Nad Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se stahují mračna. Oranžový Senát v zimě obměnil jeho řídící radu a nyní se chystá k rozhodujícímu útoku – k odvolání ředitele a celého managementu. Akutně hrozí, že činnost ústavu bude paralyzována. Politici ČSSD a její exponenti, kteří dnes mají v radě většinu, tímto postupem nadbíhají KSČM, s níž plánují budoucí koalici na celostátní úrovni. Daň za to zaplatí především ti, kteří se proti komunistické diktatuře vzepřeli a nyní jsou oceňováni podle nedávno schváleného zákona o třetím odboji. Zpomalí se digitalizace archivů, paralyzovaný ústav a s ním spojený Archiv bezpečnostních složek (ABS) nebudou schopny včas vyřizovat svěřenou agendu. Hrdinové protikomunistického odboje jsou bohužel ve věku, kdy nemohou dlouho čekat.
Pro levici byl ÚSTR vždy trnem v oku. Krátce po jeho založení žádali komunisté a s nimi spřátelení socialisté zrušení zákona u Ústavního soudu. S žalobou sice neuspěli, ale už při odchodu ze soudní síně dávali najevo, že boj proti němu nekončí. Zdeněk Jičínský, který odpůrce zákona zastupoval, prohlásil, že „hora porodila myš“ a že zákon změní, až bude mít levice v Senátu většinu. Petr Uhl tehdy mluvil posměšně o „ústavu imeni Orwella“ a na jeho ředitele podal nesmyslné trestní oznámení. To bylo logicky odloženo, ale „viník“ byl označen.
Trnem v oku je Pavel Žáček
První ředitel ÚSTR Pavel Žáček, novinář a historik, který v roce 1989 zakládal Studentské listy, ústav doslova vydupal ze země. Bez jeho energie a přesvědčení by nikdy nevznikl. Jeho koncept byl jasný: archivy všech bezpečnostních složek je potřeba centralizovat v jedné instituci, co nejrychleji je digitalizovat tak, aby s nimi do budoucnosti nebylo možné manipulovat na něčí objednávku, a zpřístupňovat je veřejnosti v souladu se zákony. Ústav sám pak nemá být nějakým vykladačem nebo přepisovačem historie, ale má postupně zveřejňovat to, co archivy – po verifikaci a opravě zjevných chyb a omylů – ukrývají.
V roce 2008 vyšla díky práci mladých historiků ÚSTR, kteří sledovali osudy letce a agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, najevo informace, že za jeho uvězněním Státní bezpečností začátkem padesátých let bylo udání pozdější ikony české literatury Milana Kundery. ÚSTR tím šlápl na pověstné kuří oko, tlak na ředitele stoupal. Syrové informace se v Česku nenosí, mnozí stále hájí názor – řečeno s polským básníkem Zbigniewem Herbertem – že „mor smějí zkoumat jen ti, kteří jsou sami morem postiženi“. Zveřejněné skutečnosti o odbojové skupině bratří Mašínů a následná publikace o počátku Občanského fóra, které přinesly také některé „syrové“ informace, už Žáček ve funkci ředitele nepřežil.
V létě 2010 vyhrál výběrové řízení na ředitele ÚSTR Daniel Herman. Bývalý katolický kněz a mluvčí České biskupské konference rozbouřenou situaci kolem ÚSTR uklidnil. Za dva a půl roku se významně urychlila digitalizace archivu: ústav je dnes schopen převádět do elektronické podoby za jeden den tolik materiálu, kolik převádí Národní archiv za jeden rok. V ÚSTR pracují renomovaní historici, jako jsou Eduard Stehlík, Pavel Žáček, Jaroslav Čvančara, Petr Blažek, Jaroslav Rokovský nebo Milan Bárta. Ústav za pět let činnosti vydal více než sto publikací, např. ceněné knihy o procesu s Miladou Horákovou, o osudu Jana Palacha, o invazi v roce 1968 a demonstracích v roce 1969, monografii o Rudolfu Beranovi nebo Prokopu Drtinovi. Začátkem letošního roku vyšly jeho péčí dvě důležité publikace: Hnědá kniha o procesech s českým undergroundem a dosud nezveřejněné Protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. V Evropě dnes plní ÚSTR roli klíčové instituce v projektu Evropské platformy paměti a svědomí. Tato iniciativa ze zemí střední a východní Evropy si klade za cíl upozorňovat v Bruselu a ve Štrasburku na to, že nejen nacismus, ale také komunismus patřil svou brutalitou k zavrženíhodným režimům. Je to důležité, neboť západní část Evropy s ním takovou zkušenost jako my nemá.
Oranžovo-rudá ofenzíva
Doufejme, že tím nebude ústavu zvonit umíráček. V zimě totiž oranžový Senát zvolil do řídící rady čtyři nové členy – Emílii Benešovou z Národního archivu, Lukáše Jelínka, který je dlouholetým poradcem Lubomíra Zaorálka, Michala Uhla, který působil v týmu prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, a Jana Bureše, člena sociální demokracie a politologa z Metropolitní univerzity, který se léta zasazuje za spolupráci mezi ČSSD a KSČM. Naděždu Kavalírovou z Konfederace politických vězňů v čele rady nahradila Petruška Šustrová, která činnost ústavu léta kritizuje a která měla lví podíl na krizi ÚSTR v roce 2010 v souvislosti s krátkodobým jmenováním Jiřího Pernese do jeho čela. Lubomír Zaorálek nedávno jednomu z pracovníků ÚSTR potvrdil, že postup nově zvolených členů rady posvětilo grémium ČSSD. Dalším krokem má být odvolání ředitele Hermana a jeho spolupracovníků. Buzerace a nesmyslné požadavky, které nová rada na ředitele klade, jsou zatroubením do útoku ve stylu starých komunistických akčních výborů.
Nejde však jen o personálie. Oranžovo-rudý útok směřuje na samou podstatu ÚSTR a jeho činnosti. Levicoví dějepisci a jejich političtí souputníci zpochybňují i jeho název, konkrétně užití slova „totalitní“. Zcela vážně totiž tvrdí, že komunistický režim v Československu již po Stalinově smrti v roce 1953, respektive od počátku tzv. chruščovského tání v roce 1956 neměl totalitární charakter. Prostý fakt, že KSČ si až do roku 1989 silou nárokovala vedoucí úlohu a žádnou konkurenci nepřipustila, že svou moc opírala o všudypřítomnou Státní bezpečnost, tvrdou cenzuru ve sdělovacích prostředcích a státně řízené hospodářství, zřejmě nic moc neznamená. Jako rozlišovací kritérium mezi totalitou a autoritářstvím považují autenticitu masové ideologie – zatímco v padesátých letech vládla totalita, neboť komunisté byli schopni národ „mobilizovat“, v dobách normalizace to už totalita nebyla, neboť většina národa si myslela své a jezdila na chalupy. Jako akademické cvičení je to možná zajímavé, ale vyprávějte to třeba lidem z undergroundu, kteří si v sedmdesátých letech chtěli žít po svém a proti kterým státní moc tvrdě zasáhla. Spíše se zdá, že toto interpretační cvičení má za cíl ospravedlnit všechny osmašedesátníky. V padesátých letech se holt bojovat proti režimu nedalo (byla totalita), o dvacet let později to už jakžtakž šlo, takže my jsme něco dělali a ti, kdo se jen vezli, se dnes vymlouvají, že to byla totalita… Zkrátka ústavu nyní hrozí jakási „normalizace“, kdy může být změněn z instituce poukazující na praktiky totalitního režimu na instituci popírající jeho existenci.
Další útok oranžovo-rudých směřuje proti digitalizaci archiválií. Vadí jim, že digitalizaci má na starosti ÚSTR (což je dáno ze zákona!), a chtějí ji převést pod ABS. Tím sledují hned dvojí cíl. Zaprvé by převod pod ABS vedl s velkou pravděpodobností ke zpomalení digitalizace, protože tamní pracovníci jsou ohodnoceni podle jiných tabulek a část by při snížení platů zřejmě odešla. Tím by se v dalším kroku mohl naplnit starý záměr KSČM. Jejich poslankyně Kateřina Konečná již v roce 2009 žádala změnou zákona převést dokumenty bývalé Stání bezpečnosti pod Národní archiv. Tam by se tyto dokumenty staly jakousi kapkou v moři ostatních archiválií, digitalizace by se dál zpomalila nebo zastavila a s jejich zveřejňováním by byl konec. A za druhé by převod digitalizace pod ABS poskytl důvod, proč ÚSTR nakonec zrušit jako zbytečný, a zkoumání totalitní minulosti by bylo možné nechat na jiných vědeckých ústavech. Přesně tímto způsobem v minulosti argumentovali například Lubomír Zaorálek nebo Jiří Dienstbier starší. S tímto záměrem sympatizují také někteří historici, protože závidí, že ÚSTR má k dispozici finanční prostředky, nemusí žádat o granty a své výstupy publikuje třeba v periodiku Paměť a dějiny na křídovém papíře. Prostá skutečnost, že pravidelné a bohaté výstupy o totalitní minulosti a zejména odporu proti nacismu a komunismu jsou v posledních letech patrné především díky práci dvou státních institucí – kromě ÚSTR je to ještě Vojenský historický ústav – a že ostatní instituce jako Historický ústav nebo Ústav pro soudobé dějiny (s čestnou výjimkou Jiřího Suka a Miroslava Vaňka) zůstávají při objasňování a zejména popularizaci odbojové činnosti značně pozadu, je pro tyto dějepisce zřejmě podružný.
Odbojáři znovu obětí?
Kromě výše řečeného ovšem hrozí ještě vážná ostuda. ÚSTR a zejména ABS jsou povinné instituce při dohledávání podkladů pro rozhodování o udělování ocenění odpůrcům komunistického režimu na základě zákona o třetím odboji. Ocenění vydává ve správním řízení Ministerstvo obrany (MO), ale ve svém rozhodování je závislé na práci ABS. V posledním roce se podařilo nastavit spolupráci mezi MO a ABS/ÚSTR tak, aby správní řízení probíhalo bez zbytečných průtahů. Hodně tomu napomáhá digitalizace. S možnou paralyzací práce ABS a ÚSTR vážně hrozí, že se celý proces řízení znovu zpomalí. Odbojáři se tak mohou znovu dostat do role obětí. Kdysi byli vězněni v komunistických žalářích, nyní se může stát, že kvůli zápasu levicových historiků a s nimi spojených politiků se nedožijí oprávněné satisfakce za to, co pro republiku v minulosti dobrého udělali. Ve hře jsou nemalé prostředky: Žijící odbojáři mají nárok na ocenění ve výši 100 tisíc korun.
Vznikem a prací ÚSTR a ABS naše země splácí dluh, který má nejen vůči aktivním odpůrcům komunismu, ale i vůči budoucím generacím. „Ten, kdo nezná minulost, je odsouzen ji opakovat,“ zní motto v záhlaví zákona z roku 2007. Je příznačně české, že k jejich vzniku došlo až tak pozdě. Lotyši a Litevci založili svá muzea okupace a centra výzkumu komunistické genocidy a odporu proti ní už v devadesátých letech. Pomohla jim k tomu sbírka, v které se skládali lidé z domova i ze zahraničí. V roce 1998 byl založen polský Institut paměti národa, v roce 2003 pak díky úsilí legendárního Jána Langoše slovenský Ústav paměti národa. U nás to bylo možné po dlouhých zápasech až v roce 2007, kdy skončila osmiletá vláda levice.
Interpretací dějin může být tolik, kolik je historiků. Existují a budou existovat ideové pohledy a výklady zleva i zprava. O tom nebudiž sporu, máme dnes svobodu vyjadřování i vědeckého bádání. Komunistická totalita nebyla jednolitá – zažívala období nástupu k moci, období brutálních represí i období postupného úpadku. Nic to však nemění na tom, že komunismus je pouze jeden a je spojen s nejhorším obdobím v našich dějinách. Nemá-li se minulost opakovat, je nutné si ji připomínat. A ještě víc je důležité si připomínat ty naše spoluobčany, kteří našli odvahu se totalitnímu režimu postavit, když se ostatní báli. ÚSTR i ABS v tomto udělaly mnoho dobré práce a bylo by trestuhodné ji teď poslat vniveč jen proto, že se ČSSD chystá pomstít za to, že si zřízení ÚSTR nepřála a pravice je prosadila proti její vůli.
5. dubna 2013, psáno pro Pravý břeh