Alexandr Vondra se narodil v roce 1961 v Praze. Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 zakládal Občanské fórum, v letech 1990-92 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Václava Havla, v letech 1992-97 byl prvním náměstkem MZV. Byl českým vyjednavačem při jednání s Německem o společné deklaraci a zahajoval rozhovory o přistoupení ČR k NATO. V letech 1997-2001 byl velvyslancem v USA a v letech 2001-2002 zmocněncem vlády pro přípravu summitu NATO v Praze. V roce 2006 byl ministrem zahraničí v první Topolánkově vládě, ve druhé Topolánkově vládě měl jako její místopředseda pro evropské záležitosti v letech 2007 – 2009 na starosti české předsednictví v Radě EU. V Nečasově vládě byl v letech 2010 – 2012 ministrem obrany. V letech 2006 – 2012 byl za ODS zvolen senátorem Parlamentu ČR za Litoměřicko a Slánsko.
Od roku 2013 je ředitelem Centra transatlantických vztahů při CEVRO Institutu. Přednáší na vysokých školách (CEVRO, PřF UK) a působí ve správní radě Fóra 2000.
—–
Rád bych vyšel z Vašeho článku, publikovaného v časopise Echo, v čísle 39. Líbilo se mi, že se snažíte vidět pod povrch politických událostí, ale současně neulpíváte na detailech a vnímáte citlivě mezinárodní, strategické souvislosti. To neříkám jen jako úvodní povinnou lichotku, v podstatě mne zajímá, zda máte nějaký „klasický“ vzor pro své psaní o mezinárodních událostech a vztazích, nebo jste se učil o těchto záležitostech přemýšlet a psát takříkajíc na koleně, ve své politické praxi…
Za prvé, pokud jde o zkušenosti, myslím si, že nejvíc mě naučila diplomatická a politická praxe. Měl jsem to štěstí, že svá produktivní léta jsem prožil v éře velkých změn a velké otevřenosti po roce 1989, po boku Václava Havla, Václava Klause, Jiřího Dienstbiera, Josefa Zieleniece, Karla Schwarzenberga a dalších osobností, a to v době, kdy se Česká republika i střední Evropa ještě vyhřívaly na výsluní západní i světové pozornosti. Dveře ve světě mi otevírala i disidentská „aura“ získaná před rokem 1989. Zkrátka fakt, že „jsem byl při tom“. Účastnil jsem se schůzek a naslouchal vůdcům velké světové politiky, jakými byli Margaret Thatcherová, George H.W. Bush, Ronald Reagan, Helmut Kohl nebo Francois Mitterrand. Takové v dnešní západní politice teď nenajdeme. Jako začátečník jsem pak musel diskutovat s odborníky, kteří pro tyto lidi pracovali. Nesmírně mnoho mi daly nekonečné diskuse, ať už při procházkách po lesích nebo při vysedávání po barech s lidmi jako Zbig Brzezinski, Ron Asmus a Bruce P. Jackson, když jsem zápasili o rozšíření NATO, nebo s Antje Vollmerovou a Jiřím Grušou, když jsme vyjednávali česko-německou deklaraci. To byla asi nejlepší škola.
Za druhé, pokud jde o klasické, formální vzdělání, to jsem za mlada v bolševickém Československu stejně získat ani nemohl. Studoval jsem geografii na Přírodovědecké fakultě UK, bylo to fajn, protože mě vždycky zajímal svět kolem nás a na této škole nebyla propaganda a ideologické síto až tak striktní, ale přípravu na mou pozdější profesi mi to nedalo. Humanitní vzdělání jsem si proto doplňoval po bytových seminářích, které tajně pořádali Ladislav Hejdánek, Alexandr Stich a další disidenti. Psaní jsem si pak trénoval jako samouk v samizdatech, ale trpělo to onou zvláštní, skoro barokní rozvláčností, kterou se vyznačovaly disidentské texty. Prostě v samizdatu chyběli korektoři, nikdo nechtěl omezovat druhému svobodu. Tady mi, myslím, pomohl pozdější pobyt v Americe. Tam je konkurence tak velká, že musíte mluvit i psát stručně, jasně a výstižně, a taky to občas proložit příběhem, příkladem nebo vtipem, jinak se neprosadíte. Jinými slovy – je nutné se ve vlastním textu naučit škrtat zbytečnosti. Jeden americký kolega mi vtloukal do hlavy: vy Češi jste strašně rozvláční, na obhajobu svých závěrů snášíte patnáct až dvacet argumentů. Stačí za prvé, za druhé a za třetí. Když máte desatero nebo dokonce „dvacatero“, posluchač nebo čtenář to první přikázání zapomene dřív, než svou argumentaci dokončíte…
Takže teď už jen za třetí – taky mě ovlivnili mnozí autoři textů a knih z oblasti mezinárodních vztahů a světové politiky. Pokud jde o Američany, tak určitě Henry Kissinger (jeho Diplomacii považuji za nejlepší knihu v oboru vůbec), Samuel Huntington, Robert Kagan a taky Bernard Lewis a jeho knihy o Blízkém východě, z Britů bych pak vyzdvihl Nialla Fergusona. Jsou to většinou realisté. Na idealismu a přirozeném právu byl logicky postaven náš vzdor proti komunismu. V anglosaského realismu hledám korekci proti tomu, aby nás páchání dobra zase nezavedlo do říše zla. Neboť cesty do pekel, jak už se mnohokrát přihodilo, bývají často dlážděny velmi šlechetnými úmysly…
Svět se jistě v posledních letech velmi změnil. Jistěže byly i hlubší krize, pokud se podíváme na 20. století, ale nyní by se mohlo zdát, že řekněme v posledních deseti, patnácti letech přibývá konfliktních míst ve světě a mění se politika některých zemí, popřípadě jejich původně stabilní postavení a orientace. Kterou událost či trend považujete za přelomovou? 21. září 2001, změna ruské politiky k sebevědomějšímu postoji, některé chyby USA i EU – to všechno je dobře vidět, ale možná jsou tu i hlubší trendy či tendence (krize?), které tolik vidět nejsou, ale možná jsou o to významnější.
Samozřejmě, svět se nám mění přímo před očima a ta změna ještě není u konce. Celé ta éra od roku 1989 dodnes je spíš obdobím přechodným. Demokratický a liberální kapitalismus v roce 1989 svou soutěž s totalitním komunismem vyhrál, bipolární stabilita studené války se zhroutila, my jsme se radovali, ale žádný Fukuyamův konec dějin nenastal. Amerika si prožila svůj unipolární moment slávy, ale jak už v roce 1990 předvídal známý konzervativní novinář Charlie Krauthammer, šlo z hlediska dějin jen o okamžik. Američané přinejmenším od nástupu ekonomické krize v roce 2008 odmítají hasit kdejaký požár nebo hrát roli četníka a nyní nejsou ani generelním strážcem celosvětové stability. Barack Obama sice mluví o jakémsi „vedení ze zákulisí“ (a leading from behind), ale v realitě vidíme spíš kombinaci ignorance a naivity. Konfliktů ve světě proto přibývá. Mnozí předvídali, že budoucí stabilní uspořádání se musí opřít o multipolární svět někde na ose USA – Evropa – Rusko – Čína – Indie – Japonsko. Jenže takové uspořádání by vyžadovalo rovnováhu síly a zájmů mezi jednotlivými aktéry a ta není v dohledu. EU je zmítána vlastními problémy, které odčerpávají 90% její energie, Čína expanduje ekonomicky, ale má nulové zkušenosti s aktivní politickou hrou v ekvilibriu, a této hře se zatím nenaučili ani Američané, jak správně poukazuje Kissinger. Z nepřehledné situace tak těží relativně slabé Rusko, protože Vladimír Putin se v ruském zpravodajském prostředí naučil uvažovat a konat mocensky a aktivně i šikovně využívá každého vakua, které Evropané i Američané svou pasivitou vytvoří. Je proto otázkou, zda se vůbec nějaké takové uspořádání na stabilní bázi rýsuje. Stejně tak může budoucnost přinést jen chaos a dezorganizaci.
Dnešní svět je totiž charakteristický více proměnnými – dochází nejen k redistribuci moci a vlivu (např. vzestup Číny a Indie a relativní pokles USA a Evropy), ale i k prohlubující se globalizaci, která narušuje jasné hranice, oslabuje vliv států a posiluje vliv nestátních aktérů – nadnárodními korporacemi počínaje a různými NGOs i al-Kajdou konče.
Neodvažuji se v této změti událostí a faktorů určit, co je výlučně oním – jak říkají Angličané – turning point, neboli bodem zlomu. Někdo tak mluví o září 2001, ale mně se to zdá jako jeho přecenění. Tehdy má první reakce byla vlažná. Říkal jsem si (bylo to měsíc po mém návratu ze čtyřletého působení ve Washingtonu), že prostý fakt, že v USA spadnou dvě komerční budovy, v plamenech se ocitne jedno křídlo Pentagonu a o život přijdou necelé tři tisíce lidí – ve srovnání s tím, jaké hrůzy si v různých válkách prožila Evropa – nemůže Ameriku až tak změnit. Pak, když jsem tam na podzim téhož roku přijel znovu na návštěvu, musel jsem svůj úsudek korigovat. Útok globalizovaného teroru zemi zasáhl víc než jsem si myslel a americká tendence problémy řešit (na rozdíl od české mentality je skrývat pod koberec) zemi hodně polarizovala na ose svoboda – bezpečnost s tím, že důsledky vidíme dodnes. Ale bod zlomu to není. Jiní mluví o dalším září jako zlomu, když v roce 2008 padla banka Lehman Brothers a začala západní bankovní a posléze i dluhová krize. Pokud bych měl volit mezi dvěma zářími (2001 a 2008), pak bych jako zlom viděl spíš to druhé. Až do té doby byl Západ (USA i Evropa) v ofenzívě, určoval témata a nastoloval agendu. S nástupem krize se naopak ocitl v defenzívě, musí řešit domácí problémy a na vnější podněty jen pasívně, pozdě a často i chybně reaguje. Místo optimismu převládl pesimismus. Dodnes se na tom moc nezměnilo. Přesto si nejsem jist, zda je to ten pravý bod zlomu. Nové výzvy jsou ještě před námi. Třeba to nyní začínající nové stěhování národů…
Znáte dobře politiku USA, proto se u ní chvíli zastavme. Můžete blíže přiblížit na nějakém konkrétním příkladu (asi nejlépe na aktuálním Iránu či Iráku) nejen americkou strategii a její změny, ale především způsob myšlení, které se v této politice projevuje dlouhodobě? K této otázce bych možná přičlenil detailnější podotázku: byl odchod z Iráku, nařízený současným prezidentem USA, něco, co je skutečně nové a co lze považovat za systémovou chybu, za kterou lze tušit vliv určité ideologie, nebo ojedinělý taktický lapsus?
Změna, kterou vidíme v americkém chování, je svým způsobem pochopitelná. Ekonomická krize zemi dočasně oslabila a paralelní válečné operace v Afghánistánu i v Iráku ji hodně vyčerpaly. Jestliže na přelomu milénia mluvila tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightová o USA jako o „nepostradatelné zemi“ (indispensable nation), o deset let později dávali mnozí Američané za pravdu profesoru Paulu Kennedymu, který definoval jejich situaci jako „imperial overstretch“, jako přecenění sil (do češtiny se tento pojem těžko překládá, stretching je rozcvička, což zná každý sportovec, ale v našem domácím diskursu snad ani neznáme situaci, kdyby Česko aktivně něco činilo, co je nad jeho schopnosti). Veřejnost v USA žádala snížení aktivit ve světě a politici na to museli reagovat. To není nic nového. Podobně byly USA vysílené po těžkých šedesátých letech (válka ve Vietnamu, bouře na univerzitách, ekonomické potíže) a za prezidenta Nixona „hrály“ proti Sovětům dočasně v „oslabení“. Proto Nixon snížil ambice a přistoupil k realistické korekci, například souhlasem k jednání o odzbrojení a k dialogu s Kremlem. Dělal to ovšem šikovně, protože rozuměl zahraniční politice a měl jako ministra Henry Kissingera, který byl na výši strategicky a takticky. Například navázal vztahy s Čínou a tím dokázal Sověty, ač „hrál v oslabení“, zatlačit do kouta k mantinelu. Problém Obamy je, že žádného Kissingera nemá…
Postupné stažení z Afghánistánu je srozumitelné, ale útěk z Iráku vzhledem k jeho strategické důležitosti byl podle mého názoru jednoznačnou chybou. Nemalé investice Američanů byly nenávratně zničeny, v zemi vzniklo vakuum, do kterého pronikl z jedné strany militantní Írán, dnes dominantní mocnost v regionu, a z druhé strany s ním soupeřící sunnitští teroristé napojení na al-Kájdu a zejména tzv. Islámský stát. K dispozici mají bohaté mezopotamské zdroje ropy, plynu a vody, čímž je zaděláno na dlouhodobý konflikt v celé oblasti… V tomto smyslu se podle mě jedná o fatální chybu i opuštění dvou klíčových principů, které v posledních sto letech určovaly americkou zahraniční politiku. Na jedné straně to byl americký idealismus, kdy USA fungovaly jako jakýsi maják nebo i křižák v zápase za svobodu a nezávislost (proti nacismus, fašismu, komunismu, aj.) a snažily se aktivně přetvářet a organizovat svět (např. Versailles v roce 1918 nebo Bushův „nový světový řád“ či Clintonova doktrína „demokratického rozšiřování“ NATO po roce 1989). Na druhé straně je to tradice realistické a odpovědné velmocenské politiky, která si po vzoru imperiální Británie kladla za cíl střežit volný obchod (historická spojený s mořeplavbou) a nedovolit, aby se v regionech, které jsou hospodářsky, obchodně nebo strategicky klíčové (Evropa, Blízký východ, východní Asie), stala hegemonem jedna nepřátelská mocnost. V různých okamžicích moderních dějin byla někdy silnější ona první linka, jindy ta druhá, realističtější. My Češi, coby příslušníci menšího národa, jsme více těžili z idealistické linky, protože američtí idealisté – ať už to byli demokraté jako Woodrow Wilson či Bill Clinton, nebo republikáni jako Ronald Reagan či George W. Bush, více slyšeli na emancipační přání menších národů. Naopak za realistů typu Nixona jsme vyslyšeni tolik nebyli – viz Sonnenfeldova doktrína jako pandán k té Brežněvově. Nicméně v obou případech dostály Spojené státy své odpovědnosti jako vůdčí síla demokratického a západního světa. Nyní za Obamy je to ovšem poprvé, kdy USA v obou linkách tahají za kratší provaz a vůdčí silou de facto nejsou. Třeba Jimmy Carter byl taky slabý prezident, ale důrazem na lidská práva pomohl probudit protikomunistickou opozici v někdejším sovětském bloku. Obama sice dostal Nobelovu cenu míru, ale ani mír, ani energičtější zápas za svobodu nikde nevidím. Ve vztahu ke klerikálnímu Íránu a Saddámovu Iráku uplatňovali Američané po dvě desetiletí politiku „dvojího zadržování“ tak, aby ani Bagdád, ani Teherán nehrály v regionu dominantní roli. Obama to změnil, ale zatím jediným výsledkem jeho politiky je téměř hegemonní postavení Íránu na Blízkém východě, přičemž zatím nevidím, že by klerikové v Teheránu ukazovali Západu přívětivou tvář. Ale třeba se to změní, kdo ví…
Je otázkou, co přinese za dva roky střídání stráží v Bílém domě. Jsem si skoro jistý, že půjde o korekci k lepšímu, ať už zvítězí kdokoli, ale z druhé strany si myslím, že se musíme pomalu připravovat na budoucnost, ve které už Američané nebudou nutně hrát roli spasitele a zachránce světa před zkázou, jak tomu bylo ve dvou horkých válkách světových i v té studené. USA se mění, také demograficky. Bílí protestanti a jejich „město na hoře“ už nebudou tvořit v celospolečenském diskursu hlas většiny. Větší vliv budou mít hispánci. Takže se zlepšuje pestrost a kvalita jídla, kávy a dalších požitků, ale už to nemusí být ta Amerika, jak ji známe z minulosti…
Jaké jsou podle Vás současný pohled a taktika USA vůči Rusku? Existuje, pokud je Vám známo, nějaká dlouhodobější americká strategie vůči tomuto bývalému soupeři, který už evidentně nechce tahat za kratší stranu provazu. Asi bych nemluvil o návratu studené války, to by bylo anachronické, ale jak byste tedy charakterizoval aktuální americko-ruské vztahy?
Nejde po mé soudu o návrat studené války. Sílu dnešního Ruska není možné poměřovat se silou Sovětského svazu. Putin není komunista a v Rusku ideologicky komunismus nehraje dnes žádnou roli. Pokud jde o vlastní sílu, nevidím ani moc rozdílu mezi Ruskem Jelcina a Ruskem Putina. Rozdíl je ale jinde. Na jedné straně se Putinovi díky autoritářství podařilo Rusko mocensky stabilizovat a nacionalistickou rétorikou a aktivismem vrátil Rusům sebedůvěru. V tomto smyslu je dnes Rusko sebevědomější a akceschopnější, proto je nutné ho brát vážně. A na druhé straně – což je možná ještě důležitější faktor – je tu dnešní pasivní, bezradná a defenzivní politika Západu včetně USA. Až do roku 2008 byly Spojené státy aktivní, určovaly agendu. V případě, že jejich zájmy nějak kolidovaly s ruskými zájmy (např. sjednocení Německa v rámci NATO nebo rozšíření NATO do střední Evropy a následně i do baltských států), začaly s Ruskem, i když bylo tehdy chaotické a slabé, paralelně jednat a pokaždé mu nabídly nějaké čestné východisko (finanční pomoc, závazek nerozmístit jaderné zbraně, spolupráci s NATO).
S nástupem Obamy se ale přístup změnil. USA udělaly v posledních letech tři velké chyby. Za prvé – iniciativně nabídly Rusku reset vztahů, ale nedostaly za to žádnou reálnou protihodnotu. Mezinárodní vztahy jsou přitom z definice transakční záležitostí – na bázi „něco za něco“. Za druhé otevřeně formulovaly svou politiku „pacifického pivotu“. Tahle basketbalová terminologie má i svůj geopolitický přesah a právě kontinentální mocnosti typu Německa nebo Ruska byly v geopolitice vždycky jako doma. Takže „pacifický pivot“ si v Kremlu logicky přeložili jako ztrátu amerického zájmu o Atlantik a o Evropu. Ve východní Evropě vzniká vakuum, řekli si v Kremlu, a my ho můžeme vyplnit. Bojištěm se stala Ukrajina. Američané problém na nejvyšší úrovni ignorovali (nic na to neměnil fakt, že na Majdanu v zimě tančilo několik amerických kongresmanů) a Evropané na něj při nejlepší vůli nestačili, respektive vršili jednu chybu za druhou, když jednali sice s Kyjevem, ale totálně zanedbali jednání s Moskvou. Ukrajina za to zaplatila ztrátou Krymu a Donbasu, přičemž její evropská perspektiva je v nedohlednu a jedinou reálnou alternativou je pokračování konfliktu v jeho zamrzlé podobě. Teď Američané se zpožděním reagují, když rozmisťují vojáky v Estonsku a Polsku, aby dali najevo, že tu nějaká nepřekročitelná linie existuje. Budiž za to pochváleni, i když reálně jsou to spíš symbolické kroky, skutečná obrana by si žádala víc… A konečně za třetí – Američané i Evropané se nechali nesmyslně zatáhnout do aféry Snowden. Z mého pohledu to vypadá, jako by Putin coby mistr zpravodajských her vsadil dračí vejce doprostřed Atlantiku a postmoderní politici na Západě mu na to skočili i s navijákem. Problém dnes reálně rozděluje USA a Evropu a vážně komplikuje uzavření dohody o transatlantickém partnerství v obchodě a investicích. Západ ji přitom potřebuje jako sůl.
Zdá se mi, že Evropané jsou dnes velice zaskočeni obrovským vlivem náboženství ve světě. Zřejmě zde hraje roli skutečnost, že je považovali v nedávné minulosti za soukromou věc, protože si mysleli, že je to všude ve světě jako v Evropě, nebo brzy bude. Zajímá mne samozřejmě v této souvislosti radikalizace islámu. Islámský stát je jakýsi podivný výhonek, jakési vystupňování náboženského radikalismu současnosti. Je ale opravdu pouze vystupňováním (tedy otázkou míry), nebo se jedná o něco, co je nové ve své kvalitě, co známe z Evropy na základě jakési nepřesné analogie s nacionálním socialismem nebo stalinismem?
Nesrovnával bych islám s nacismem ani se stalinismem, i když islamismus vykazuje některé totalitní rysy a byť v minulosti dokázali muslimové jak těsně spolupracovat s Hitlerem (známý případ jeruzalémského muftího), tak se uměli inspirovat Leninem (např. vliv na Muslimské bratrstvo). Komunismus i nacismus považuji za šílené výhonky západního myšlení v 19.století , jeho slepé víry v pokrok a radikální dějinnou teleologii, která postuluje konečné cíle dějin a slibuje ráj zde na zemi. Naopak islám jako takový je tradiční náboženství, které nemá smysl démonizovat. Je to jedno ze tří světových monoteistických náboženství a stejně jako křesťanství má universální povahu i nároky. Od příchodu proroka Mohammeda se po tisíc let – přes pád Cařihradu v roce 1453 až po poslední obléhání Vídně Turky v roce 1683 – tak či onak potýkal s křesťanstvím v dobrém i ve zlém, v tomto smyslu nejde o nic nového.
Náš problém je jinde. Křesťanský svět si následně prošel renesancí, reformací, osvícenstvím a průmyslovou i vědeckou revolucí. Výsledkem byla značná míra sekularizace. Přesto až do dnešní doby Západ držel aspoň část univerzálních aspirací, pokud jde o přirozená lidská práva a základní civilizační hodnoty a pokud jde o šíření vymožeností moderního světa, což mu zaručovalo převahu. Islámský svět si žádnou takovou modernizací neprošel. Evropa se po pádu Cařihradu orientovala na Atlantik a za osmanských Turků zprostředkovávala islámu a Arabům styk se Západem jen zaostalá byzantská, ortodoxní větev křesťanství (dnes bychom řekli „Putin“ a jemu poddaný moskevský patriarcha). Koncept západní svobody islám nezná a některé islámské státy ani neuznávají univerzalitu individuálních lidských práv deklarovaných OSN. Islám ovšem nic neslevil ze svých vlastních univerzálních nároků, jak vidíme například u konceptu světového chalífátu v plánech tzv. Islámského státu a ve strachu muslimů tento koncept razantně odmítnout. Islám v arabském světě je nejen vírou, ale i pojetím státu a smyslem jeho existence. Islám přitom nemá hierarchickou církev, jak ji známe z křesťanství – nahrazuje ji umma, společenství věřících, s autoritou Proroka. Islámský právní systém, šária, je pupeční šňůrou spojen s Koránem, zatím co západní právní systém vychází z římského práva a Bible je spíš základem západní etiky. Je proto obtížné s islámem jednat a dohodnout se tak, aby dohoda platila a měla své ručitele. V islámu nedošlo k oddělení státních a náboženských záležitostí tak, jak ho známe ze Západu už od časů sv. Augustina a císaře Konstantina. Ani to by ještě nemuselo znamenat nepřekonatelný problém, ale zásadní obavy myslím vyvolávají protichůdné trendy. Na jedné straně příklon k větší religiozitě v islámském světě (viz např. vývoj v Turecku, které postupně opouští přísnou sekularizaci z dob Kemala Atatürka), na druhé straně dechristianizace spojená s bezbřehou relativizací hodnot a atomizací společnosti na Západě. Jádro věci: běžný Evropan nepovažuje muslima za „nevěřícího“, zatím co běžný muslim považuje Evropana za „nevěřícího“. Oboje dohromady vytváří výbušný koktejl, který může dovést Evropu k vnitřnímu konfliktu, v němž atomizovaná západní společnost, kterou už nedrží pohromadě ani víra, ani žádný „cement“, nebude buď schopna nebo ani ochotna prosazovat svá vlastní pravidla chování. Takovou nevábnou budoucnost nedávno popsal francouzský spisovatel Michel Houellebecq ve svém románu Podvolení (Soumission).
Ještě k původní otázce. Je mi jasné, že je třeba rozlišovat islám a islamismus, a mám za to, že je toto rozlišení nadmíru významné. Otázka ale směřovala spíše k povaze a charakteru Islámského státu. Nedávno jsem někde slyšel, že je to jeden z mála států v regionu, kterému se daří vybírat daně… Což je jistě jeden a atributů státu úspěšného. Proto ta otázka na možnou současnou a blízkou budoucnost právě na tuto „státní“ formu…
Nesrovnával bych Islámský stát se standardními suverénními státy tak, jak se utvořily po Vestfálském míru na Západě. Ano, něco tu je společné. Islámský stát má – na rozdíl od al-Kajdy – teritoriální rozměr. Rozkládá se na určitém území, které ovládá a vynucuje si na něm svůj pořádek. Ale že vybírá úspěšně daně? Platit daň je jednou z pěti základních povinností každého muslima. Podle Koránu museli kdysi v islámských zemích i nemuslimové platit zvláštní daň (tzv. džiziju) jako „ochranu“. Dnes už se neplatí nikde s jedinou výjimkou – je vymáhána na nemuslimech právě na území Islámského stát. Kdo nezaplatí, přijde o krk. Není divu, že vybírání daní je úspěšné, když jde poplatníkovi o život. Svým charakterem je Islámský stát spíš kombinací radikálního islámského „reformismu“ (ve smyslu návratu „ke kořenům“ a „pravého“ výkladu Koránu) s bandou jakýchsi loupežníků a kriminálních živlů. Ti mají osvědčený recept: bohatým brát (dokud je komu), chudým rozdávat (dokud je z čeho) a vnitřním (kacířům) i vnějším nepřátelům (cizincům) řezat hlavy. Do určité míry si dokážou získat přízeň lokálního obyvatelstva, které nezná jinou alternativu než vládu zkorumpovaných diktátorů typu Saddáma Husajna nebo Asadova klanu. Místní sunnité se také cítí ohroženi šíity z Íránu, Hizbulláhu nebo alavitské Sýrie a v Islámském státu vidí svou ochranu. Když jeho vůdci ničili staré památky v Palmyře, civilizovaný svět byl v šoku, protože se to vymyká jeho chápaní. Ale všimnul jsem si, jak někteří diskutanti v Česku říkali: „Co se divíte? Dělají to samé, co u nás kdysi husité.“ Svým způsobem mají pravdu. Mnohé analogie sice pokulhávají, některé jsou úplně vedle. Třeba když se v začátku tzv. Arabského jara objevovalo ve světovém diskurzu přirovnání k roku 1989. Realisté tehdy říkali, že máme-li dělat nějaké analogie s Evropou, pak je to spíš obdoba roku 1848. Mně se ovšem zdá, že celý ten konflikt na Blízkém východě nejvíc připomíná velké náboženské války v 15.až 17.století. Svět Islámského státu je světem před Vestfálským mírem, po němž se utvořily státy v moderním smyslu slova. Jeho chalífát není jen politickou jednotkou mezi jinými, ale naopak tou „jedinou pravou vládou na zemi“, je cestou ke spáse. Jeho vůdce Abú Bakr al-Bagdádí nemůže přistoupit na vestfálský kompromis o suverenitě jen nad svým území, protože by tím spáchal ideovou sebevraždu. On nemůže přijmout – na rozdíl od Stalina nebo Rudých Khmérů – křeslo v OSN, protože nesmí respektovat jinou univerzální autoritu nežli Alláha.
Tady je i náš problém. Pro západní svět, s jeho relativizací všech hodnot, jakoby ideje už nic neznamenaly. Islámskému státu pak nerozumíme. Když na videu z Levanty vidíme, jak nějaký vousáč někomu stíná hlavu a křičí u toho „Alláhu Akbar“, „Bůh je veliký“, chápeme to jen jako kriminální čin nějakého šílence. Od nepochopení je pak krátká cesta k podcenění. Například Obama před časem v časopise The New Yorker přirovnal vůdce Islámského států k „juniorům“, kteří si myslí, že když si obléknou dres Kobe Bryanta, začnou hned hrát jako L.A.Lakers. Ale to je hloupý příměr, který jen ukazuje, jak západní svět tyto lidi podceňuje. Pak všichni zděšeni hleděli, jak během pár dní tito „junioři“ dobyli skoro miliónový irácký Mosul a vládnou tam dodnes. Měli bychom Islámský stát a projekt jeho chalífátu vzít vážně a zastavit ho i vojensky, dokud to ještě jde.
V souvislosti s islámem není možné pominout hlavní téma posledních událostí, tj. migrační vlnu z Evropy a Blízkého východu. Zajímá mne nyní její politický rozměr, a to vzhledem k dvěma krizovým bodům, Libyi na jedné straně a Sýrii na straně druhé. Co by podle Vašeho mínění stabilizovalo tyto země? Jaké podmínky by musely být naplněny?
Než se k tomu dostanu, dotknu se ještě problému kulturně-civilizačního. Jsme svědky nového stěhování národů, kdy většina z migrantů jsou muslimové z Blízkého východu a Afriky. Středoevropské země se kvůli neochotě tyto migranty a uprchlíky přijímat, stávají terčem kritiky v Berlíně i v Bruselu. Prý jsme xenofobní, rasističtí, nebo málo sebevědomí. To je ale nesmyl. Nemá to žádnou souvislost ze strachem z „cizího“ nebo z preferencí nějaké „rasy“. U nás žije a investuje mnoho Rusů, Ukrajinců, Vietnamců, Číňanů, Albánců a dalších lidí a nezpůsobuje to žádný fatální problém. Ten je úplně jinde. Lidé mají přirozené a myslím i oprávněné obavy z velké masy nábožensky silně motivovaných muslimů pochodujících do Evropy. Většina z nich jsou sunnité a pokud jde o Sýrii, z jejich odchodu má největší radost Bášír Asad, protože čím méně jich v Sýrii zůstane, tím déle se on udrží u moci. U těch islámsky horlivějších sunnitů – buď nesekularizovaných nebo těch, co budou životem v „jiné“ civilizaci frustrovaní – pak nemůžeme vůbec vyloučit, že za chalifát a jeho univerzální nárok budou bojovat v Evropě. Obavy našich lidí jen posilují proklamace Saúdské Arábie, že pro ně v každém větším městě postaví novou mešitu. Jsou to pochopitelné obavy v zemích, kde katolické i protestantské kostely zejí prázdnotou. Obavy mezi obyčejnými lidmi jsou ale patrné všude v Evropě, nejen u nás. Židé dokonce ze strachu začali opouštět Francii a další západní země. Silné muslimské komunity v Belgii či Švédsku dnes politicky ovlivňují postoje zemí k Izraeli. Na území velkého Bruselu je Mohamed jménem, které se mezi novorozenci vyskytuje nejčastěji.
Řekl bych, že rozdíl mezi východem a západem Evropy je spíš v diskurzu elit a tvůrců veřejného mínění. Nebo jak kriticky naladění Němci posměšně říkají – máme veřejné mínění (co si myslí lidé dole) a pak zveřejňované mínění (co píší novináři a říkají politici). Vnitřní napětí roste. Volby v Rakousku, ve Francii, Belgii, Holandsku, Švédsku, Dánsku i v dalších zemích, které čelí náporu přistěhovalců, jsou v posledních letech doslova hororem do poslední vteřiny. Nástup populistických stran a „hnědnutí“ domácích politik je evidentní a svým způsobem pochopitelné. Dokud mainstreamové strany nenajdou na tuto výzvu doby přiměřenou odpověď, bude tento trend pokračovat.
Najít recept přitom nebude vůbec jednoduché, neexistuje myslím jedno jediné opatření, které by problém rychle vyřešilo. Evropa samozřejmě musí chránit své hranice a kontrolovat pohyb lidí přes ně. Stát nebo společenství (jako EU), které na něco takového rezignuje, nemá nárok na dlouhodobou existenci. Sen blouznivců o nějaké světovládě a globálním prostoru bez hranic je z jiného vesmíru. Evropa musí změnit svůj sociální systém, který funguje jako magnet – příchozím mnoho nabízí, ale k ničemu (ani k práci) je nemotivuje a nic po nich nežádá. Evropa musí odmítnout nesmyslnou ideologii multikulturalismu, kterou si podřezává větev, na které sedí. To všechno pohyb lidí nezastaví, ale může ho významně omezit a dostat pod kontrolu. Každopádně to musí být komplex opatření, jen stavět plot na vnější hranici nestačí, protože do neozbrojených lidí střílet jen tak nemůžeme.
Jak správně poukazujete, nestačí jen udělat si pořádek doma, měli bychom přispět ke stabilizaci zemí, odkud lidé prchají. Obecně si myslím, že platí ona fyzikální hra sil – buď my tam, nebo oni tady. Evropa musí investovat v zahraničí – nejen do táborů v Turecku nebo v Jordánsku, ale i jinde, i v zemích, kde se neválčí, ale odkud lidé z ekonomických důvodů odcházejí. Klíčová je pro Západ spolupráce s Erdoganovým Tureckem. Evropa se od něj v posledních letech nesmyslně odtáhla a teď se jí to vrací. A jak stabilizovat Sýrii a Libyi? Některé výzvy potřebují i vojenskou odpověď, ale musí být jasné, jaký je cíl a jak ho dosáhnout. Francií a Británií iniciovaná operace v Libyi byla chybná od samého počátku. Nelze bombardovat stát, zničit jeho vedení, ale pak nepřevzít zodpovědnost za to, co následuje. Pokud se rozhodneme k intervenci, musíme mít vůli a sílu ji dovést k cíli, což vyžaduje čas, zdroje a ochotu k obětem. Když se Západ rozhodl zničit Kaddáfího, měl najít odvahu k nějakému dočasně „neo-koloniálnímu“ angažmá v Libyi.
V Sýrii je to složitější. Občanská válka přerostla v de facto proxy válku, kde se střetávají nejen sunnité a šíité v rámci velkého náboženského konfliktu uvnitř islámu, ale i mocenské zájmy jeho protagonistů: na jedné straně Saúdské Arábie a Turecka (které samy mezi sebou soutěží o vliv na sunnitský svět), a na straně druhé šíitského Íránu. Turecko i Saúdská Arábie jsou tradiční spojenci Západu, zatímco klerikální Írán, který drží Asadův režim, dlouho podporují Rusové. Odchod USA z Iráku otevřel prostor pro vzestup Islámského státu, který Saudům a Turkům zas až tak nevadí, protože fakticky brání teritoriálnímu propojení šíitů v Damašku, Bagdádu a Teheránu. Západ se pak omezil jen na verbální intervence, že „Asad musí odejít“, ale takovéto „mytí si rukou“ je kontraproduktivní. Buď měl Západ v Sýrii intervenovat hned, když Asadův režim použil chemické zbraně, ale to by se na tom musel aspoň rámcově dohodnout s Ruskem, které má v Sýrii vojenskou základnu. A nebo měl zasáhnout aspoň v sousedním Iráku s omezeným cílem odtud vytlačit Islámský stát, posílit svůj vliv v Bagdádu a režim v Damašku nechat být. Teď už Západu nezbývá, než se nějak s Ruskem dohodnout, ale cena za to bude větší, než kdyby Západ konal aktivněji už dřív. Druhou možností je nechat to vojensky na Rusku. K neřešení to ale nepovede, protože sunnité, kterých je v Sýrii většina a kteří mají podporu Saudů a Turků, nepřistoupí na to, aby záležitosti organizovali jen šíitští spojenci Rusů, tedy Asad a Írán. Ledaže by většina sunnitů z této oblasti odešla na západ, ale to je zas pohroma pro Evropu.
Ve Vašem textu, který jsem zmínil na úvodu rozhovoru, lze číst i kritiku na adresu Evropské unie, především v otázce migrace, také v ideologii politické korektnosti a multikulturního vidění světa. O politické korektnosti se začíná hodně „nekorektně“ mluvit, ale každý si pod tím představuje něco trochu jiného. Co si pod tímto pojmem představujete Vy? Mohl byste uvést nějakou konkrétní oblast, v níž Vám politická korektnost vadí nejvíce?
Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje menšiny a určité skupiny lidí jako oběti, a přesvědčení, že tyto oběti mají nárok na ochranu před jakoukoli kritikou. Multikulturalismus je pak s tím spojený ideový koncept, který tvrdí, že všechny skupinové identity mají pro nás stejnou hodnotu a mají tedy stejný nárok na svůj rozvoj, ať už jde o etnika, rasy, náboženství, nebo třeba jen sexuální orientaci. Kořeny těchto ideologií leží v kulturním marxismu. Když marxisté a s nimi spojení levičáci po první světové válce zjistili, že západní kapitalismus nebude svržen dělnickou třídou a sovětský bolševismus představoval příliš drsný způsob revoluce, rozhodli se tito lidé přesunout své zbraně z ekonomického bojiště na terén kulturní a zaútočit plnou polní na západní měšťanské hodnoty a křesťanskou morálku, které tehdy ovládaly většinový diskurs. Georg Lukacs, jejich maďarský patron, to tehdy zformuloval otázkou: „Kdo nás zachrání před západní civilizací.“ Později na to navázali němečtí filosofové z tzv. Frankfurtské školy, kteří našli před Hitlerem asyl na amerických univerzitách, obohatili to sexem, Freudem a prvky liberalismu a v šedesátých letech, uprostřed anti-establishmentového hnutí, postupně získali na svou stranu významnou část americké akademické obce. Dokud šlo o jeden z mnoha názorů v rámci plurality, který prosazoval svobodný prostor pro menšinové proudy, nic proti tomu. Ostatně i já sám jsem vyrůstal v prostředí kulturního undergroundu a komunistický establishment pro mě byla nadávka. Ale nikdy jsem se nevžíval do role „oběti“ západního měšťáctví, šlo mi jen o svobodný prostor pro mou aktivitu a svobodné vyjadřování vlastních názorů.
Jenže v posledních dvou desetiletích se situace úplně převrátila. Ideologie politické korektnosti naprosto dominuje veřejné, oficiální diskusi nejen v USA, ale také v EU, kde ji skrze přebujelou antidiskriminační legislativu prosazuje Evropská komise. Její zastánci v zásadě prosadili, že jiný přístup nelze tolerovat. Z toho, co se v počátku tvářilo jako ochrana menšinových proudů ve společnosti, se vyklubal komunikační nástroj ke znásilnění většiny. Jde o přímý útok na svobodu slova a vyjadřování, vede k cenzuře či autocenzuře, protože lidé se dnes bojí říkat to, co si skutečně myslí. Mě samotnému nedávno z důvodů politické korektnosti zcenzurovali text ve Washingtonu, protože jsem vyslovil názor, že američtí diplomaté by v Praze měli mít důležitější věci na práci, než pochodovat v čele Prague Pride. To se mi stalo poprvé v životě. Bolševici mě cenzurovat nemohli, protože jsem jim k vydání ani nic nenabízel, nebyli to pro mě partneři…
Mám skoro pocit, že liberálně-demokratický kapitalismus sice vyhrál studenou válku hospodářsky a vojensky, ale kulturně a sociálně ho teď marxismus rozkládá zevnitř. Systém skupinových identit jako obětí nápadně připomíná marxistický koncept třídního dělení společnosti a politickou korektností vynucované lhaní až příliš připomíná nechutnou přetvářku v pozdní totalitě reálného socialismu, kdy jste nemuseli být o té správné pravdě přesvědčeni, ale stačilo, když jste ji jen papouškoval a hlavně neříkal svobodně něco jiného. Totalitní režimy tzv. reálného socialismu se nakonec zhroutily a teď jde o to, aby totéž nepostihlo liberální demokracie. Multikulturalismus totiž snižuje nebo přímo paralyzuje naši schopnost se chránit, dostaneme-li se do střetu s civilizací, která má svůj vlastní univerzalistický nárok. Odstrašující příklad: nedávno skupina českých nevládek vydala manifest, v němž vážně tvrdí, že jednotliví lidé mají nejen právo svou zemi opustit (což správně platilo vždycky, protože stát není majitelem člověka), ale že mají také právo se v zemi podle svého výběru usadit (což je ovšem revoluční novinka, neboť až dosud to záviselo na ochotě přijímací společnosti takového přistěhovalce přijmout). Právníci, kteří řeší stížnosti uprchlíků v Bělé pod Bezdězem, se tím prý už zabývají. Z toho pak plyne odstrašující příklad číslo dvě: chcete pronajmout svůj vlastní byt, ale nemůžete si vybrat komu, protože ombudsman ve spojení s našimi soudy vám nařídí, že nemůžete diskriminovat muslima. Z něho se za rok vyklube džihádista, který ve městě odpálí bombu. Zatím je to jen hypotetický příklad, ale česká ombudsmanka svou nedávnou řízenou provokací v Lovosicích takové možnosti otevřela dveře…
Píšete, že „Západ se musí vzpamatovat, začít sám u sebe.“ Asi tu máte na mysli i demografický propad, který se jistě nedá řešit pouze migrací. Jak má ale Západ začít u sebe? A s čím má začít? S podporou vícečetných rodin. Jak lze takovou věc vůbec dělat politicky, aby se současně neohrozilo silné vědomí svobody, rozšířené na Západě?
Je nutné začít parafrází onoho Lukacse z předchozí odpovědi: „Kdo zachrání západní civilizaci?“ Z výše řečeného, myslím, jasně vyplývá, že marxisté, ideologové politické korektnosti a multikulturalismu to být nemohou. Ti spíš naši civilizaci rozkládají. Pokud tvrdí, že všechny kulturní a civilizační skupinové identity mají stejnou hodnotu, pak lze dojít k názoru, že hodnotu nakonec nemá vůbec nic, ani naše západní civilizace. Hodnota – stejně jako cena – se přece měří vždy vůči tomu co má hodnotu nebo cenu jinou, nebo taky vůbec žádnou. Stejně tak je pošetilé myslet si, že nás před vymíráním zachrání příliv desítek miliónů muslimů z Blízkého východu a Afriky, jak nyní argumentují někteří sociální a demografičtí inženýři v Berlíně a v Bruselu. Za prvé – bude-li dál v našem diskursu převládat ideologie korektnosti a multikulturalismu, lze se spíš obávat, že nás tato invaze rozloží. Exodus lidí ze zemí naplněných mešit do zemí prázdných kostelů není řešení, ale mega problém. Za druhé – řeči o tom, jak uděláme z Evropy imigrantům zaslíbenou zemi, jsou možná hezké, ale brzy narazí na tvrdou realitu. Amerika v době největšího imigračního boomu mezi lety 1900 a 1913 přijímala asi 800 tisíc lidí ročně. Byla liduprázdnou zemí, americký národ od počátku vznikal jako „národ národů“ a fungoval v ní proslulý integrační tavicí kotlík (melting pot). Přistěhovalce v New Yorku vítala nejen Socha svobody, ale také kontrola a filtr na Ellis Island. Dnešní Německo samo ohlásilo, že je schopno vstřebat jeden milión přistěhovalců ročně. Mám o tom silné pochyby. Německo je přelidněné. Mezi bustami německých velikánů na Walhalle u Regensburgu zatím žádný muslim není, ale nadále se jako podmínka přijetí vyžaduje znalost němčiny. Žádný Ellis Island dosud v Evropě nefunguje a efekt tavicího kotlíku nefunguje ani v kosmopolitním Berlíně. A za třetí – řešit demografický problém a vymírání outsourcingem dlouhodobě nejde. Je to možné snad jednu, možná dvě generace, ale co pak? Chceme mít v Evropě ne 5 či 10% muslimů jako dnes, ale 40 nebo 50%? …
Co tedy dělat? Musíme samozřejmě začít od sebe, spásu nelze hledat venku. Všechno to začíná u našich hodnot. Základy naší civilizace – včetně křesťanské a měšťanské morálky – je třeba znovu brát vážně a skončit s jejich všeobecnou relativizací. Stejně tak je potřeba na jedné straně znovu hájit univerzalitu základních individuálních svobod a práv lidských a občanských, a na straně druhé skončit s onou extenzí různých skupinových práv druhé, třetí nebo nevím jaké generace, které omezují svobodu, staví lidi proti sobě a společnost jen dezintegrují. Musíme napnout energii tam, kde můžeme věci měnit, a ne tam, kde na to nemáme ani prostředky, ani schopnosti. Například boj proti globálním klimatickým změnám je nesmysl, který jen odčerpává zdroje a energii. Klima se na zeměkouli měnilo vždycky kvůli změnám v rotaci Země kolem své osy i kolem slunce a my s tím stejně nic nenaděláme. Naopak naše reprodukce je v našich možnostech i schopnostech. Kdybychom zdroje, které vynakládáme na boj s klimatickou změnou nebo do různých nesmyslných regulací, jako je zákaz kouření, alokovali do reformy daňového systému tak, aby byly oceněny rodiny, které dají společnosti víc než dva nové daňové poplatníky, nedopustili bychom se ničeho, co je v rozporu s naším pojetím svobody. Svoboda je spojená s odpovědností. Žijeme v sociálních systémech, které nám hodně dávají, ale nic moc od nás nevyžadují. Až příliš jsme si zvykli, že si můžeme užívat. Mít děti je samozřejmě radost a rodiče si se svými dětmi užijí. Ale o to tu nejde. Porodit a vychovat děti je také projevem vrcholné zodpovědnosti a já – jako otec tří dětí – nemám pocit, že by dnešní společnost tuto zodpovědnost nějak zvlášť oceňovala. Jsem rozhodně přesvědčen, že bychom v tomto ohledu mohli dělat víc.
Rozhovor připravil Jiří Hanuš