1.7.2003, Hospodářské noviny
Říká po čtrnácti letech v diplomacii Alexandr Vondra, poslední mluvčí Charty 77, blízký přítel Václava Havla a náměstek ministra zahraničí
Alexandr Vondra, bývalý poradce prezidenta Václava Havla, oznámil, že si po téměř čtrnácti letech ve službách zahraniční politiky bere rok neplaceného volna. „To, co činím, rozhodně není útěk nebo něco takového. Nebouchám do stolu a neříkám: konec. Chci si prostě jen dopřát roční odstup,“ říká odcházející náměstek ministra zahraničí Vondra.
Odcházíte opravdu jen na rok? Neskončíte spíš jako exministři Vladimír Dlouhý či Karel Březina ve službách komerční firmy?
Člověk si nemůže být jist absolutně ničím. Nicméně – já v diplomacii působím přes třináct let a myslím, že v zájmu duševní hygieny je volno něco, co mně osobně může být jen ku prospěchu. Rozhodně se nerozhlížím po nějaké dobře placené práci. V této chvíli k žádné zahraniční firmě neodcházím: Mám v plánu napsat knížku, učit…
Říkáte, že odcházíte bez bouchání do stolu. Čili vás k tomu nevede otrávenost nebo třeba zklamání ze současné zahraniční politiky, jak ji dělá Cyril Svoboda?
Ne, to rozhodně není můj primární důvod. Mám naopak pocit docela dobře vykonané práce. Prostě se chci chvíli věnovat sobě a rodině, protože práce tak, jak jsem ji dělal, byla od nevidím do nevidím, bylo málo času si některé věci promyslet, načerpávat něco nového: Já zkrátka cítím potřebu doplnit palivo.
Jinými slovy ztráta motivace. Nebo hledání něčeho nového?
Vždycky jsem si uměl motivaci najít. O přestávce jsem přemýšlel už před Vánoci, kdy končil summit NATO. Pak do toho spadl Irák, nebyl vhodný čas najednou rychle odejít.
To jste si odchod načasoval na podobnou dobu, v níž končil Václav Havel. Spolu jste do velké politiky vešli – neodcházíte i kvůli němu?
Nikoli. Samozřejmě se známe, přátelíme, k Václavu Havlovi cítím hluboký respekt. Ale naše cesty se v posledních letech, kdy jsem působil ve Spojených státech, víceméně rozešly. To s tím nesouvisí.
Ale mohlo by. Jednak vás Havel vždy podporoval, jednak už jste jedním z posledních politiků Havlovy generace, který se ještě nestáhl do ústraní.
Já ale nekončím. Navíc z té generace, která přišla do politiky s Václavem Havlem, poslední nejsem. Třeba Petr Pithart je předsedou Senátu…
Zrovna Petr Pithart ovšem tvrdí, že generace porevolučních politiků byla spíše taková parta snílků, kterým šlo o vize a principy, ale skutečnou politiku dělat neuměli.
Ale podle mého názoru mají i dnes vize v politice své místo. Nelze mít jen vize, pokud nebudete schopni je prosadit třeba v Parlamentu nebo pro ně získat podporu veřejnosti. Ale bez vize se těžko prosadíte v mezinárodním prostředí.
Umí Česko světu nabídnout své vize?
Nejsme velká země. Nejsme velmoc. Ale navzdory omezenému počtu lidí jsme byli schopni za posledních třináct let nabídnout osobnosti, které byly a jsou schopné zaujmout nejen doma, ale i v zahraničí. Václav Havel z nich byl rozhodně nejdůležitější. Ale je i řada lidí – třeba ne ve vrcholné politice – kteří získali věhlas. Napadá mě společnost Člověk v tísni. To je dnes jedna z vůbec nejznámějších nevládních humanitárních organizací.
Ovšem vize, které nabízejí vrcholní politici, jsou momentálně dost nečitelné. Nedělá trochu paseku, že jiným hlasem ve světě hovoří vláda a jiným prezident?
Vždycky je lepší, když nejvyšší představitelé mluví jedním hlasem, nebo se alespoň rámcově shodují. Ale není zas až tak neobvyklé, když hovoří jinak. Třeba francouzská politika s tím má velké zkušenosti.
Čili to není tak, že prezident jedním výrokem pokazí několikaměsíční úsilí ministerstva zahraničí?
To je těžké. Václav Klaus je člověk, který má na některé věci velice silné, vyhraněné názory – a nebojí se tyto názory sdělovat. My to všichni víme, není to pro nás překvapivé. Byl řádně zvolen prezidentem a teď je nutné, aby se stát vyrovnal s tím, že občas k takovým situacím dochází a docházet bude.
Musí to mást nejen zahraničí, ale i občany. Vezměte si Irák: Týdny se mluvilo o tom, jestli tedy spojence podporujeme, nebo nepodporujeme….
Samozřejmě by bylo lepší, kdyby se základní stanoviska – ať už k Iráku, nebo k přístupu k Evropské unii – lépe koordinovala. Ale třeba Irák – to byla mimořádně složitá situace, názory se lišily i v mnoha evropských zemích a my nebyli jediní, kdo měl problém, jak se k tomu postavit. Nakonec si myslím, že jsme tu situaci zvládli dobře.
Navzdory tomu, že nikdo neuměl lidem jasně říct, na čí straně vlastně stojíme?
Já měl na tuto problematiku zřetelný názor a samozřejmě bych uvítal, kdyby jej sdílelo více politiků, čímž by bylo snazší to vysvětlit veřejnosti. Ale situace prostě byla taková, jaká byla, a to se nedalo nějak lámat. Kdykoli to šlo, jsem své názory prezentoval. Totéž ministr obrany Tvrdík a další: Vysvětlovali jsme, proč je intervence nezbytná.
Ale prezident si opět myslel něco jiného. Podle Lidových novin dokonce urazil amerického velvyslance, kterému měl říci, že pokud spojenci nějaké zbraně hromadného ničení v Iráku najdou, tak jen proto, že je tam sami přivezou. Nezpůsobilo to poněkud ochlazení v česko-amerických vztazích?
Já u toho rozhovoru nebyl, takže mohu těžko spekulovat. Ale fakt je, že třeba můj názor nebo názor americké administrativy rozhodně nebyly identické s názorem Václava Klause. Umím si představit, že tam došlo k jisté výměně názorů. Ale je důležité říci, že se tyto vztahy už zase vrátily do normálu. Jsou opět dobré, tradičně dobré – a jedna výměna názoru s tím nemohla příliš pohnout.
Jedna „výměna názoru“ ale přinesla zásadní ochlazení například česko-egyptských vztahů. Před dvěma roky byly připraveny kontrakty, které padly po známém výroku Miloše Zemana pro izraelský list Haarec na téma odsun Palestinců.
Miloš Zeman měl zvláštní dar vytáhnout kladivo tam, kde by byl dobrý pilník na nehty. Dnes už se naštěstí používají jemnější diplomatické nástroje a komunikace je, troufám si tvrdit, bez větších problémů.
Říkáte, že si pauzu dáváte v okamžiku, kdy jste se svou prací spokojen. Jak obstojí optikou roku 1989, kdy jste do politiky vstoupil, abyste dělal „velké změny“?
Tehdy šlo o svobodu a demokracii. Jistě, není to úplně ideální, ale obojí tu máme. Já se od začátku orientoval na zahraniční politiku a tam se roky podařilo opravdu hodně. Jsme suverénní stát, člen NATO, vstupujeme do EU, máme dobré vztahy se všemi sousedy a zvládli jsme dokonce i rozdělení státu.
Chtěli jste změnit svět k lepšímu. Povedlo se to?
Postavení země navenek jsme rozhodně změnili k lepšímu. Dneska už nejsme terčem posměchu ani pohrdání.
Autor/ři: Petr Holub
Simona Holecová