12.08.2010, Reflex
publikováno: 12.08.2010
Nejdřív nechtěl funkci ministra obrany vzít. Počítal s jiným resortem. Nakonec došel k rozhodnutí, že možnost zachránit vojsko před zánikem si nenechá ujít. Hned první dny ve funkci na něj však armáda vydávila své největší perly: úplatkářské a tunelářské aféry, vloupání na generální štáb, pád vojenského letadla, únik informací z utajované operace českých vojáků v Afghánistánu …
RESORT OBRANY je pověstný tím, že je naprosto odlišný od ostatních ministerstev. Nikde jinde totiž proti vlastnímu ministrovi nestojí tak uzavřený a nepřátelský organismus, který pod něj sice spadá, ale rozhodně se odmítá nechat řídit. Studená válka mezi generálním štábem a ministerstvem se vleče již několik let.
Alexandr Vondra a jeho asistenti to pocítili hned první minuty po překročení prahu budovy ministerstva. Kromě odhodlání stovek nejvyšších šarží nenechat si čeřit vodu v dobře střežených zelených rybnících stojí proti novému ministrovi a jeho pomalu vznikajícímu týmu budovatelů překážka ve formě neprůstřelného systému vojenské subordinace, v němž se mnohdy neorientují ani vojáci.
Jak na adresu nového ministra poznamenal jeden podplukovník z posádky na severní Moravě: „Nás se změny ministrů netýkají. My to ani nepoznáme. Děláme si svoje. Maximálně nám zkusí sáhnout na peníze. Co dělá ministr, je jedna věc, jak funguje armáda, jiná.“ Alexandr Vondra si je ne zrovna ideálního vztahu svých uniformovaných podřízených k ministerstvu prý vědom. Stejně jako si je vědom toho, že armáda a celý resort jsou v naprostém rozkladu. Prý tak trochu počítal i s tím, že špína začne vyplouvat na povrch brzo.
Vypadáte hodně unaveně, že by vás ta funkce zmohla?
Počítal jsem s tím, že toto ministerstvo bude náročné. Američané říkají větu „je to výzva“ téměř jako „dobrý den“. Ale jestli to někde není jen fráze, tak v tomto případě. Je to obrovská výzva. Velmi těžký úkol. Na první pohled vypadá pozice ministra obrany impozantně, ale ze zkušených politiků se sem nikdo nehrne. Bude to hlavně velký úklid. Nikde jinde ve světě to navíc není tak těžké jako u nás.
Není to přehnané?
Není. Kromě toho, že všichni v Evropě musí šetřit tak jako my, tak navíc lidé za posledních dvacet let přestali vnímat hrozby. Buď je to daleko vzdáleností, jako třeba Tálibán v Afghánistánu, nebo v čase. A naše největší specifikum je, že armáda má u nás zdaleka nejhorší pověst. Nesrovnatelně horší než v ostatních zemích. Ale my nemůžeme nechat armádu úplně rozložit.
Nevíme, co bude za dvacet let. Takže nesdílíte názor Věcí veřejných, že by se armáda měla úplně zrušit? Že už nám v dnešní době na nic není, že v případě konfliktu nás stejně nezachrání?
To je čirý populismus. Uvažování ze dne na den. To se národům mnohokrát nevyplatilo. Koneckonců žádný civilizovaný národ současnosti svou armádu neruší. Nevím o žádné zemi srovnatelné s naší, kde by chtěli dokonce sloučit ministerstvo obrany a vnitra!
Ekonomicky a diplomaticky silné národy se o armádu opírají i dnes.
Samozřejmě. Postavení armády, její vnímání ve společnosti souvisí přímo s mírou národního sebevědomí a vlastenectví. Já jsem realista, ne idealista. Nemyslím si, že nás čeká jen ráj na zemi. A my musíme být připraveni i na nejhorší.
Už víte přesně, v jakém stavu se armáda nachází?
Zatím jsem ve stadiu zjišťování. Každý den se s něčím seznamuji. Pořád vyplouvají na povrch netušené věci. A bude to trvat.
Co konkrétně tedy s armádou chcete udělat?
Zatím vím, že musím udělat hlavně dvě věci. Velký a pořádný úklid. Je tady hodně problémů, a ne že ne. A pak musí armáda dostat dlouhodobou vizi. Musíme vědět, k čemu přesně armádu máme.
A k čemu armádu máme?
K čemu ji máme? Tak už to není armáda ve službách někoho jiného. Teď je ve službách našich. Rozhodujeme o ní sami. Je navíc profesionální. A pak je tu dnes rozdíl v objemu. Nejsou to stovky tisíc, ale dvacet čtyři tisíce.
A kolik hodin nebo možná dnů by nás naše armáda dokázala v případě konvenčního konfliktu bránit? Pokud by z jakéhokoliv důvodu nefungovalo NATO?
To je otázka z teorie války. Ne z oblasti reality. Ve všech prognózách, které vláda má, se říká, že nám v nejbližších letech žádný takový útok nehrozí.
Takže stále platí, že se s válkou nepočítá.
No tak úplně vyloučit nemůžete nic. Ale je v současnosti vysoce nepravděpodobná.
Vyznáte se už v armádě? V tom systému, jejž teď řídíte?
Ne. Přiznávám upřímně, že ne. A bude to trvat dlouho, protože ten systém je … Prostě složitý organismus. Proto třeba musíme zavést v armádě přesný kariérní řád. Všude ve světě ho mají, jen u nás není. A proč? Protože logicky některým vysoce postaveným lidem v armádě vyhovuje, že si ho mohou přizpůsobovat svým potřebám.
Opravdu dokážete provést čistky a pořádek, i když by se to mohlo dotknout vašich koaličních partnerů? Třeba pana Kalouska, po kterém na tomto ministerstvu zůstala minimálně pachuť podivných kontraktů a rozhodnutí.
Není dobré šlapat po zádech koaličním partnerům hned poté, co s nimi začnete spolupracovat. Na druhou stranu padni komu padni. Rozhodně tady nejsem proto, abych si vozil zadek v mercedesu. A jako politikové tady nejsme, abychom fungovali jako bratrstvo, co si vzájemně kryje záda.
Opravdu to bude padni komu padni, když podobný úklid nejste schopni udělat ani v rámci ODS v Praze, kde je situace s takzvanými kmotry neúnosná? Slíbili jste s Petrem Nečasem, že s tím budete něco dělat, ale najednou vládnete a už nemáte čas ani chuť.
To je trochu pravda. Ale jednali jsme o tom na grémiu a budeme to řešit. ODS je však demokratická strana. Nemůžeme tam na sílu někomu říkat, kdo má odejít a co kdo musí udělat.
Ale to je alibismus.
Není. Praha dostala poslední šanci. Rozhodli jsme se jí dát poslední šanci. A tou jsou komunální volby. Pokud se do nich nevzpamatuje, budou se dít věci. Neřeknu jaké, ale jsme připraveni to řešit.
(Autor: Adéla Knapová)