Historik Petr Placák konečně prolomil bariéru mlčení a mlžení českých historiků
Francouzský historik Francois Furet v knize „Minulost jedné iluze“ (1995) uvedl, že komunismus a fašismus jsou „totalitní dvojčata“. Odborník na Francouzskou revoluci se před smrtí zaměřil na dějiny komunismu, jeho srovnání s fašismem a nacismem, a dospěl k závěru, že se tato hnutí podobají nejen ideologií, ale že se i vzájemně posilovala ve svých mocenských projevech. Hitler mluvil jménem rasy, Lenin a Stalin jménem společenské třídy, ale všem šlo o totální uchvácení moci. Kořeny totalitních hnutí Furet nachází nejen v tragédii 1.světové války, ale i v politickém aktivismu italského fašismu, který nacismus a komunismus dovedly k totalitní dokonalosti. Pakt mezi Stalinem a Hitlerem ze srpna 1939 je pak mocenským vyvrcholením této „pokrevní“ příbuznosti.
Furet navázal na Hannah Arendtovou, která ve slavné práci „Původ totalitarismu“ (1951) odlišila od autoritářských režimů, které usilují „jen“ o neomezenou politickou moc, systémy totalitní, které usilují o absolutní kontrolu všeho. Společným základem dvou totalit – německého nacismu a stalinského komunismu – je nejen teror a propaganda, ale i ideologie poskytující jednoduché odpovědi na všechny otázky. Na Arendtovou a Fureta navazovali ve svých dílech o totalitarismu a komunismu intelektuálové všude na Západě – namátkou zmiňme Friedricha A. Hayeka, Carla.J.Friedricha, Zbigniewa Brzezinského, Raymonda Arona, Roberta Conquesta, Richarda Pipese, Leszka Kolakowského, Alaina Bullocka nebo Alaina Besancona.
S tím ostře kontrastuje mlčení a mlžení, které kolem hodnocení českého komunismu a jeho srovnání s ruským bolševismem, německým nacismem a italským fašismem vládne v domácím diskursu. Dvacet pět let po revoluci stále nemáme k dispozici syntetickou práci hodnotící poválečné období. Dosud nevyšly ani kriticky zpracované dějiny KSČ, pomineme-li dílo z pera Francouze Jacquesa Rupnika. Zoufale chybí překlady zásadních cizojazyčných děl – „Pravověrný“ Erica Hoffera nebo Furetova „Minulost jedné iluze“ vyšly pouze slovensky, Friedrichovy, Brzezinského nebo Conquestovy („Reflections on a Ravaged Century“) práce na toto téma nejsou přeloženy vůbec. Jedinou výjimkou je sborník „Komunismus a fašismus“ (2002), který péčí Miroslava Nováka vydal nízkonákladový Institut pro středoevropskou kulturu a který shrnuje diskusi, kterou kdysi vyvolal Furet. Veškerá česká energie se vyčerpala na dlouhém, byť chvályhodném zápase vytvořit Ústav pro studium totalitních dějin (ÚSTR), jehož činnost je poslední roky paralyzována jeho vedením a mladšími revizionisty, které do ústavu dosadili socialisté z obavy, že hlubší analýza českých dějin by se jim politicky nehodila do krámu. Je to paradoxní, když si uvědomíme, že intelektuálové, kteří diskusi otevřeli ve světě, si mnohdy sami prošli – před svým vystřízlivěním – komunistickou minulostí (např. Furet, Kolakowski, Conquest).
Loni na podzim konečně tuto bariéru prolomil historik Petr Placák knihou „Gottwaldovo Československo jako fašistický stát“. Placák o sobě dával až dosud vědět spíš prózou („Medorek“ a „Fízl“), poezií (sbírka „Obrovský zasněžený hřbitov“), novinařinou (šéfredaktor revue „Babylon“), nebo také jako aktivista na rozhraní mezi vážností a legrací (České děti a jejich pochody za obnovu monarchie). Ke studiu historie na UK se dostal až po pádu komunismu a jeho odbornou prvotinu („Svatováclavské milénium – Češi, Němci a Slováci v roce 1929“) znají jen fajnšmekři. Nyní nám ovšem Placák naservíroval dílo jedinečné, zásadní a velmi záslužné. Pro mě osobně to je v kolonce literatury faktu z pera českého autora nezpochybnitelná kniha roku.
Kniha se člení do dvou částí. V první se autor věnuje různým projevům fašistického aktivismu u jednotlivých totalitních hnutí. Tato pasáž je cenná už jen tím, že vyplňuje mezeru v domácím diskursu. V druhé části se Placák zabývá vývojem v Československu v letech 1945-48 a na příkladu politiky tzv. Národní fronty, která spojila sociální otázku s nacionalismem, podrobně dokládá fašistické metody, skryté v kabátu ušitého z „antifašistické“ rétoriky a použité při nástupu komunistické totality.
Placák hned v úvodu nabourává u nás tradiční narativ, že český komunismus má vysvětlitelné kořeny buď v sociálně-ekonomických problémech, a nebo v mnichovské zradě a antifašismu. „Základní problém s extremisty, nacisty, komunisty, islamisty… spočívá v tom, že je většinová společnost soudí podle sebe: myslí stejně jako my, a tedy stačí, když jim nabídneme podíl na moci. Toto nedorozumění mívá ovšem tragické následky. Základ fenoménu fašismu nespočívá ani tak v ideologii jako spíš ve způsobu uplatňování moci, která mobilizovala masy pomocí extrémního výkladu nacionální a sociální otázky … Výše uvedené dává fašistickému stylu politiky (ať už v jeho italské, německé, sovětské či československé variantě) unikátní apokalypticko-eschatologický rys… Gottwald a Mussolini v malém a Stalin s Hitlerem ve velkém provedení jsou v tomto ohledu bratři.“
Placák navazuje na Fureta, ale při hodnocení kořenů totalit jde dál, až k Francouzské revoluci. „Vykládat tzv. třetí republiku 1945-48 … izolovaně, přiřknout ji ‚pouhý‘ nacionální, sociální nebo ekonomický účel… znamená zcela se míjet s problémem, který jako jakési Marxovo strašidlo obchází Evropu už od Francouzské revoluce, s její vírou, že za zlo ve společnosti mohou špatné instituce.“ Placák připomíná, že tradiční analýzy tu selhávají, protože se odmítají zabývat pojmem zla, přestože je přítomno v každé lidské společnosti. „Totalitní hnutí je ‚pouze‘ osvobodila z žalářů kultury, biblické morálky, tradice, společenských institucí, zlo ostříhala, vykoupala, oblékla je a dala mu kravatu, aby vypadalo jako spořádaný maloměšťák, proletář nebo rolník, … udělala ze zla hnutí s průvody a sjezdy, svátky a světci, protože nešlo o to je pouze společensky legitimizovat, ale dát mu i transcendentální rozměr …jako součásti příběhu o přírodních, sociálních, dějinných ‚zákonitostech‘“…
Placákova kniha je provokativní. V rozhovoru po jejím vydání autor řekl, že „lidem, kteří se koukají na historii z ideologických pozic, se asi otevře kudla v kapse.“ Čekal bych, že se po vydání objeví smršť recenzí. Jenže v českém zatuchlém rybníku je – až na povzdech jednoho revizionisty – ticho po pěšině. Naopak jsem se dočetl, že vedení ÚSTR, kde Placák pracuje, prý začalo vyšetřovat, kdo že mu to knihu lektoroval. Ach jo.
Alexandr Vondra
(Petr Placák: „Gottwaldovo Československo jako fašistický stát“. Paseka a ÚSTR, 2015)
Psáno pro Týdeník Echo, 19.2.2016