10.12.2005, Lidové Noviny
Současné Bělorusko připomíná do jisté míry Československo osmdesátých let, ale mnohem svobodnější
Absurdity zákazů a příkazů, vyhazovy lidí z práce či škol za jejich názory patří k věcem, které mohou spojovat Bělorusko s bývalým Československem. Na druhou stranu Bělorusové mohou cestovat, mají přístup k internetu, tedy svobodným informacím, a netrpí úplným nedostatkem. Režim si je kupuje a mnohým z nich to vyhovuje.
Je úterý večer, východní předměstí Minsku. Kolejní klub v přízemí nízkého paneláku je zaplněný do posledního místa. Padesátka mladých lidí sedí u dřevěných stolů a baví se. I přes uvolněnou atmosféru je tu cítit lehké vzrušení. Má to svůj důvod: ne každý den se jim poštěstí vidět naživo rockovou formaci N. R. M., legendu mezi běloruskými kapelami.
N. R. M. mají tu čest být už dlouho na černé listině režimu – hráli totiž na mítincích opozice, a tak nesmějí doma veřejně vystupovat. V praxi to funguje tak, že od úřadů nedostanou povolení uspořádat koncert – jednou pro nedostatečné protipožární zabezpečení, podruhé kvůli špatným hygienickým podmínkám.
Jsou tak odsouzení hrát bez publicity v malých klubovnách, živé vystoupení se podaří tak jednou za čtvrt roku. Není tedy divu, že si každou takovou příležitost kapela i obecenstvo užívají. Jakmile se čtyřčlenná formace usadí do nachystaných židlí před barem a zaznějí první tóny, sál začne zpívat. Při refrénu „Lépe nebude, bude jenom hůř“ letí nahoru zapalovače a všichni jsou na nohou. Texty zná skoro každý. Ačkoli do rádií nebo televize N. R. M. už několik let nesmějí, jejich desky se dají běžně koupit.
Tvář frontmana skupiny Lavona Volského dokonce aktuálně zdobí kdejakou hudební výlohu, protože satirické trio Krambambula, kde také hraje, se stalo v Bělorusku fenoménem. A jak je možné, že tato skupina nemá problémy se státní mocí? „Není důvod, texty Krambambula nejsou politické, ani v podtextu, je to takový hudební komiks,“ říká Lavon. „Posledního alba se zatím prodalo deset tisíc, což je na Bělorusko docela dost. Může se hrát všude. Krambambula mě teď vlastně hlavně živí,“ dodává po koncertu rocková hvězda.
Dnešní Bělorusko může v mnohém připomínat Československo osmdesátých let. Člověk si tu vzpomene na věci, na které rád zapomněl. Příběh skupiny N. R. M. může být jedním z déj`a vu, ale zároveň se už na něm dá ukázat, že Bělorusko je svobodnější, než byla ČSSR pod vládou komunistů. Třeba skupina Pražský výběr: veřejně vystupovat ani vydávat desky nemohla, její členové však mohli hrát v jiných formacích či spolupracovat na jiných projektech. Lidé také mají přístup k internetu, tedy ke svobodným informacím, a na rozdíl od komunistického Československa mohou Bělorusové jezdit na Západ. Mnoho věcí je nicméně stejných: kritici posledního evropského diktátora, běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, jsou pronásledováni, média slouží k šíření státní propagandy a lidé jsou vyhazováni ze škol či zaměstnání. Většinu z nich si pak vláda „kupuje“ -zboží je relativně dostupné, výplaty chodí včas, takže kdo neprotestuje a hledí si svého, může si žít vcelku spokojený život.
Opozičníci a lukamolci
Iryna je třiadvacetiletá blondýnka s příjemně hlubokým hlasem. Už čtvrtým rokem pracuje pro Zubr, hnutí mladých Bělorusů, které pořádá protilukašenkovské happeningy a proslavilo se několika dobře viditelnými kampaněmi. Naposledy zorganizovalo zapalování svíček v oknech každý šestnáctý den v měsíci – v listopadu se zapojilo tři sta tisíc domácností.
Ještě do letošního března byla Iryna také studentkou pedagogické univerzity. Pak ji, tři měsíce před státnicemi, vyhodili. Poskytla totiž rozhovor jednomu z posledních nezávislých deníků na téma lidských práv v Bělorusku a na Ukrajině a ze školní buňky KGB, běloruské tajné služby a nástupnici stejnojmenné ruské agentury, přišel pokyn, aby odešla ze školy. „Vlastně mě překvapilo, že mě vyhodili až teď. Počítala jsem s tím každý rok už od prváku,“ směje se Iryna, když se vrací k událostem letošního března.
Iryna je příkladem mladé Bělorusky, která na sebe dobrovolně vzala roli nepřítele státu. Se vším, co to obnáší. „Můj táta byl členem opoziční strany, takže u nás bylo od počátku daný, že pro změnu musíme něco sami dělat,“ říká Iryna a prohrábne si husté dlouhé vlasy. „Mě politika nebaví, ale jsem patriot: mám ráda běloruskou literaturu a hudbu a vadí mi, že se tomu nemůžu věnovat, protože Lukašenko běloruštinu systematicky vytlačuje ve prospěch ruštiny. Jednou bych chtěla učit běloruštinu na univerzitě, a to beze změny režimu nebudu moct opravdu svobodně dělat. Zubr o ni usiluje a není to politická strana, což mi bylo sympatický, takže proto,“ vysvětluje důvody své přihlášky.
Říká, že strach nikdy neměla. „Zabít mě nemůžou, na to jsem moc malá ryba. A na sledování anebo výslechy na policii si člověk časem zvykne. Někdy to už beru jako videohru: zkouším si tipovat, kdy si poprvé všimnu tajnýho za sebou,“ směje se Iryna. Jen jednou prý váhala, jestli bylo správné nezůstat stranou: když agenti KGB přišli do továrny, kde pracuje její matka, a začali jí vyhrožovat, že přijde o místo, pokud dceři „nedomluví“.
„Nechtěla jsem mámě znepříjemňovat život víc, než bylo nezbytný, i když vždycky stála při mně. Táta loni umřel, takže teď žijeme jenom z maminčina platu. Já sice občas hlídám dva malý kluky, ale to je sotva na kapesný, takže kdyby máma ztratila práci, bylo by to dost těžký. Zubr nám dává jenom na mobil a tramvajenku,“ říká Iryna.
O odchodu ze země (stejně jako Lavon z N. R. M.) nikdy neuvažovala a odůvodňuje to stejně jako proslulý hudebník: „Tady jsem užitečná a můžu něčemu pomoct.“ Její optimismus je nakažlivý a zanedlouho naplní celý prostor miniaturní kavárny na hlavním minském prospektu. Uprostřed hovoru se otevřou dveře podniku a dovnitř vcházejí dva mladíci. Míří rovnou k Iryně, srdečně se s ní zdraví a chvilku si všichni povídají. Pak Iryna na jednoho z nich ukáže a řekne: „Tady máš člena BRSM.“
BRSM je zkratka pro Běloruský republikánský svaz mládeže, který vznikl na popud a ku potřebě Alexandra Lukašenka. Z této organizace, podobné někdejšímu československému Svazu socialistické mládeže, se rekrutují mladé tváře, které do televizních kamer nadšeně tleskají prezidentovi a pořádají „spontánní“ demonstrace na jeho podporu. Lukašenkových komsomolců, přesněji řečeno lukamolců, je v desetimilionové zemi na čtvrt milionu a musejí se organizovat například na každé státní škole.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Drobný kluk s těkavýma očima, který před chvílí tak srdečně zdravil Irynu, vypráví jiný příběh než ona. Nejdřív se představí svým pravým jménem, řekne, že mu je jednadvacet, a ochotně souhlasí s rozhovorem. Když se ale dozví, že je to pro zveřejnění, zalekne se a klade si podmínky: žádné jméno, ani křestní, žádná fotka. Odmítá i schůzku v kanceláři BRSM – „To není dobrý nápad!“ – neutrální půda studentského podniku mu ale nevadí.
Andrej (říkejme mu třeba tak) studuje druhým rokem ekonomii na státní zemědělské univerzitě v Minsku a stejně dlouho je vedoucím tamní buňky BRSM. To v praxi znamená hlavně, že ze 160 svazáků, které má pod sebou, musí občas „tak 60 až 100“ někam poslat, když je potřeba vytvořit dav pro prezidenta. „To není těžký. Jsou rádi, že nemusí sedět na přednášce,“ směje se Andrej. Nejdříve mluví o tom, že ho do řad BRSM přivedla hlavně zvědavost a touha organizovat lidi: „Když chceš být předsedou ročníku, musíš být členem BRSM.“
Nakonec však otevřeně přiznává: „Prostě je to nebezpečný, být na univerzitě a nevstoupit do BRSM! Okamžitě tím na sebe člověk upozorní a komplikuje si život.“ Pro něj osobně by komplikací kvůli odmítnutému členství ve svazu bylo to, že by si musel platit školné ve výši jednoho tisíce dolarů, tedy zhruba sedmi průměrných běloruských platů. Školné se sice v Bělorusku často odpouští, ale jenom těm nejlepším studentům anebo těm se svazáckou legitkou; bez ní také není šance získat místo na koleji a členství může pomoci i při zkouškách.
„Lidi v mojí skupině dobře vědí, co se tu děje. Všichni ale chtějí mít klid, dobrý známky a taky ušetřit,“ říká Andrej. Kromě odpuštění školného a levného ubytování mají totiž lukamolci další výhody, podobně jako kdysi svazáci: slevy (mnohdy až 15 % ceny) na lístky do kina, ve vybraných fotolabech, kadeřnictvích, diskotékách anebo barech. „Hodně lidí v BRSM vede takovej dvojí život. Myslím, že je to většina mezi nimi,“ rozjímá Andrej nad sklenicí zvětralého běloruského piva. „Navenek podporují Lukašenka, ale ve skutečnosti fandí opozici. Já sám jsem nikdy nevolil vládního kandidáta – vždycky opozičního. A teď jsem se sešel se Zubrem, abych se domluvil na svíčkový kampani u nás na škole,“ dodává Andrej a významně zvedne ukazováček.
Jak říká, nikdy ho nenapadlo, že by mohl nést díl odpovědnosti za falšování voleb, mizení lidí v Bělorusku anebo za to, že Irynu vyhodili ze školy, protože stávající režim pomáhá udržovat při životě. „To je zajímavá otázka. Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval,“ rychle zamrká očima a po chvilce odmlky dodá: „Ne, myslím, že ne. Já ten režim totiž i zevnitř bourám.“ Dá se tu žít „Hodně mi to připomnělo poslední roky 80. let u nás nebo období maďarského gulášového socialismu,“ říká o současném Bělorusku bývalý mluvčí Charty 77 a diplomat Alexandr Vondra, který se z Minsku nedávno vrátil. „Tím prolínáním světa lidí, kteří se vzepřeli, a těch, kteří to vzdali, a pak tou kombinací uspokojení základních lidských potřeb na jedné straně a tvrdého odporu proti opozici na straně druhé.“
Bělorusové si svoje 80. léta užívají. Ekonomicky se mají nejlépe za posledních mnoho let. Průměrný plat 150 dolarů měsíčně je sice pětkrát menší než v Česku, je však zdaleka nejvyšší v postsovětském prostoru (například sousední Ukrajinci si vydělají necelých sto dolarů měsíčně). A zatímco v prvních letech po získání nezávislosti v roce 1990 se musely zavést přídělové lístky na potraviny, dnes si Bělorusové z jednoho platu koupí nejen jídlo a zaplatí nájem, ale mohou si dovolit i mobil západní provenience anebo značkové džíny.
Státní propaganda dští síru na svobodný svět za hranicemi země, ale neobehnala je ostnatým drátem a obyvatele nechává jezdit ven. Do většiny států potřebují Bělorusové vízum. Je to hlavně otázka peněz -v průměru 20 dolarů – a povolení dostanou (na rozdíl od někdejších československých disidentů) i opozičníci. Internet, satelit a další technologie pak nabídly hlavně mladším generacím alternativní zdroj informací a zábavy, takže si nemusejí nechat vymývat mozek agitkou ve státní televizi a mohou mít stejné zážitky jako miliony jejich vrstevníků jinde v Evropě.
To všechno Bělorusům umožňuje hrát si na normální život v normální zemi a režim více či méně ignorovat. „Míra omezení osobní svobody je tady menší, než byla u nás, a je jedno, čím se začne. Jestli tím, že desek Boba Dylana se do Prahy před rokem 1989 dovezlo pár kusů a byly drahé, kdežto tady koupíte všechny a levně, anebo tím, že v Bělorusku pořád ještě můžou vycházet nezávislé noviny a legálně fungovat opoziční politické strany, což u nás nebylo možné,“ říká k tomu Alexandr Vondra a dodává: „Mnohým Bělorusům tenhle omezený prostor stačí.“
Dobrým příkladem je třeba třiadvacetiletá Hanna, která si z důvodu osobní bezpečnosti přála utajit svou pravou identitu. Krátce před dokončením tohoto článku totiž začal běloruský parlament projednávat zákon, kterým zakazuje „pomlouvání Běloruska“ v médiích pod hrozbou pěti let vězení. Hanna pracuje pro významnou internetovou firmu v zemi, kterou také nechce jmenovat. Je mladá, často cestuje a hovoří plynně anglicky a francouzsky. Na první pohled někdo, komu by měl být běloruský režim těsný. Je, ale nijak fatálně. Rozhodně ne tak, že by ji to nutilo stavět barikády anebo odejít. „Nesedím doma před televizí a zajímám se, co se děje, ale nejsem žádný opozičník,“ říká. „Bělorusko je moje země, znám ho nejlíp. Jinde v Evropě je sice víc svobody, ale zase je tam pro cizince těžší uspět… Nedávno jsem byla v Paříži za kamarádkou a tam jsem si uvědomila, že skoro všechno můžu mít i v Bělorusku. Jsem limitovaná hlavně penězi,“ pokračuje a vyjmenovává cestování, oblečení, knížky, cédéčka, filmy. A co třeba svoboda slova, jejíž omezování poznala na vlastní kůži? „Absolutní svoboda slova u nás samozřejmě není,“ odpovídá Hanna. „Ale já ji většinou ani nepotřebuju, neposkytuju rozhovory každý den.“ Zavírání kritických médií se jí nelíbí, ale není na nich závislá, protože „potřebné informace si vždycky najde“. Daleko víc jí vadí, že se všude ve své zemi nedomluví mateřštinou.
Když se má zamyslet nad Lukašenkovou vládou, řekne, že nemá ráda její politiku. Je prý „nekompetentní, protože nepodporuje to, že by si schopní lidé měli vydělat víc než neschopní“, a vadí jí fakt, že „lidé v Bělorusku žijí pod neustálým tlakem“.
„Ideální stát v Evropě ale neexistuje,“ tvrdí. Na chvíli se odmlčí a pak dodá: „Běloruský systém je postavený na restrikcích. Třeba zavřít podnik tu trvá skoro dva roky, máme sto různých daňových pásem a pro každý inzerát nabízející práci v cizině musí mít firma povolení od ministerstva vnitra… To všechno člověka omezuje, ale když se v tom systému zorientuješ, dá se tu přežít.“ Hledání skulinek v systému Mnozí Bělorusové se dokáží v systému nejen zorientovat, ale najdou si v něm i nějakou svou skulinu. Sedmadvacetiletá Natalia učí angličtinu a francouzštinu na zakázaném lyceu. Zakladatel gymnázia byl předákem opoziční strany, vyučovalo se výhradně v běloruštině, takže škola před dvěma lety formálně nesplnila učební plán, a nedostala povolení k činnosti. Různě se pak vyučovalo po skupinkách v soukromých bytech, což Natalia těžce nesla, protože viděla, jak dětem vadí, že nemohou být spolu.
Letos se ale na lyceum usmálo štěstí: škola si pronajala vilu v malé vesnici za hranicemi Minsku, která je dostatečně velká pro 80 dětí a kantory. Papírově to pak vyřešila tak, že děti se tu jenom schází ke konzultacím se členy kroužku učitelů a oficiálně studují doma s rodiči – domácí výuka je v Bělorusku povolená. Natalia proto zase může mít běžné kantorské starosti: je hrdá na to, jak se její sedmnáctiletí svěřenci nestydí mluvit s cizí návštěvou anglicky a opravuje je jenom ve chvíli, kdy si sami řeknou o pomoc. Ale trápí ji, že v posledních letech klesá průměrná úroveň žáků.
Svoji skulinku si bez problémů našel i Kolja. Je mu osmnáct, učí se na truhláře a žije v městečku Červeň jihovýchodně od Minsku, jehož hlavní náměstí pořád zdobí socha Lenina. Kolja má jeden velký sen, koupit si auto. Tomu člověk rozumí, když ho vidí, jak se třese zimou po dvou hodinách marného čekání na autostop na kraji zasněžené okresky. Jeho vzorem je otec, který dělá v Minsku řidiče autobusu a domů nosí velmi slušných pět set dolarů, protože má, stejně jako velká část Bělorusů, dvě zaměstnání – po večerech ještě taxikaří.
Kolja půjde příští rok poprvé volit a pravděpodobně dá hlas Lukašenkovi. „Nikoho jinýho neznám a Lukašenko se mi zdá chytrej, nedávno jsem ho viděl v televizi,“ říká s tím, že noviny nečte a internet nemá. Co říká na to, že prezident nechal unést několik lidí? „Kluci ve škole něco takovýho povídali, ale já nevím, jestli jim mám věřit,“ krčí rameny Kolja. Má rád americké akční filmy, hlavně sérii Smrtonosná zbraň, jejíž všechny díly si už pořídil na videu. Takže když prý Lukašenko kritizuje Ameriku, ví, že „nemá pravdu“.
„A jinak? Já nevím, to je moc složitý,“ říká Kolja a přitom si zakrývá obličej před objektivem foťáku.
Lukašenko je, slovy Alexandra Vondry, „chytrý diktátor“: dbá na to, aby státní zaměstnanci, což je 80 procent práceschopné populace, dostávali včas výplaty, a tak se také děje. Lidé jako Kolja a početní penzisté jsou proto černou můrou běloruské opozice. Prezident je dostatečně zasytil a oni víc nechtějí. Dnes však začíná Lukašenkovy protivníky trápit i vzdělaná dvacetiletá mládež z měst. „Jsou konformnější, než jsme byli my. Mají se relativně dobře a nepamatují si na první roky po získání nezávislosti – tehdy jsme byli sice chudší, ale také skutečně svobodní. Anebo nevěří ve změnu,“ říká třicetiletý Ales Michalevič, místopředseda opoziční strany BNF. „Vyburcovat je k protestu bude těžké.“
Navíc Lukašenkův režim tolik nedráždí ideologicky jako kdysi českoslovenští bolševici. Běloruský systém je autoritativní a ekonomika je dirigisticky řízená, ale nejde o komunistickou totalitu, takže lidé nemají ani důvod demonstrovat za odstranění rudých hvězd, protože člověk tu dnes už častěji narazí na vývěsku McDonald’s než na ně.
Ukrajinský scénář proto Bělorusku zatím nehrozí a Ales, jehož snem je být jednou ministrem vnitra a „rozprášit KGB“, to přiznává. Naděje na obrat k lepšímu bude podle něj stoupat úměrně tomu, jak bude Alexandr Lukašenko utahovat šrouby osobní svobody, a podle toho, kdy mu Vladimir Putin přestane prodávat za dumpingovou cenu ropu a plyn, z nichž běloruská ekonomika žije. Pravděpodobnější je, že se splní to první. Lukašenko se nyní rozhodl kromě ostatních médií cenzurovat i internet. Bude to ale stačit? „Uvidíme. Do prezidentských voleb zbývá ještě několik měsíců,“ říká Ales.
***
„Hodně lidí v mládežnickém svazu BRSM vede takovej dvojí život. Myslím, že je to většina mezi nimi. Navenek podporují Lukašenka, ale ve skutečnosti fandí opozici. Já sám jsem nikdy nevolil vládního kandidáta.“
Andrej, vedoucí buňky BRSM
„Míra omezení osobní svobody je tady menší, než byla u nás. Pořád tu ještě vycházejí nezávislé noviny a legálně fungují opoziční politické strany. Mnohým Bělorusům tenhle omezený prostor stačí.“
Alexandr Vondra, bývalý disident a diplomat
„Mládež ve městech je konformnější, než jsme byli my. Mají se relativně dobře a nepamatují si na první roky po získání nezávislosti – tehdy jsme byli chudší, ale svobodní. Nebo nevěří ve změnu.“
Ales Michalevič, místopředseda opoziční strany BNF
„Běloruský republikánský svaz mládeže vznikl na popud a ku potřebě Alexandra Lukašenka. Jeho komsomolců, přesněji řečeno lukamolců, je na čtvrt milionu a musejí se organizovat například na každé státní škole.“
O autorovi| Autorka je stálá zpravodajka LN v Bruselu, její cestu do Běloruska podpořila Společnost Člověk v tísni
KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ