12.12.2005, Týden – Bývalý disident a souputník Václava Havla, velvyslanec ve Washingtonu a náměstek ministra zahraničí Alexandr Vondra se změnil. Dnes stojí na straně ODS a vadí mu, že se Havel nechává využívat Jiřím Paroubkem. Sociálnědemokratické předsedy vlád příliš nemiluje: vzpomíná, jak se Vladimír Špidla vyhýbal zodpovědnosti kvůli válce v Iráku.
Nějakou dobu jste byl náměstkem ministra zahraničí na dlouhodobé dovolené, pak už jen bývalým náměstkem. Co teď vlastně děláte?
Z ministerstva jsem odcházel v létě 2003 a skutečně jsem si vzal volno. Byl jsem na ročním stipendiu German Marshall Fund. Dnes normálně pracuji v soukromém sektoru jako konzultant mezinárodní firmy Dutko Worldwide (zaměřuje se na ovlivňování politiky od zdravotnictví po dopravu, pozn. red.). Kromě toho přednáším na New York City University v Praze a mám řadu dalších aktivit; působím třeba v neziskové organizaci Pass, takovém malém think tanku, který se zabývá transatlantickými vztahy a zahraniční politikou. Jsem rovněž prezidentem České euroatlantické rady. Pro vládu už nepracuji.
U vašeho jména se nedávno v Lidových novinách objevilo slovo lobbista. Považujete se za něho?
To slovo má bohužel v Česku význam sprosté nadávky. V západních demokraciích znamená pomoc klientovi, hájení jeho zájmů na odborné úrovni. U nás je ale lobbismus synonymem pro nečisté praktiky. V tom já nejedu. Pokud jde o mou konzultantskou práci, radím firmám, ale i vládám a jiným organizacím v zahraničí. Věnujeme se střední a východní Evropě. Pracovali jsme na Ukrajině, na Balkáně. V české kotlině tolik ne.
Můžete říci, pro jaké firmy pracujete?
K tomu bych potřeboval také souhlas druhé strany, proto o současných klientech nemohu hovořit. Ale v minulosti jsem spolupracoval třeba se společností Swarovski (největší světový výrobce křišťálu, pozn. red.) nebo se angažoval na Ukrajině ve prospěch opozičních hnutí, jako je Naše Ukrajina či Pora, která stála u zrodu oranžové revoluce.
Na kongresu ODS v Brně jste o premiéru Paroubkovi hovořil jako o desetkrát slabším diktátoru Lukašenkovi. Jsou podle vás oba politici srovnatelní?
Paroubek je nepochybně autoritativní, razantní politik. Nechtěl jsem ale říct, že je to diktátor podobný Lukašenkovi. Do Brna jsem přijel přímo z Běloruska, kde jsem se setkal s Alexandrem Milinkievičem, kterého si demokratická opozice vybrala za společného prezidentského kandidáta. Na kongresu ODS jsem pouze parafrázoval, že proti Milinkievičovi stojí síla deseti Paroubků, přičemž nemá přístup do médií a opozice je perzekvována, on je v pohodě, nebojí se. Není proto žádný důvod, aby ODS měla strach z člověka, jako je Paroubek. Musí se proti němu mužně postavit.
Proč jste své politické sympatie k ODS projevil až teď?
To je jednoduché. Předtím mě nikdy nepozvali. Zřejmě se skutečně poprvé stalo, aby ODS na kongres pozvala hosty. Chápu to jako snahu o větší otevření strany. Měli to udělat už dávno. Původně jsem tou dobou měl být v Berlíně na česko-německém fóru, ale Brno pro mě bylo zajímavější. Nebylo by korektní pohrdat ODS a pozvání odmítnout.
Myslíte, že byste se mohl na kongresu objevit v době, kdy ODS vedl Václav Klaus?
Nevím, s Václavem Klausem jsem nemíval komunikační problémy. Ale veřejnost je udržována v iluzi nebo pocitu obrovského příkopu mezi „havlovci“ a „klausovci“. Pravda, jejich vztahy nikdy nebyly dobré a obě strany na tom nesou díl viny. Dnes jsme ale úplně jinde. Kde je Havel a kde Klaus? Havel pro naši zemi vykonal nesmírně mnoho a zaslouží si ocenění, nikoli plivání. Z praktické politiky už ale odešel. Klaus je prezidentem a nedělá svou práci špatně, naopak lépe, než očekávali jeho kritici. Udržovat ten příkop mi proto nepřipadá účelné.
Proč se podle vás exprezident Havel staví v poslední době za premiéra Paroubka?
Nevím, musíte se zeptat jeho. Ale moje interpretace je tato: Jiří Paroubek luxuje v levém spektru. Razantní rétorikou se snaží uhnat komunistické voliče a možná i zničit KSČM. To je riskantní operace. Proto si vykrývá i politický střed a k tomu se snaží využít Václava Havla. Paroubek se s ním v poslední době několikrát nechal vidět a je to od něj velmi chytrá politika. Nevím, Havlovi možná stačí několik slušných slov a uznání, aby projevil ochotu a kryl Paroubka při rybolovu vlevo. Nevím, proč bych zase já nemohl pomoci k tomu, aby ODS nebyla vnímána jako strana, která se pevně zakopává za nějaké bariéry. Jde o důležitou stranu s reformním programem.
Je Václav Havel levičák?
Takové nálepkování by v českých podmínkách neodpovídalo pravdě. Mohli bychom ho označit za liberálně uvažujícího intelektuála se sociálním cítěním. V podmínkách americké politiky by tíhl spíš k demokratům než k republikánům. To je ale jen mé hodnocení.
Vy byste se hlásil spíše k republikánům?
Od mládí jsem uvažoval velmi liberálně a nikdy socialisticky. Teď stárnu a přistihuji se, že jsem jakoby víc konzervativní. Když člověk vidí ten Augiášův chlév v pražských ulicích, zatouží po větším pořádku a bezpečnosti.
Když dnes vidíte, kam vedlo tažení George Bushe v Iráku, nelitujete, že jste ho podporoval?
Ne. Po těch patnáct let trvajících pokusech přimět Saddáma Husajna, aby respektoval požadavky OSN, skutečně nastal čas odstavit ho. Na druhou stranu si myslím, že provedení mohlo být daleko lepší. Vzpomínám, že jsem se ve Washingtonu a v Evropě účastnil řady diskusí, které zásahu předcházely. Třeba s Brity jsme upozorňovali, že rozpuštění irácké armády a policie hned po invazi je chybou. Na ulici se objevila armáda nezaměstnaných. V květnu 2003 jsem byl v Bagdádu a Basře. Mnoho lidí se nemělo čím živit, jen seděli na ulicích a kouřili. To je přesně ta skupina lidí, o kterou se zajímají radikálové. Všechno se ale dá napravit. Okamžité stažení Američanů z Iráku však není řešením.
Pod takzvaným Dopisem osmi, který zásah v Iráku předem podpořil, se ocitl podpis Václava Havla, tehdy ještě prezidenta. Špidlova vláda už tak nadšená nebyla a od George Bushe se částečně distancovala. Jak to tehdy vypadalo v zákulisí?
Iniciátory toho dopisu byli Britové a Španělé. Měli rozdělenou práci, Britové komunikovali s Poláky, Maďary a Čechy. List předali do Prahy po normálních diplomatických liniích. Bylo zřetelné, že premiér Špidla se kloní ke spojencům, tehdy totiž byla v sázce euroatlantická soudržnost. Měl ale před sjezdem ČSSD a razantní prohlášení si nechtěl dovolit. Dostal jsem nápad oslovit Havla. Byl jsem v cizině, ale shodou okolností jsem se musel vrátit do Prahy, protože mého kluka srazila tramvaj. Z nemocnice, kde ležel, jsem volal do Bratislavy. V Národním divadle se tam konala rozlučka s Havlem. Nabídl jsem mu, ať se připojí, on celkem bez váhání souhlasil. Všechno se dělo s vědomím Špidly a jeho lidí. Premiéra jsem potkal asi dva dny poté na pražské rozlučce s prezidentem. On se tak potutelně usmíval a já jsem ten úsměv vnímal jako srozumění s tím, že toto bylo nejlepší možné řešení.
Obdobná situace nastala o několik dní později s koalicí ochotných, tedy zemí podporujících zásah v Iráku. Premiér Špidla tvrdil, že vůbec netuší, jak se Česko ocitlo na seznamu států zastávajících se války. Stejně mluvil i ministr zahraničí Cyril Svoboda. Byl jste to opět vy, kdo zařadil Česko do koalice?
To rozhodně ne. Jestli si to dobře vybavuji, v seznamu jsme se ocitli po souhlasu ministra zahraničí. Cyril Svoboda v této věci informoval premiéra, který také přikývl. To všechno se ale odehrávalo na neformálních jednáních vlády, žádné konkrétní usnesení neexistovalo. Vláda levého středu se obávala reakce veřejnosti i vlastních politických stran, měla proto potíže vydat jakékoli prohlášení. Určitě to nebylo tak, že by Vondra něco bez jakéhokoli mandátu nahlásil do Washingtonu. V žádném případě.
Nemrzelo vás, když s koalicí ochotných nechtěl mít premiér ani ministr zahraničí nic společného?
To se dnes těžko hodnotí. Cyril Svoboda udělal nesmírně mnoho pro to, aby modernizoval zahraniční politiku KDU-ČSL, strany, která měla téměř nálepku antisemitismu. Jeho kapacity i vliv ve vládě byly ale přece jen vždy omezeny. Bruslil na tenkém ledě, když říkal, že nejsme členy koalice, ale stojíme na její straně. Dokážu si představit, že jeho plavba těmi rozbouřenými vodami mohla být elegantnější.
Pro vládní postoj k válce v Iráku se vžil termín švejkování. Myslíte, že je to výstižné?
Samozřejmě že to bylo do určité míry švejkování. Pokud jde o mě osobně, mám raději postavu Dona Quijota než Josefa Švejka. Žijeme ale v české realitě, proto musíme volit komunikaci, která je českému lidu blízká. Tak to v praktické politice chodí.
Sošky a obrázky Dona Quijota dostává od státníků za své protibruselské tažení Václav Klaus (například od španělského prince Felipeho nebo bulharského prezidenta Georgiho Parvanova). Je vám snad jeho evropská politika blízká?
Můj postoj k evropské politice je kritický, ale není identický s postojem Klause. Uvažuji o ní podobně jako třeba slovenský premiér Dzurinda. Ten přemýšlí, jak by se slovenská vláda mohla podílet na tom, aby se diskuse o Evropě ubírala správným směrem, a nechce se z ní vyloučit extrémním postojem. Jde o to, aby evropskou integraci neukradli socialisté, byrokrati a regulátoři všeho možného ražení. Klausovi ale nelze upřít, že dokáže vyhmátnout problém a intelektuálně provokativním způsobem ho hodit plénu. V tom jeho schopnost přesahuje české hranice. Normálně by to mělo být pochopeno jako výzva. Bohužel u nás tu rukavici nikdo nezvedne a diskusi na úrovni s ním nikdo nevede. Ti, kdo diskutovali na straně Huráevropanů, jen opakovali plytké fráze.
Myslíte, že má cenu s Klausem diskutovat o tom, jestli Brusel je či není jako Moskva a Evropská unie jako RVHP?
Taková vyjádření už překračují jistou míru. I kdybych chtěl provokovat, taková přirovnání bych nepoužil. Prezident tak možná hovoří následkem toho, že po mírnějších prohlášeních nepřišla patřičná reakce a seriózní debata. Tak provokuje dál.
Nemáte přece jen chuť vrátit se do služeb vlády? Třeba po blížících se volbách, pokud by je vyhrála pravice?
Kdybych se dnes vracel, musel bych se vzdát podnikání a jít trochu dolů s životním standardem. Pro mě není žádné blaho sednout si do nějakého křesla a mít tam pašalik. Musel bych se podílet na něčem, co mě bude bavit a bude ve prospěch celku nebo nějakých ideálů. Sedět někde na ministerstvu nebo v parlamentu nepotřebuju. Není to žádný ráj, a když dnes vidíte, jak drsným a podpásovým způsobem se vede kampaň, je jasné, že jde jen o to, jak protivníkovi podrazit nohy.
Do ODS tedy nevstoupíte?
Členem ODS nejsem, ale – řečeno terminologií Cyrila Svobody – v zápase s levicí stojím na její straně. Do praktické politiky se ovšem moc nehrnu. Víte proč? Váš fotograf tady se mnou hodinu zápasil a stejně ze mě Toma Cruise nevyrobil. Žijeme ve věku teledemokracie. Dostanete dvě vteřiny na to, abyste se vyjádřil, musíte se u toho usmívat a mít modré oči. Já tloustnu, nejsem fotogenický, a když se mě na něco zeptáte, odpovídám strašně dlouho. Nejsem na to asi stavěný.
Hodně času prý trávíte na chalupě u Litoměřic. Víte, kterou německou rodinu z ní vyhnali?
Ten dům jsme koupili jako zbořeninu začátkem devadesátých let. Měl jednu výhodu: když odtamtud vysídlili Němce, nastěhoval se tam člověk, který hodně holdoval alkoholu, všude byly spousty prázdných lahví. Žádným způsobem ten barák nekrášlil, ani v negativním smyslu, nebyl tam nikde žádný beton. Asi půl metru pod lahvemi a vrstvou různých odpadků jsme našli třeba biřmovací list původních majitelů, který máme dodnes uchovaný. Jméno té rodiny známe, ale s těmi lidmi jsme se nikdy neviděli.
Vy máte k Sudetům ještě bližší vztah. Vaši německou babičku prý vyhnali z Ústí nad Labem.
Já mám v rodině obojí. Dědeček Vondra byl v protinacistickém odboji a spoluvydával časopis V boj, byl za to popraven. Babička z matčiny strany byla poloviční Němka a část její rodiny byla odsunuta. Když se bavila s druhou babičkou, která byla vídeňská Češka, mluvili spolu jen německy. Já jsem se pořádně německy nikdy nenaučil.
Pomáhaly vám vaše kořeny v polovině devadesátých let při vyjednávání o česko-německé deklaraci?
Je to součástí mého historického povědomí. Když jsem v konverzaci s Peterem Hartmannem, státním tajemníkem německého ministerstva zahraničních věcí, dospěl k tomu, že by pro českou stranu mohlo být výhodné použít reálie z mého života, netajil jsem se tím.
V Americe vám zase otevírala dveře disidentská minulost?
Přijít do politiky s pověstí freedom fightera, bojovníka za svobodu, to samozřejmě pomáhalo. Američané si obraz událostí rádi skládají z jakýchsi hrdinů. Když si Václav Havel nebo kdokoli z nás řekl o schůzku, druhý den ji dostal. Všichni se chtěli setkat s hrdiny sametové revoluce.
V časopisu Instinkt vyšla letos na podzim dvojice fotografií: jedna vás zachycuje v dobách disentu a druhá je ze současnosti. Bohémský švihák versus typický úředník. Jak se vám to stalo?
Ta první fotka je z roku 1989. Když mě propustili z vězení, potřebovali jsme snímek, který by byl publikovatelný v západních novinách. Fotil to myslím Ondřej Němec a dal si práci, aby to byla opravdu hezká fotka. To už je sedmnáct let. Stárneme.
Alexandr Vondra (44)
Narodil se v Praze, na Přírodovědecké fakultě UK vystudoval geografii. V roce 1985 začal pracovat v Náprstkově muzeu, o dva roky později podepsal Chartu 77, z muzea odešel a dělal topiče a programátora. K tomu redigoval samizdatové časopisy Revolver Revue a Sport. V roce 1989 ho režim poslal na dva měsíce do vězení za organizování petice Několik vět. V listopadu spoluzakládal Občanské fórum a od zvolení Václava Havla prezidentem působil na Hradě jako poradce pro zahraniční politiku. V letech 1992-1997 pracoval jako první náměstek ministra zahraničních věcí, pak se s pověřovacími listinami velvyslance stěhoval do Washingtonu. Po návratu nakrátko nastoupil na ministerstvo, nakonec vládní služby opustil. Diplomacii však nikoli: ve vlivové agentuře Dutko Worldwide se věnuje východoevropské politice. Je ženatý, má dvě dcery a syna.