve světě mu doma pomůže víc než izolace. A konečně je tu faktor Číny, jejíž vůdce se stává doživotním „císařem“, a která si okolo sebe vytváří systém vazalských států. Tedy na jedné straně inspirace pro upevnění pozice doma, na straně druhé naopak zájem nebýt jen vazalem Pekingu.
Celý proces má svá úskalí. Trumpovi se vyčítá, že pomíjí lidská práva, že Severní Korea zůstává brutální totalitní diktaturou. Trump na obhajobu přirozeně uvádí, že zabránit nukleární katastrofě má vyšší prioritu. Roli tu hraje i fakt, že jeho politika není založena hodnotově, ale transakčně. Jako člověk, který vzešel z byznysu, chápe lidské jednání na bázi „něco za něco“. A právě zde tkví nejen výhoda, ale i riziko jeho podnikání pro ostatní aktéry. Myslí-li Kim svůj závazek k jadernému odzbrojení vážně, otázkou zůstává, co za to výměnou dostane. Požaduje „bezpečnostní záruky“. Pokud se Trump – v honbě za okamžitým úspěchem před kongresovými volbami v USA na podzim – zaváže ke stažení amerických vojáků z Jižní Koreje, může mít Soul problém, pokud na severu diktatura zůstane. Konvenční, „bezjaderná“ armáda Pchjongjangu by v případném vojenském konfliktu s Jižní Koreou, kterou by už nechránila americká přítomnost, měla jistě navrch. Avízované pozastavení vojenských cvičení problém není – má jen nastolit důvěru a lze je kdykoli obnovit. Ale definitivní stažení vojsk je něco jiného.
Singapurský summit tak jen zahájil proces, který má otevřený konec. Papež František vyzval věřící po celém světě, aby se modlili za to, že skončí dobře. To je nepochybně něco, co můžeme činit i my zde, ve střední Evropě. V transakčním věku, kdy sami ve hře žádné silné mocenské karty nemáme, nám nic moc jiného nezbývá.
Alexandr Vondra, publikováno v Katolických novinách, 19.6.2018