Lidové noviny, 2.12.2004
Osud a jednotu země drží ve svých rukách Ukrajinci, ale svět by jim měl pomoci
Ukrajinská „oranžová revoluce“ – řečeno samozřejmě s nadsázkou začala v Praze. Vloni se tu sešlo několik Čechů, Slováků a Američanů se zástupci ukrajinské parlamentní opozice a akademické obce. Cílem schůzky byla příprava mezinárodní konference v Kyjevě.
Rok před prezidentskými volbami sledovala ukrajinská opozice dva cíle. Za prvé chtěla zvýšit zájem Evropanů a Američanů o situaci ve své zemi. Když se Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu dobrovolně vzdala nukleárních zbraní, zájem Západu o ni se rapidně snížil. Zatímco státy střední a východní Evropy vstupovaly do NATO a EU a pozornost Bruselu poutalo Turecko, Ukrajina byla břemenem „na okraji“, kterým se nikdo vážně nezabýval. Opozice v Kyjevě se obávala, že vakua využije Moskva, aby podkopala vratkou nezávislost země a dostala Ukrajinu do zóny svého gravitačního vlivu. Tomuto vývoji nahrával autokratický režim prezidenta Kučmy, který soustavně posiloval vazby na Kreml.
Za druhé se ukrajinská opozice obávala o regulérnost prezidentských voleb. Předchozí zkušenosti, ale i pozdější průběh kampaně jí dávaly za pravdu. Opozice neměla přístup do médií, ti, kteří ji podporovali, byli šikanováni. Policejní násilí nebylo výjimkou.
Prezidentská kampaň začala v únoru během oné konference v kyjevském hotelu Rus za přítomnosti Madeleine Albrightové, bývalého švédského premiéra Carla Bildta a poslanců z Polska a pobaltských zemí. Účast slíbil i Václav Havel, ale nakonec se ze zdravotních důvodů omluvil.
Měl jsem možnost předsedat panelu, ve kterém vystoupili oba soupeři – premiér Janukovyč a vůdce opozice Juščenko. „Jeden Viktor na levé straně, druhý Viktor na pravé straně, tak se modleme, aby demokracie slavila koncem roku vítězství (victory),“ zahajoval jsem diskusi v angličtině. Státní i soukromé televize, které jsou v rukou Kučmových příbuzných, večer Juščenka ignorovaly. Druhý den jsme odjeli na setkání s vysokoškoláky. Aula s tisícovkou mladých lidí byla nabita energií a touhou po změně. Jen matně jsme tušili, co se v zemi odehraje na podzim.
Přišel čas zvítězit
V dubnu proběhly volby do místního zastupitelstva v zakarpatském Mukačevě. Opět byly provázeny policejním zastrašováním ve prospěch kandidátů vládní strany a manipulacemi s výsledky. Tentokrát však Ukrajinci odmítli jen pasivně přihlížet. Demokratická opozice, dlouho roztříštěná, se spojila. „Naše Ukrajina“ Viktora Juščenka si podala ruce s blokem Julie Timošenkové. Koalici podpořily slavné ikony protisovětského disentu – Stepan Chmara, Levko Lukjaněnko a Viktor Taran. V reakci na Mukačevo vznikla neformální, decentralizovaná organizace PORA sdružující mladé lidi z celé země. Inspirací a vzorem jim byli ti, kteří se podíleli na svržení Mečiara, Miloševice a Ševardnadzeho – OK-98 na Slovensku, Otpor v Srbsku a Chmara v Gruzii.
„Pora“ znamená ukrajinsky „čas“ v dokonavém smyslu. Není jen mechanickým odpočítáváním času na roky, dny nebo hodiny. Čeština nerozlišuje jako řečtina mezi „Chronos“ a „Kairos“. „Kairos“ a „pora“ jsou časem naplnění. „Už je to tady,“ skandovalo se kdysi v našich ulicích. Mladí Ukrajinci ve svém manifestu praví: „PORA je začátek, který zrodil vlnu. Vlnu svobody, která smyje špínu a očistí duši Ukrajiny. Nadešel čas. Čas postavit se, nebo padnout. Čas uvěřit, nebo zapomenout. Čas milovat, nebo nenávidět. Čas bojovat, nebo zradit… Naše zbraň – pravda. Náš princip – rovnost příležitostí. Naše víra – svoboda. A náš ideál spravedlnost… Přišel čas jednat, čas bojovat, čas zvítězit.“
Půl roku burcovali veřejnost z letargie. Moderní metody výzkumu veřejného mínění definovaly jejich strategii, jednoduchý marketing šířil poselství – stručná hesla, parodie, rockové koncerty, komunikace po internetu a oranžová barva v ulicích jako symbol naděje a probuzení. A také trénink na monitoring prezidentských voleb ve spolupráci s mezinárodními organizacemi. Nenechat si volby ukrást jako mnohokrát předtím.
Ruská propaganda mluví o lidech z Pory jako o anarchistech, chuligánech a zaprodancích. Veselé tváře na kyjevském Majdanu svědčí o něčem jiném. Kreml také obviňuje Juščenka, že jedná na objednávku západních zemí. Pravda je, že různé polské, americké, německé, slovenské i české nevládní organizace pomáhaly opozici a nevládnímu sektoru vyrovnat nerovné podmínky, které měly v průběhu celé kampaně. Jejich pomoc ovšem bledne v porovnání s masivními intervencemi, které na Ukrajině podnikali Rusové a prezident Putin osobně.
Mluví se o tom, jak je Ukrajina rozdělená. Pravda je, že otázka Západ či Východ představuje dávné hodnotové i geopolitické dilema. Je to dilema Kyjeva i Moskvy. Pravda také je, že Juščenko a jeho voliči hledí víc na Západ, zatímco Kučma, Janukovyč a jejich voliči mají blíž k Východu. Ale bylo by chybou redukovat ukrajinskou krizi na geopolitický spor. Představa, že statisíce lidí mrznou týdny na náměstích kvůli geopolitické orientaci své země, je absurdní. Jde jim hlavně o svobodu, nezávislost, o lepší a důstojnější život.
Kukuřice a nerosty
Hodně se mluví o možném rozpadu Ukrajiny. Některé regiony na východě rozehrály kartu odpojení nebo i přičlenění k Rusku. Kremlu by takový vývoj nevadil. Lepší půl Německa úplně než celé Německo napůl, prohlásil kdysi německý kancléř Adenauer. V této logice by Rusko získalo nerostné bohatství a přístup k Černému moři, Ukrajině by zbyla pole s kukuřicí. Ale nepředbíhejme. Mítinky v Doněcku se od demonstrací v Kyjevě liší. Jsou menší, mají daleko do spontánního projevu, vyjadřují spíš vůli a vliv tamních gubernátorů, kteří se bojí o mocenské a hospodářské pozice.
Osud a jednotu země drží ve svých rukách Ukrajinci, ale svět jim může pomoci. Jedinou možností je opakování druhého kola voleb pod přísným mezinárodním dohledem. Pokud ve svém zápase Ukrajinci prohrají, studená válka neskončí. Ukrajina je zemí, která v Evropě v minulém století nejvíce trpěla. Miliony lidí zemřely v důsledku polskoruských válek, násilné Stalinovy kolektivizace, hladomorů, nacistické okupace, holocaustu, vysídlování na Sibiř a černobylské tragédie. Korupce a nepotismus Kučmova režimu lidem také nepomohly. Ukrajinci si zaslouží lepší život.
Neváhejme s podporou
Pokud Ukrajinci zvítězí, svět a Evropská unie se k jejich aspiracím musejí postavit daleko otevřeněji a vstřícněji, než tomu bylo dosud. Barokní kostely a synagogy ve Lvově i kosmopolitní Oděsa jsou součástí evropské historie a neexistuje žádný zásadní důvod, proč by neměly spoluvytvářet evropskou budoucnost.
Často slýchané obavy, že podporou ukrajinských demokratů dráždíme ruského medvěda, vycházejí z mylných předpokladů. Juščenko dobře ví, že s Ruskem musí vycházet. A Rusové vědí, že rozuzlení krize ovlivní i jejich budoucnost. Ti, kteří si přejí Rusko liberální a demokratické, hledí na Kyjev s pochopením, ti, kteří chtějí Rusko autokratické a imperiální, mají obavy.
Český zájem je zřetelně na straně Ukrajiny demokratické a liberální. Neměli bychom proto dál váhat s jasnou podporou těch, kteří o takovou Ukrajinu usilují. „
***
Alexandr Vondra; bývalý náměstek ministra zahraničí