4.12.2003 – Publikováno v: Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (ed.): Vítězové? Poražení? (Prostor, 2005)
M.V.: Mohl byste nejdřív trošku promluvit o vašich kořenech, o vaší rodině, o tom, kde a jak jste vyrůstal, na co si rád vzpomínáte z dětství, na co třeba méně?
A.V.: Jsem z Prahy a vyrůstal jsem celé mládí v Praze, v rodině, která určitě nějakým způsobem pomohla nebo přispěla k mému celkovému formování. Nebyla řekněme v aktivním odporu proti komunismu, nebyl jsem tedy z rodiny disidentů, ale každopádně jak matka, tak otec, vlastně nevlastní otec, protože žil s námi asi od mých dvou let, byli dost jasného antikomunistického zaměření. To neplatí tak úplně o mém vlastním otci, s kterým jsem udržoval pravidelný kontakt asi dvakrát do měsíce, jezdil jsem za ním na Zbraslav. Ten byl v komunistické straně, ale nemyslím si, že z nějakého superpřesvědčení, to byl spíš takový osud. Jeho otec, tedy můj dědeček František Vondra byl v protinacistickém odboji, to byla skupina V boj, jistě ji znáte jako historici, vydávali i časopis V boj za protektorátu, a dědeček byl pak uvězněný a zemřel v koncentráku. Není mi úplně jasná jeho politická orientace, protože jsem ho nezažil a z vyprávění babičky si to až tak do detailu nepamatuji, i když s babičkou jsem tehdy hodně na tohle téma vedl rozhovory. To byla strašně prima pani, vídeňská Češka, a oba její synové, jeden z nich, František, je mimochodem táta Ivany Plechaté, se oba vlivem tohohle osudu u těch komunistů ocitli a spíš myslím, že neměli pak odvahu se s tím vypořádat jinak. Proč, to mně přesně není jasné. Myslím, že se tam prostě nějak dostali. Část těch lidí, kteří přišli o rodinu za nacistů, u komunistů prostě skončila, a když pak dělali v takových oblastech jako uranový průmysl, tak asi nenašli moc odvahy se proti tomu postavit. Dědečka z matčiny strany jsem vlastně také nezažil, jmenoval se Vladimír Pleiner, byl legionář a malíř. Pleinerovi neměli kořeny v Německu, ale někde snad na Podkarpatské Rusi, dědeček byl v legiích, které prošly pak až do Vladivostoku a vracel se domů jižní cestou po lodi. Dokonce si snad našel svou budoucí ženu někde v Kazachstánu, přestoupil proto na pravoslaví a hrob má na Olšanech v té ruské části. Byl to takový ten romantický krajinář, který hodně dělal České středohoří, ale i tady v Praze a jako malíř se hodně kamarádil s lidmi jako František Tichý nebo starý Štěpánek, hodně tam pili, František Tichý to myslím nevydržel. Dědeček samozřejmě tíhl k levici, dokonce po válce vstoupil do komunistické strany, ale jestli mě paměť neklame, z vyprávění doma bych řekl, že to „zaříznul“ ještě snad před osmačtyřicátém, někdy v sedmačtyřicátém zase vystoupil. Zemřel začátkem padesátých let. Jeho první žena, ta, kterou si přivezl, brzy zemřela na nějakou vážnou nemoc, snad ještě pocházející z té cesty legií, čili z toho manželství byl jen můj strejda, a moje matka je z jeho druhého manželství, kdy si vzal mou budoucí babičku. To byla Němka, část její rodiny byla dokonce odsunutá, ta německá část byla z oblasti Chemnitzu a ta, co žila v Sudetech, žila v oblasti Ústí nad Labem. Dědeček byl tedy pravoslavný, babička byla evangelička a matka byla pak spíš emancipovaná žena, která se pustila na vědeckou dráhu v geologii, planetologii a těchto oblastech. U komunistů nebyla samozřejmě nikdy a byla celkem zřetelně protikomunisticky orientovaná. Jeden čas také vedla sekretariát Mezinárodní planetologické unie, byla jedním z mála lidí, co třeba analyzovali snímky z Marsu, občas i vyjela do zahraničí. Nebylo to pro ni samozřejmě jednoduché, protože ji často nepustili, nebyla sice nějak angažovaná v disentu, ale její názor byl jasný. Postoj matky a nevlastního otce k tomu, co jsem dělal, byl takový… oni na jednu stranu byli vlastně rádi a na druhou stranu se báli. Ale nikdy mi to nevyčítali, to ne, vždycky se ptali, jak to vypadá, a pak, když se to začalo postupně lámat, jejich radost a hrdost víc a víc převažovala nad tím strachem. Když nás v 89. začátkem roku zavřeli kvůli palachiádě, tak matka chodila na ty soudy a se všemi se tam bavila, s Vaškem Malým a tak. Pak samozřejmě byli naši strašně rádi, když se to v listopadu zlomilo. Dědeček postavil před válkou barák, ten jim sebrali hned po osmačtyřicátém.
Můj nevlastní otec byl zase z rodiny husitské, tedy Československá církev husitská, čili podobné kořeny jako Klaus. A to byli takoví perfekcionisti, vyrostlí v atmosféře první republiky, a to s komunisty také samozřejmě nešlo dohromady. Nevlastní otec zemřel na rakovinu někdy v 96., 97., ten vlastní umřel těsně před revolucí, 87, 88, předtím pracoval jako zeměměřič v uranovém průmyslu a na přehradě na Dlouhých Stráních. Bylo to tehdy komplikované, protože jsem byl zrovna zadržený nebo zavřený, takže byl problém, abych vůbec se dostal na pohřeb. Takže to bylo asi prostředí, v kterém jsem vyrůstal a samozřejmě mi to svým způsobem takové to životní niveau pomáhalo formovat. Už v raném mládí jsem hodně tíhl k undergroundu a začal jsem se hodně přátelit s lidmi, který měli ten disent v rodinách.
M.V.: To bylo už na střední škole?
A.V.: Jistě…
Zbytek článku, ve formátu .doc, si můžete stáhnout zde.