9. ledna 2007, Lidové noviny
Chartisté jsou v penzi
Největším štěstím Charty 77 bylo, že se v prvních letech po listopadové revoluci dokázala sama rozpustit, říká většina z původních signatářů. Podobným štěstím bylo to, že už v prvních dnech po listopadu 1989 přestala „přijímat“ nové podpisy. Být „chartistou“ se tak v novém demokratickém režimu nestalo klíčem k politické ani jiné kariéře. Tedy samozřejmě až na několik výjimek.
Výraznou, i když vlastně nikdy ne úplně klíčovou, roli v politice a veřejném životě hráli někteří chartisté vlastně jen do prvních voleb v roce 1990 a část z nich ještě do roku 1992. Vítězstvím Občanské demokratické strany a rozdělením Československa (které odstavilo do druhé linie vlastně celou federální politickou garnituru) období výraznějšího vlivu chartistů končí.
Bývalý prezident Václav Havel, šéf diplomacie Alexandr Vondra, místopředseda Senátu Petr Pithart, zmocněnec vlády pro lidská práva Svatopluk Karásek, bývalý ministr vnitra Jan Ruml, zakladatel a první šéf Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Václav Benda, exministr kultury a bývalý předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde jsou spíše výjimky z pravidla než pravidlo pro osudy chartistů po roce 1989.
Normalizací a komunistickými represemi vynucená víc než desetiletá a často i dvacetiletá pauza, kdy chartisté nemohli vykonávat své profese, vedla u těch, kteří se vrátili ke svým původním povoláním, k mnoha pracovním zklamáním a někdy i krachům.
Na výsluní se jako skupině nepodařilo vrátit reformním komunistům roku 1968, především ekonomům, a to přesto, že tvořili jednu z nejsilnějších skupin uvnitř Charty 77. Z podobného důvodu jako u ostatních „odstavených“ jim prostě za ta dlouhá léta, kdy nemohli svá povolání vykonávat, ujel vlak. Těmto lidem nepomohla ani atmosféra ve společnosti, v níž se vůči reformním komunistům roku 1968 vytvořilo téměř nepřátelské prostředí.
Spisovatelé a diplomaté
Vedle stovek „obyčejných lidí“ se však v Chartě 77 shromáždila část kulturních a intelektuálních elit pražského jara, které se po roce 1989 opět vrátily do oficiální kultury. Spisovatelé Ludvík Vaculík, Ladislav Klíma, Eva Kantůrková, dramatik Pavel Kohout, zpěvačka Marta Kubišová, scenárista Jiří Křižan a další jsou dodnes součástí české kulturní špičky.
Chartisté, i díky vlivu Václava Havla v prezidentském úřadě, hráli velice výraznou a z velké části blahodárnou roli v české diplomacii. Od současného ministra zahraničí Alexandra Vondry přes dnešního velvyslance při OSN Martina Palouše, bývalé šéfy diplomacie Jiřího Dienstbiera a Jaroslava Šedivého po nedávno zesnulého velvyslance na Slovensku Rudolfa Slánského.
Reprezentant chartistického katolického disentu, kněz Václav Malý patří jako pražský biskup k nejvýraznějším představitelům katolické církve. Katolický intelektuál a prezidentský kandidát Jan Sokol je děkanem na Karlově univerzitě. Mezi významné české socioložky je možné počítat Jiřinu Šiklovou.
Jednou z chartistek, které zůstaly věrné problematice dodržování lidských práv, je Anna Šabatová, dnes zástupkyně veřejného ochránce práv.
O větší části chartistů lze i dnes říci, že si na svém „podpisu“ neudělali po listopadu žádnou zvláštní kariéru, nezbohatli, nerestituovali ani neprivatizovali. A vzhledem k času, který uplynul, jsou dnes v penzi nebo do ní míří. Tedy pokud jsou ještě mezi námi.
***
Normalizací a represemi vynucená víc než desetiletá a často i dvacetiletá pauza, kdy chartisté nemohli vykonávat své profese, vedla u těch, kteří se vrátili ke svým původním povoláním, k mnoha pracovním zklamáním a někdy i krachům
LUBOŠ PALATA