Projev Alexandra Vondry
Kulatý stůl : „Rozšiřování spolupráce v energetice s regiony Kaspického a Černého moře : Cíl : širší trh s energií“
Vaše Excelence, dámy a pánové, je mi velkou ctí promluvit k tak významnému obecenstvu a je mi potěšením vidět tolik přátel na tomto důležitém shromáždění. Poněvadž mi mé povinnosti, bohužel, nedovolují promluvit na panelu, který následuje, dovolte mi, abych se ve svém projevu zabýval dvěma tématy současně:
1) nejprve je to výzva k rozšíření našich energetických trhů do regionů Černého a Kaspického moře,
2) a za druhé je to význam evropské solidarity při jakékoliv činnosti, kterou podnikáme v oblasti energie.
Skutečnou otázkou dneška není zda Evropa potřebuje společnou politiku vůči regionům Černého a Kaspického moře, ale zda Evropa tuto politiku chce a zda se podle toho chová. „Evropou“ míním většinu členských států Evropské unie. Dělící čára uvnitř EU vůči tomuto regionu je zřetelná. V současnosti probíhá živá debata týkající se strategické vnější orientace EU – debata tak zvaných „pro-východních“ a „pro-jižních“. Výsledek této debaty určí nejenom budoucnost naší energetické bezpečnosti, ale rovněž konstelaci politické šachovnice našeho kontinentu na další desítiletí.
Není náhodou, že největšímu zájmu se regiony Černého a Kaspického moře těší ve východní části EU. Kromě geografické blízkosti sdílíme rovněž i část naší historie, socialistický experiment. Tato společná zkušenost nám dala hořkou lekci: musíte se starat o svou bezpečnost i v domněle bezstarostných dobách, jinak nebudete bezpeční v dobách nouze. A zdá se, že relativně bezstarostné vztahy Evropy s Ruskem – naším hlavním dodavatelem energie – se blíží ke svému konci.
Pro Evropu je dnes klíčové diverzifikovat energetické dopravní trasy, ať již jde o ropu nebo o plyn. K diverzifikaci našeho energetického mixu potřebujeme vytvořit politiku, která by země regionu Černého a Kaspického moře motivovala navázat strategické energetické partnerství s EU a přiměla je spolupracovat s EU stejným způsobem, jako s Ruskem.
Pokud se chce Evropa stát méně zranitelná v globální honbě za energií, musí přehodnotit mnoho základních kamenů své zahraniční politiky. Musí posílit své závazky vůči zemím ležícím na východ a jihovýchod od ní a zároveň rovněž udržovat silné vazby s regionem Středomoří. Musí reformovat Evropskou politiku sousedských vztahů a přizpůsobit ji potřebám změněného geopolitického prostředí. Měla by se rovněž vážně zabývat rozšířením Energetického společenství, které prokázalo svou úspěšnost při stabilizaci jihovýchodní Evropy, na své východní sousedy. Česká republika hodlá východní orientaci učinit jednou z priorit svého předsednictví EU v roce 2009.
To mě přivádí k mému druhému bodu – solidaritě, jako základnímu kameni energetické politiky EU, zejména její vnější dimenze. Pevně věříme, že pouze spojená evropská reakce na výzvy jako je energetická bezpečnost, je schůdnou cestou. Neoprávněná manipulace s dodávkami energie nebo jejich přerušování je ohrožení bezpečnosti rovnající se vojenské akci. Post-sovětské země s tím mají každodenní zkušenost, neboť apetit Ruska k užívání energie k politickým cílům roste. Úspěšně reagovat na tyto hrozby můžeme jen tehdy, budou-li členské státy EU při vyjednávání s jinými hráči mluvit jedním hlasem.
Jedním z nástrojů uvedení energetické solidarity do života je zřízení společné zahraniční politiky v Evropské unii. Tento koncept, který považuji za jeden z hlavních příspěvků nových členských zemí k evropské debatě, je podle mého názoru nezbytný
1) ke zvýšení síly a důvěryhodnosti EU jako globálního hráče
2) k tomu, abychom mohli hrát aktivní roli při vytváření globálního energetického trhu a
3) k zabezpečení našich dodávek energie tím, že uplatníme princip reciprocity ve vztazích se třetími zeměmi.
Konkrétní činy v této oblasti jsou mnohem důležitější než verbální soutěž v „rádoby stachanovských“ závazcích, k jejichž realizaci dojde dlouho poté, co naše politické mandáty vyprší a co nás budou moci naši voliči potrestat za jejich následky.
V neposlední řadě mi dovolte, abych se zmínil o bezprostředně hrozícím riziku, které podstupujeme od doby, kdy se energie dostala do čela naší agendy. Podpora evropské energetické bezpečnosti se ne vždy přesně překrývá s prioritami širší politiky EU ve třetích zemích, jako jsou třeba ochrana lidských práv, podpora demokracie a vlády práva.
– Jeden příklad za všechny: Bělorusko. V roce 2006 přijala Evropská komise „stínový akční plán“ pro Bělorusko. Tento vychvalovaný plán ukládal autoritativnímu režimu 12 velmi konkrétních politických podmínek pro jeho účast v evropské politice sousedství. O jeden rok později, Lukašenko vytahuje energetickou kartu, aby tento plán obešel a je velmi znepokojující, že EU vůbec začíná zvažovat, zda na tuto hru přistoupí.
Předevčírem jsem v Praze hovořil s předákem demokratické opozice v Bělorusku, Alexandrem Milinkievičem, a rád bych zde vyřídil jeho vzkaz:
„Nepovolte, neboť by to znamenalo zradit uvězněné a demoralizovat odpůrce režimu. Nezapomínejte na to, že Bělorusko je problémem celé EU, nejenom problémem Bělorusů.“
Dámy a pánové, nikdy neobětujme to, na čem Unie stojí a neohrozme tak úspěch evropského projektu. Ani kvůli energii.
Děkuji vám