Autorský článek Alexandra Vondry o osobnosti Václava Havla, který byl zveřejněn v dubnovém vydání časopisu NATO Review vydávaného Severoatlantickou aliancí.
Když v prosinci loňského roku zemřel Václav Havel, vlajky na Velitelství NATO vlály na půl žerdi. NATO Review připomíná jeho rušný život a jeho klíčový příspěvek Severoatlantické alianci.
Dvacáté století přineslo mnoho paradoxů. Václav Havel stál hned u několika z nich. Byl to „bezvýznamný vojín“, jak jednou sám sebe označil, který se stal vrchním velitelem ozbrojených sil své země a byl oslavován jako významný obhájce NATO po studené válce.
Byl někým, komu byl kvůli jeho politickému přesvědčení odepřen kariérní růst. Avšak současně někým, kdo nenáviděl spory a usiloval o soulad a shodu. Ale bylo by chybné považovat Václava Havla za pacifistu. V 80. letech 20. století pronikla různá pacifistická hnutí ze Západu i za železnou oponu s cílem získat podporu pro své úsilí proti rozmístění aliančních raket Pershing II. K jejich překvapení mnoho disidentů, včetně Václava Havla, odmítlo požadavek podepsat.
Havel později ve svém eseji Anatomie jedné zdrženlivosti (1985) vysvětil důvod. „Příčinou válečného nebezpečí nejsou zbraně jako takové, ale politické reality,“ napsal. Odzbrojování řeší pouze následky, nikoli příčiny. A byly to právě příčiny, o které mu šlo především. „Bez svobodných a svéprávných občanů, kteří si váží sami sebe,“ tvrdil Havel, „není ani svobodných a nezávislých národů. Bez míru vnitřního, tj. míru mezi občany navzájem a mezi občany a státem, není ani záruky míru vnějšího.“ Toto bylo jádro jeho filosofie, které později promítl do svých názorů i zahraniční politiky.
Rozdíl mezi Havlem a pacifisty lze nejlépe vidět na názorech na Irák a Balkán. Obě strany se shodovaly na tom, že západní intervence na Balkáně je nezbytná. Avšak lidskoprávní aktivisté nesouhlasili se zásahem v Iráku, zatímco Havel s ním souhlasil hned dvakrát. V roce 1990 trval na tom, aby se československé ozbrojené síly připojily ke koalici vedené USA, navzdory nevalnému právnímu rámci a nulovým zkušenostem s podobnými operacemi. Od samého počátku, kdy došlo k první balkánské válce, či později během kosovské krize, byl přesvědčen, že Západ musí jednat. Ve věci druhé války v Iráku se neváhal pustit do křížku s Jacquem Chiracem a učinil tak hlasitě a proti vůli české vlády, stejně tak jako většina Evropy. Václav Havel věřil, že lidská práva a důstojnost jsou nadřazeny jakékoli státní svrchovanosti.
Na počátku 90. let, těsně po pádu komunismu, chtěl Václav Havel okamžitým stažením sovětských vojsk ze země rychle obnovit nezávislost Československa. Vytvořil zvláštní tým vedený ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem a Lubošem Dobrovským. Parlamentní komisi, která na stahování vojsk dohlížela, vedl další Havlův přítel, rockový hudebník Michael Kocáb. Havlův tým mezitím s Varšavou a Budapeští koordinoval vyjednávání o urychleném rozpuštění Varšavského paktu. Havlovým snem bylo stát se ceremoniářem na pohřbu Varšavského paktu.
V průběhu tohoto období se Havlův názor na NATO vyvíjel. Často kladl otázku, zda Aliance bude mít nějaký smysl, až Varšavský pakt zanikne. Ale brzy došel k závěru, že NATO své místo v Evropě i po studené válce má a že by se mělo otevřít novým členům. K Havlově změně názorů přispělo několik faktorů. Svou roli sehrál Havlův pozitivní postoj vůči Spojeným státům jakožto klíčovému členu NATO. Havel často hovořil o své cestě do Spojených států v roce 1968 a byl vděčný za roli USA při obraně svobody v Evropě i ve světě. Během své návštěvy NATO v roce 1991 se západním demokraciím omluvil za lži a komunistickou propagandu předchozích 40 let.
Též události roku 1991 ukázaly, že historie ještě nekončí. Konečné vystřízlivění přišlo s válkou v Jugoslávii a Evropa si s touto situací nevěděla rady.
1. července 1991 Havel v Praze předsedal pohřbu Varšavského paktu. Sovětský president Michail Gorbačov se v obavách z domácího vývoje rozhodl podpisové ceremonie k rozpouštění Paktu nezúčastnit. Poslal svého zástupce Genadije Janajeva, který se nejistě pohyboval po chodbách Pražského hradu. K našemu překvapení Janajev o několik týdnů později v Moskvě zinscenoval puč proti Gorbačovovi. To byla poslední kapka v našem rozjímání o významu NATO, a tak jsme se rozhodli ucházet se o plnohodnotné členství v Alianci.
Nová etapa na naší cestě ke členství v NATO začala v roce 1993, kdy se úřadu amerického prezidenta ujal Bill Clinton. Pokud jsme měli uspět, bylo klíčové získat si USA. V té době si jen málo Američanů přálo rozšíření NATO, mezi nimi například Ron Ismus a Paul Wolfowitz. Dva významné okamžiky přitáhly pozornost Billa Clintona k rozšíření NATO: jeden osobní a jeden politický. V dubnu 1993 bylo slavnostně otevřeno Muzeum holocaustu ve Washingtonu, přičemž současně probíhalo obléhání Sarajeva. Clinton na tento slavnostní akt pozval několik osob, které holocaust přežily, například Elieho Wiesela, a též prezidenty středoevropských států. Clintona svědectví těchto osob dojalo. Mezi 2. světovou válkou a situací v Bosně a Hercegovině spatřoval přímou souvislost.
Prezidenti Václav Havel a Lech Walesa navíc Billa Clintona přesvědčovali o nutnosti rozšíření NATO, aby už ve Střední Evropě nedocházelo k dalším válkám – které pomohly rozpoutat toto hrozné vraždění. Jelikož Bill Clinton na slavnost dorazil pozdě, náš požadavek na rozšíření NATO, který mu byl adresován, nabyl na intenzitě. Havel a Walesa své požadavky prezentovali nepříliš diplomatickým jazykem, možná proto, že si v Bílém domě, kde byl krátce předtím vyhlášen zákaz kouření, nemohli zapálit, a tak trpěli abstinenčními příznaky. To byl okamžik, kdy jsme konečně upoutali Clintonovu pozornost. Přestože Bill Clinton byl na naší straně, ani to nestačilo. Umění Václava Havla vést obtížné rozhovory sehrálo svou roli při přesvědčování Republikánů (kteří od roku 1994 ovládali Kongres). Havel předložil morální argumenty i historické vzpomínky na roky 1956 a 1968. Osobní příběh sehrál svoji roli, a Havel tak pomohl přesvědčit mnoho zatvrzelých zastánců realistické politiky, včetně Henryho Kissingera.
Zlom přišel v roce 1995. Clintonova vláda předložila kompromisní řešení: členství NATO v podobě Partnerství pro mír (PfP). Na počátku Partnerství budilo dojem polibku přes kapesník. Havel byl hluboce přesvědčen o nedělitelnosti svobody, a tak argumentoval tím, že otevřenost Aliance vůči novým evropským demokraciím je klíčovou součástí nového vymezení jí samé. Bill Clinton vyslal tři ze svých špičkových diplomatů se středoevropskými kořeny (Madeleine Albrightovou, Johna Shalikashviliho a Charlese Gatiho), aby nás přesvědčili o přínosu Partnerství. Clinton chtěl mít jistotu, že při své nadcházející návštěvě Prahy bude přijat s nadšením. Avšak jednání, která této návštěvě předcházela, byla obtížná.
Nakonec jsme byli ochotni předstírat nadšení z Partnerství pro mír výměnou za veřejné prohlášení prezidenta Clintona, že Partnerství je předstupněm plného členství v NATO. Brzy jsme se měli líbat bez onoho kapesníku. V březnu 1999, týden před naším přistoupením, začalo NATO bombardovat Jugoslávii. Český velvyslanec při NATO Kovanda označil válku v Kosovu za křest ohněm. Navzdory většině českých politiků prosadil Kovanda naši podporu letecké operace. V té době byl prezident Havel jediným českým politikem, který se velvyslance rozhodně zastal a neustoupil. Kovanda se domníval, že Praha si zaslouží lepší pověst, a tak přišel s myšlenkou uspořádat příští summit NATO v českém hlavním městě.
Mezitím Havel pokračoval v prosazování politiky otevřených dveří NATO. Jelikož byl bytostně přesvědčen o nedělitelnosti svobody, tvrdil, že otevřenost Aliance vůči novým evropským demokraciím je klíčovou součástí jejího nového vymezení. Politika otevřených dveří se měla uskutečnit ve formě konkrétních pozvání novým členům na příštím summitu NATO.
V Praze bylo sedm zemí ze střední a východní Evropy, které se nepřipojily nebo se nemohly připojit během první vlny rozšíření, vyzváno, aby se přidaly k Alianci.
Pražský summit představoval určitou poctu Havlově úloze při přeměně Evropy v období po studené válce a vyvrcholením dlouhého období, po které zastával funkci prezidenta. Nad Pražským hradem zářilo neonové srdce, symbol a logo Václava Havla. Na Hradě se mezitím Havlovo druhé funkční období blížilo ke konci. Avšak předtím, než v roce 2003 svůj úřad opustil, Václav Havel, člověk 60. let – „hippie“ – neváhal podpořit George Bushe v jeho rozhodnutí odstranit Saddáma Husajna.
Václav Havel si byl vědom, že předpokladem silného NATO je silný závazek na obou stranách Atlantiku. Rovněž věděl, že transatlantické partnerství bude zkouškami procházet neustále.
Vnímal NATO jako něco více než jen vojenskou organizaci, která poskytuje zvláštní bezpečnostní záruky svým členům. NATO pro něho představovalo alianci, jejímž cílem je bránit společné hodnoty, morální zásady, kulturu a civilizaci prostřednictvím solidarity a silného politického závazku.
Toto je odkaz, který bychom měli nést dále a který bychom si měli připomenout i na summitu v Chicagu. Prezident Havel zůstane v paměti jako vizionář a oddaný zastánce myšlenky transatlantického partnerství. Jsem hrdý na to, že jsem mohl být jeho podřízeným.