Nový přístup ovoce nepřinesl
Celoevropské plánování nic nevyřeší
„Zkusme si představit, čím by Evropa mohla být,“ praví se v úvodu dokumentu Evropské komise před deseti lety. Cíl byl formulován, řečeno eurounijním slovníkem, značně ambiciózně. „EU se do roku 2010 má stát nejdynamičtější nejkonkurenceschopnější ekonomikou na světě.“ Politici se překonávali v predikcích o tom, jak brzy doženeme a překonáme USA. A vznikla známá Lisabonská strategie.
Motivace politiků byla logická. Evropa čelí dvěma velkým výzvám. Pnutí zevnitř i tlaku zvenčí. Na jedné straně je strašák stárnoucí populace. Vize většího počtu důchodců vede k evidentním závěrům: nebude-li objem pracovní síly nahrazen vyšší produktivitou, podváže se ekonomický růst. Pokles ekonomické výkonnosti a příjmů ve spojení s vyššími výdaji na penzijní systémy vytvoří tlak, který zbortí zavedený evropský sociální model. Na druhé straně Evropa čelí v globalizovaném světě sílící konkurenci zvenčí, zejména z Asie a Ameriky. Uzavřít se v „pevnosti Evropa“ není řešením, protože evropské ekonomiky jsou na obchodu závislé a protekcionismu má konfliktní potenciál. Odpovědí má být zvýšení konkurenceschopnosti skrze modernizaci, inovace, vyšší produktivitu a větší zaměstnanost. Záměry jistě správné.
Jaká je bilance po deseti letech? Výsledky jsou známé – a většinou bídné. Unie si to uvědomovala již při prvním bilancování před pěti lety. Uznala, že vývoj v EU je nerovnoměrný a mnohá opatření zůstávají v kompetenci členských států. Ty proto zavázala, aby předkládaly národní plány reforem, které pravidelně vyhodnocuje. Dále zúžila seznam cílů na několik nejdůležitějších. Jako referenční cíle měli sloužit ukazatele o výši investic do výzkumu a vývoje a o zaměstnanosti.
Nový přístup ale ovoce nepřinesl. Národní plány reforem jsou jen byrokratickým cvičením, kterým většina zemí nevěnuje pozornost a v konfrontaci s domácími politikami často končí na periférii zájmu. Pokus o výraznější realokaci prostředků unijního rozpočtu od zemědělství a regionálních fondů směrem k investicím do inovací, výzkumu a vývoje narazil na odpor agrární lobby ve Francii a neochotu zvyšovat rozpočet ze strany hlavních přispěvatelů (Německo, Nizozemí, Británie). Například jen sama firma Google vynakládá ročně na výzkum a vývoj víc nežli celý 7.rámcový program EU.
Nejlépe je to poznat na referenčních ukazatelích. Například cílem EU bylo vynakládat na výzkum a vývoj do roku 2010 3%HDP. Dnes tento cíl splňují pouze Švédsko a Dánsko, které ho také jako jediné plnily už před deseti lety. Průměr za celou EU se za deset let zvýšil z 1.85 na 1,9%. Pro srovnání – v USA to je 2,5% a v Japonsku více než 3%. Celá EU nadále zaostává za USA jak v ekonomické výkonnosti, tak v produktivitě práce. Nad průměr v jednotlivých ukazatelích stabilně vyčnívají pouze Švédsko, Dánsko, Nizozemí, Rakousko a v omezené míře Německo a Velká Británie. Na chvostu se pravidelně ocitají Řecko, Maďarsko, Itálie, Španělsko, o Rumunsku a Bulharsku nemluvě. Česko je průměrné.
Poslední bilanci zveřejnila Evropská komise tento měsíc. Její předseda Jose Manuel Barroso musel přiznat, že i těch několik dobrých výsledků znehodnotila ekonomická krize. Průměrná nezaměstnanost je dnes 10%, což je návrat o dvacet let zpět. Úsilí o konsolidaci veřejných rozpočtů, které mělo uvolnit zdroje na modernizaci, je téměř v troskách. Průměrný deficit rozpočtů ve státech EU je 7% a míra zadlužení dosahuje 80%. Nade všemi vyčnívá Řecko.
Evropská komise nyní přichází s novým plánem Evropa 2020. Premiér Zapatero se nedávno jménem předsedajícího Španělska nechal slyšet, že řešením je stanovení závazných cílů pro členské státy s tím, že v případě jejich neplnění budou sankce. Nepůjde-li to po dobrém, půjde to po zlém. Je pozoruhodné, že tyto hlasy zaznívají z jižních zemí, které jsou s plněním nejvíc na štíru. Co s tím? Především je nutné, aby si každá země udělal pořádek doma a začala od sebe. Sebelepší celoevropské plánování nic nevyřeší. Naopak jen zvyšuje byrokracii a podvazuje lidské zdroje. Evropa uspěje jen tehdy, pokud víc uvolní prostor pro podnikání a reformuje své sociální systémy. Problém však je, aby k tomu našla odvahu.
Alexandr Vondra, senátor, bývalý místopředseda vlády.
Vyšlo v Euro dne 1. Března 2010