O raketách a Paroubkovi

Pokud budeme nespolehliví spojenci, může se stát, že nám nikdo nepomůže, až to budeme potřebovat, říká novopečený šéf české diplomacie.

Ve středu v devět hodin ráno jste oficiálně přebíral svůj úřad. Například ministr zdravotnictví Julínek se nechal slyšet, že v jeho resortu je třeba řadu věcí napravit. Jak vypadá situace na ministerstvu zahraničí?

Myslím, že jsem ho nepřebíral v nějakém katastrofálním stavu. Určité změny zřejmě provedu. Podíváme se například na audit, který tam dělala nezávislá firma. Co se týče personálních otázek, ve čtvrtek jsem jmenoval prvním náměstkem Tomáše Pojara. Chci snížit počet náměstků o jednoho, ale nějakou velkou revoluci nechystám.

Jak bude vypadat vaše zahraniční politika? Bývalý premiér Jiří Paroubek vyslovil obavy, zda nejste ztělesnění proamerického stylu. Nebudou se proto opomíjet země, jako je například Čína, jejíž trh může být pro naši ekonomiku významný?

To si řekněme na rovinu. Po roce 1989 se Česká republika přimkla k západu, připojila se k Atlantické alianci i Evropské unii a na tom tato vláda nehodlá nic měnit. Samozřejmě budeme udržovat dobré vztahy s Ruskou federací, s Čínou, budeme tam realizovat naše ekonomické zájmy. Ale pokud jde o téma bezpečnosti a integrace, my jsme liberální demokracie západního světa a na tom nebudeme nic měnit. Nevím, zda na tom chce něco měnit bývalý premiér Paroubek, ale my rozhodně ne.

Paroubek také oznámil americkému velvyslanci stanovisko ČSSD „základnu tady nechceme“. Byl tento krok podle vás v pořádku?

On dostal od amerického velvyslance dopis jako odcházející premiér a vyjádřil postoj představitele politické strany před nastávajícími komunálními a senátními volbami. Nemyslím, že by to byl diplomatický krok.

Vystupujete jako zastánce projektu protiraketových základen. Jakou měla jednání o základnách genezi?

Nedělám nic víc, než že navazuji na práci minulých vlád, a to včetně vlády sociální demokracie. V roce 2002 představitelé ČSSD o těchto věcech s americkou vládou jednali a hovořili. O technických jednáních, která se uskutečnila v létě, včetně prohlídek potenciálních lokalit, vláda s Američany mluvila celý tento rok. Pouze žádala odložení kvůli parlamentním volbám. Neudělal jsem nic jiného, než že jsem se postavil k této problematice čelem. Jsou zájmy krátkodobé, které souvisejí s volebním úspěchem či neúspěchem, a pak jsou zájmy dlouhodobé. Ty jsou prostě o tom, že když nás spojenec požádá o spolupráci, a je to země, se kterou máme smlouvu o společné obraně, tak neukážu záda a nebudu utíkat, ale začnu s nimi jednat. Nebudu křičet: Ne, já to teď nechci, protože se mi to nehodí do krámu. Buďme spojenci, a pak na nás musí být alespoň elementární spolehnutí, že jsme schopni o takových věcech diskutovat. Nebo můžeme být spojenci, na které se nikdo obracet nebude, ale až budeme v těžké situaci my, tak nám také nikdo nepomůže.

Jaké jsou poslední informace z americké strany? Spekuluje se, že by v Česku měl být jen radar.

Žádné nové oficiální informace nejsou. Američané si na základě politických i technických analýz připravují závěry, které zatím neučinili. Až to bude, tak počítám, že nám je sdělí.

Jaká varianta rozdělení či umístění základen je podle vás nejvíce reálná?

Optimální řešení je sdílené. To znamená, že část zodpovědnosti by si vzali Poláci a část my. Ale jak to bude, to nemohu vědět. Problém kolem základen je uměle dramatizován, uměle vyvolán teď před nadcházejícími volbami. Rozhodnutí padnou v řádu příštích let, pokud Američané ovšem nerozhodnou, že na základě našich domácích diskusí s námi spolupracovat nebudou.

V pondělí uplyne pět let od útoků na New York. Jak jste prožíval jako bývalý velvyslanec v USA tento den?

Svou velvyslaneckou misi jsem ukončil v srpnu a 11. září odpoledne jsem seděl v restauraci Na Klamovce, kde se točil dokument o Milanu Hlavsovi. V tu chvíli mi volali z ministerstva a informovali mě o tom, co se děje.

Měl jste styky s diplomacií, jaká panovala situace po útocích?

Poté, co spadla dvojčata a proběhl útok ve Washingtonu, jsem se snažil spojit se svými přáteli za mořem, telefony ale ze začátku příliš nefungovaly. Postupně se situace dostala do normálu a z toho, co jsem vnímal, se prvotní šok a chaos proměnil ve velký projev soudržnosti. Američané jsou známí tím, že v takových kritických okamžicích vezmou do ruky vlajku a táhnou za jeden provaz. I my si pamatujeme podobnou vlnu solidarity z doby po povodních v roce 2002.

Do jaké míry jsou podle vás teroristické útoky v USA nebo v Evropě aktuální?

Radikální islamisté nespí. Nebezpečí terorismu nelze podceňovat. I země jako Španělsko, Británie či Turecko s tím mají své zkušenosti. Nikdo nejsme imunní před možnou hrozbou, ani my.

Na Litoměřicku a Slánsku se ucházíte o senátorské křeslo na kandidátce ODS. Není to pojistka proti tomu, že byste se neudržel na ministerstvu?

Do Senátu jsem se rozhodl kandidovat někdy v únoru, kdy jsem vyhrál v ODS primárky. A to se ještě nikde nemluvilo o tom, že budu ministr zahraničních věcí.

Nemyslíte, že by vaše účast v Senátu či předvolební kampaň mohly kolidovat s prací ministra, třeba kvůli časovému vytížení?

Když si vezmeme právě odcházející vládu či vlády předchozí, tak každý ministr nebo většina ministrů byli zároveň členy parlamentu. Senátory byli například pánové Šimonovský či Rychetský, řada jich byla i v Poslanecké sněmovně, kde je časová vytíženost ještě větší. Myslím, že to není nic neobvyklého.

ALEXANDR VONDRA

Narodil se v roce 1961 v Praze. Patří k významným předlistopadovým disidentům. V roce 1987 se stal členem Polsko- československé Solidarity. V roce 1989 byl mluvčím Charty
77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn v Ruzyni a na Pankráci. V letech 1990 – 1992 působil jako zahraničněpolitický poradce prezidenta Václava Havla. V období 1992 – 1997 byl prvním náměstkem ministra zahraničí. Od roku 1997 do roku 2001 byl českým velvyslancem ve Spojených státech. Ministrem zahraničí byl jmenován 4. září 2006.

Foto Jan Zatorsky
Petr Weikert