Když před týdnem prezident Petro Porošenko požádal ukrajinský parlament o vyhlášení výjimečného stavu, mnozí si kladli otázku, zda není na spadnutí „totální“ válka. Na místě je dvojí odpověď. Na jedné straně je pravděpodobné, že „totální“ válka nehrozí. Ukrajina nemá sílu na to, aby se pokusila vojensky získat zpět strategicky důležitý Krym, který Rusko v roce 2014 protiprávně anektovalo. Rusko, byť na to vojensky sílu určitě má, nestojí o rozpoutání války, která by ho uvrhla do ještě větší mezinárodní izolace, než jaké čelí dnes. A Západ teď není v kondici, aby se za Ukrajinu postavil razantněji než dosud. Nic ho k tomu nenutí, Ukrajina není členem NATO.
Na druhé straně je eskalace další kapitolou v „omezené“ válce, kterou vede Rusko Vladimíra Putina vůči Ukrajině už téměř pět let. Říkáme ji válka „hybridní“. Je to válka, kterou nikdo předem nevyhlašuje. Válka, které se neúčastní početné divize, ani při ní neumírají statisíce vojáků nebo civilistů. Útočné akce jsou nepřiznané, účastní se jich zvláštní jednotky pod vedením zpravodajských služeb a jsou doprovázené psychologickými a kybernetickými operacemi, které šíří propagandu, nejistotu a strach. Cílem je vyvolat v zemi, která je útokům vystavena, vnitropolitickou krizi a následně převzít kontrolu nad vnitřními silami, které půjdou útočníkovi na ruku. Cílem ruské hybridní války je podkopání nezávislosti a celistvosti Ukrajiny.
Poslední dějství hybridní války začalo v Kerčském průlivu mezi Krymem a Kubání, který spojuje Černé a Azovské moře. Ruské vojenské lodě tam zaútočily na tři čluny ukrajinského námořnictva, které pluly z černomořské Oděssy do azovského Mariupolu. Poškozené čluny ruské úřady zadržely a jejich posádky uvěznily. Z mezinárodně-právního hlediska je situace jasná. Azovské moře patří Rusku i Ukrajině a stále platná smlouva z roku 2003 v něm zaručuje oběma zemím svobodnou plavbu pro komerční i vojenská plavidla. Ruská akce je proto flagrantním porušením práva.
Pro Ukrajinu je volná plavba Kerčskou úžinou životně důležitá, neboť půlmiliónový přístav Mariupol zajišťuje vývoz klíčových produktů ukrajinského těžkého průmyslu. Jeho odříznutí od světa by Ukrajině způsobilo těžko řešitelné problémy. Letos Rusko otevřelo nový most přes Kerčskou úžinu, který spojuje Krym s pevninou dálnicí i železnicí. Nová stavba pomůže nejen turistům směřujícím na krymskou riviéru, ale zajistí Rusku i přímé propojení s černomořskými přístavy – Sevastopolem, Feodosijí a Kerčem. Most zároveň komplikuje plavbu Kerčskou úžinou, což Rusku nevadí, protože v Azovském moři žádný velký přístav nemá. Ukrajina je naopak v problémech. V srpnu musela velká komerční loď plující do Mariupolu upilovat stěžeň, aby se pod mostní oblouk vůbec dostala. Rusko také avizuje, že kolem Krymu vyhlásí dvanáctimílové pásmo ruských výsostných vod. Zatím jde jen o jednostrannou deklaraci, která nemá šanci na uznání ze strany OSN. Ale Moskva tím brnká Ukrajincům na nervy, protože cesta Kerčským průlivem, který je v nejužším místě jen dvě míle široký, by se dostala pod plnou kontrolu Ruska.
Načasování agresivní akce může mít i jiné důvody. V říjnu totiž konstantinopolský arcibiskup a ekumenický pravoslavný patriarcha Bartoloměj I. oficiálně oznámil, že zahájil proces udělení autokefalie (samostatnosti) pravoslavné církvi na Ukrajině. Tím naplňuje touhu pravoslavných Ukrajinců vyvázat se z podřízenosti patriarchovi v Moskvě.
Dnes na Ukrajině působí tři pravoslavné církve. Donedávna byla největší a jedinou oficiálně uznanou Ukrajinská pravoslavná církev (tzv. moskevský patriarchát), která je od roku 1686 podřízena Ruské pravoslavné církvi, v jejímž čele stojí patriarcha Kirill. Její pozice jsou silnější na východě země a na Krymu. V Kyjevě a na západě země je ovšem považována za mocenský nástroj Putinova Ruska a věřící utíkají ke konkurenci. V roce 1992, kdy Ukrajina získala nezávislost, byla založena jiná Ukrajinská pravoslavná církev (tzv. kyjevský patriarchát), která jurisdikci moskevského patriarchy neuznává. V jejímž čele stojí patriarcha Filaret, který v době ruské invaze na Krymu prohlásil, že Putin je „posedlý ďáblem“. A konečně existuje ještě Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, která byla založena v roce 1921 a obnovena v roce 1990.
Východní pravoslavné církve fungují jako společenství autokefálních církví, které nemají ústřední postavu, jakou je v katolické církvi papež. Ekumenický konstantinopolský patriarcha je mezi biskupy uznáván jako první mezi rovnými (primus inter pares). Má ale pravomoc o autokefalii rozhodnout a nyní žádá, aby na území Ukrajiny vznikla jedna církev podřízená patriarchátu v Kyjevu. Jeho rozhodnutí vyvolalo ostrý nesouhlas Ruské pravoslavné církve, která se cítí být zástupcem celé „Rusi“, tedy všech pravoslavných věřících v Rusku, Bělorusku i Ukrajině, a jako nejbohatší z církví aspiruje na primát v pravoslavném světě a roli nositele tradice východního křesťanství („třetí Řím“). Záležitost je citlivá i proto, že kolébkou východního křesťanství je historický Kyjev, kde došlo za knížete Vladimíra ke christianizaci celé Rusi. K přesunu metropolitního sídla do Moskvy došlo až později v souvislosti s mongolskými nájezdy a ruskými imperiálními nároky. Na protest proto Moskva nyní přerušila s Bartolomějem vztahy a v pravoslavné církvi hrozí schizma.
Je možné, že prezident Putin, který má na Ruskou pravoslavnou církev zásadní vliv, chtěl eskalací napětí zabránit osamostatnění patriarchátu v Kyjevě. Přilévání oleje do ohně je ale kontraproduktivní. Jen povzbuzuje formování ukrajinského národního sebevědomí.
Alexandr Vondra, publikováno v Katolických novinách, 4.12.2018