Lidové noviny | 25.1.2007
Tento týden si Češi a Němci připomínají desáté výročí podpisu Česko-německé deklarace. Jako bývalý vyjednavač za českou stranu jsem chtěl ponechat hodnotící komentáře jiným a médiím jsem poskytl jen pár osobních vzpomínek na jednání, která jsme po dva roky vedli s německými partnery. Článek z pera Luboše Palaty (Na sudetský účet, LN 20. 1.) ovšem bez odezvy nechat nelze. Stručně shrnuto, Palata ve svém příspěvku tvrdí, že deklarace byla pragmatickou česko-německou dohodou, kterou učinily Praha s Berlínem (resp. tehdy Bonnem) „na úkor“ a přes hlavy sudetských Němců a že není žádný důvod k radosti. Na vysvětlenou si připomeňme fakta a kontext. Dvoustranná smlouva z roku 1992, sjednávaná v době rozpadu Československa, se ke sporným otázkám minulosti postavila zády. Diskuse o nich se pak stala politikem, které zatěžovalo česko-německé vztahy. Z nich se stále více vytrácela věcnost a narůstala hysterie.
Na jedné straně jsme si nebyli jisti německým stanoviskem. České oběti nacistické perzekuce zůstávaly jako jediné v Evropě bez odškodnění. Naopak mnoho bavorských a německých hlasů zdůrazňovalo, že majetkové poměry v důsledku vysídlení sudetských Němců zůstávají otevřené. Německá vláda žádala po českých partnerech, aby si sedli se sudetskými Němci a tyto otázky si vzájemně vyjasnili. Praha takový krok logicky odmítala. Kdyby na něj přistoupila, ocitla by se v rozporu s historickou skutečností v roli viníka, který má splácet účty. V české veřejnosti rostl pocit ohrožení, který komunisté a Sládkovi republikáni využívali k politickým cílům. Ti první k tomu, aby se vyhnuli zodpovědnosti za vlastní totalitární minulost, ti druzí proto, aby se radikální rétorikou zviditelnili. Hrozilo také, že sporné otázky budou komplikovat naši cestu do NATO a EU. Americký náměstek ministra zahraničí Richard Holbrooke nás v létě 1994 žádal, abychom si své spory vyřešili. Myšlenka společné deklarace k otázkám minulosti vznikla v polovině devadesátých let. Jeden z impulsů přišel (sic!) od bavorského premiéra Stoibera. Otázka, zda se máme pokusit dojednat společné prohlášení, byla od počátku sporná. Odpůrci argumentovali, že naše stanoviska jsou natolik neslučitelná, že žádný přijatelný kompromis není možný. Naopak přívrženci argumentovali tím, že musíme vědět, zda jsme schopni k problémům minulosti najít společnou řeč. I kdyby se mělo ukázat, že se na ničem neshodneme, pročistí to atmosféru a budeme vědět, na čem jsme. A mluvit spolu musíme. Nakonec se prosadilo druhé stanovisko. Rozhodující roli sehrála snaha zabránit tomu, aby hysterie na obou stranách přerostla v závažný politický problém, který by mohl negativně ovlivnit naši budoucnost a naše postavení v Evropě. Klíčem k úspěchu ovšem bylo právě to, že se všechna jednání odehrávala na mezistátní úrovni mezi Prahou a Berlínem, nikoli – jak by si možná přál Palata – mezi Prahou a Mnichovem, nebo dokonce v jakémsi pomyslném trojúhelníku, ve kterém by česká strana nutně hrála jen druhé housle. Společná jednání trvala dva roky a nebyla jednoduchá. Nikdy nezapomenu, jak v roce 1996 tehdejší německý ministr zahraničí Klaus Kinkel spěšně a rozčíleně opouštěl provizorní místnost, ve které probíhalo jednání, když naše strana odmítla přistoupit na některé německé požadavky. Dveře se souhrou náhod zapříčily a nešly otevřít. Kinkel se je v afektu pokusil vyrazit a stěny z prefabrikátů se nám vzápětí doslova zřítily na záda. Společné prohlášení, které v lednu 1997 podepsali Václav Klaus a Helmut Kohl a následně je schválily parlamenty obou zemí, je nutně kompromisem, který si hraje se slovy. Obě strany poznaly, že pro hodnocení minulosti nedokážeme najít stoprocentně shodnou řeč a identická slova. Dokázali jsme však najít způsob, jak s tímto problémem zacházet. Dali jsme si slovo, že spornými otázkami a rozdílnými právními interpretacemi nebudeme zatěžovat vzájemné vztahy. Jinak řečeno: debaty o minulosti ano, ale ne před soudními institucemi a při politických jednáních, ale jen v rámci neformálních diskusí a studoven. Problém jsme tedy vrátili tam, kam patří – na půdu akademických institucí a nevládních organizací. A to není při vzpomínce na minulé konflikty málo.
Bez definitivního řešení
Podstatné jsou i konkrétní výsledky. Fond česko-německé budoucnosti, který vznikl na základě deklarace, nejen odškodnil naše oběti nacismu, ale také financoval přes 5000 společných projektů, které pomohly zachránit různé kulturní památky a usnadnily komunikaci mladých lidí na obou stranách hranic. Česko-německá deklarace nevyřešila a ani nemohla vyřešit všechny problémy mezi Čechy a Němci. Vytvořila však kontext, ve kterém můžeme existovat i bez nějakého definitivního řešení. A co hlavně -nevytvořila hypotéku pro příští generace, ale naopak napomohla k bodu obratu od minulosti směrem k přítomnosti a k uvažování o společné budoucnosti. O té nedávno Hans-Dietrich Genscher, bývalý německý ministr zahraničí, prohlásil: „Buď máme společnou budoucnost, anebo vůbec žádnou.“
Obě strany poznaly, že pro hodnocení minulosti nedokážeme najít stoprocentně shodnou řeč a identická slova. Dokázali jsme však najít způsob, jak s tímto problémem zacházet.