Komentář Bohumila Pečinky
Týden před volbami naplno pracují politické kuloáry, kde se předběžně vyjednává, kdo s kým a za co, až voliči rozdají karty. Jaké jsou varianty dalšího vývoje?
Jiří Paroubek pravděpodobně volby vyhraje, ale přesto začíná tahat za kratší provaz. Proč? Jeho první volbou je menšinová vláda ČSSD s podporou komunistů, druhou pak nabídka ODS na velkou koalici. Obě alternativy se nyní začínají rozplývat.
STRANY PROTESTU
Už druhá série průzkumů po sobě ukázala, že by ČSSD společně s KSČM nemusela mít většinu v Poslanecké sněmovně. V paměti je ještě rok 2002, když tehdy nesjednocená levice dosáhla 111 parlamentních křesel z celkových 200. Za těch osm let však došlo k určitým sociálním změnám – posunula se demografická struktura společnosti ve prospěch lidí s jinou životní zkušeností než z dob reálného socialismu.
Navíc komunisté ztratili protestní náboj, který ještě v roce 2002 pro část veřejnosti měli a získali rekordních 18,5 procenta. Pod vedením Vojtěcha Filipa se však změnili v prosebné čekatele na moc z rukou ČSSD, čímž přestali být ostrovem pro věčné nespokojence. Protestní společenský potenciál k sobě daleko více stahuje TOP 09 a především Věci veřejné jako strany bez politické minulosti. Pokud tento trend vydrží, mohou společně s ODS znemožnit vytvoření levicové většiny ve sněmovně, což není v situaci hospodářské krize málo.
I kdyby pak „topka“ a „vévéčkáři“ šli do otevřené koalice s Jiřím Paroubkem, ani to nebude tragédie, protože zde mohou sehrávat relativně pozitivní roli Paroubkova zadržovatele. V jistém smyslu je „zadržování levice“ něčím jako maximem smyslu jejich existence. VV jako typická protestní strana na jedno použití stejně časem zanikne a TOP 09 se perspektivně sloučí s ODS, protože v českém pravicovém prostoru je dlouhodobě místo jen pro jednu stranu.
DRUHÁ VOLBA
Jak je to s Paroubkovou druhou nejlepší volbou? Je jí velká koalice s ODS. Však na ní také Jaroslav Tvrdík měsíce pracuje. Nevyjednává ovšem s legitimně zvoleným vedením, ať už stál v čele občanských demokratů Topolánek, nebo Nečas, ale s politickým podsvětím, které v ODS představují straničtí bossové z Prahy, Ústí a jižních Čech.
Tito ctinehodní pánové si postupně privatizují veřejný prostor, bohatnou na provizích ze státních zakázek a mají ambice časem ovládnout i centrum. Tragédií Mirka Topolánka bylo, že si nevytvořil silné stranické křídlo svých stoupenců. Když potřeboval hlasy, na kongres vždycky poslal svého souputníka Marka Dalíka vyjednávat za bossy.
Tím jim dal politickou důvěryhodnost a nechal je vyrůst. Mnozí z nich dokonce zasedají ve výkonné radě. Když se proti němu na podzim 2009 postavili, označil je za kmotry. To byla sice vtipná definice, ale alibistická. Velká koalice by v tomto směru byla příkladnou pouliční směskou novozbohatlíků, která by se prolnula s kolotočářskou kulturou, tak blízkou srdcím některých stoupenců Jiřího Paroubka. Velkou koalici v jejich pojetí by charakterizovaly na kontě naskakující nuly.
Komplikace nastala, když se volebním lídrem ODS stal člověk typu Petra Nečase. Naprosto neúplatný a v pravém smyslu politický člověk, takže například v Praze odmítají kmotři jeho tvář dávat na billboardy a připravují, jak ho po volbách svrhnou.
NOVÁ OPOZICE
Proti kmotrovství jako metodě politické práce se v posledních týdnech v ODS zvedá velký odpor – od okresů až po centrum. Prvním organizovaným vyjádřením se stala iniciativa Alexandra Vondry. Exministr zahraničí se rozhodl dát dohromady různorodou skupinu napříč ODS, kterou spojuje odmítání kmotrovství a velké koalice s ČSSD.
Nedávno dokonce svolal nedaleko Prahy setkání několika desítek politiků ODS z různých stranických vrstev, kteří se shodli na podpoře Petra Nečase a odmítání spolupráce s Paroubkovou sociální demokracií.
Vondra tak rozjel podobnou akci jako před lety, kdy se stal mluvčím opoziční Charty 77. Pravda, kulisy se změnily. Dnes proti němu nestojí kmotři z Ústředního výboru KSČ a jejich bezpečnostní aparát, ale banda zbohatlíků, kteří si hrají na dona Corleoneho a věří, že manipulacemi s členskou základnou lze dlouhodobě ovládnout veřejné penězovody a získat konexe k zajištění trestněprávní imunity.
Na demokracii je pěkné to, že se její rozhodovací mechanismy dají ohnout jen na určitou chvíli a akce obvykle vyvolá stejně velkou reakci. V tomto ohledu jsou Nečasovy a Vondrovy šance na úspěch poměrně velké.
TEXT BOHUMIL PEČINKA