27. září 2008 Praha, Senát Parlamentu České republiky
Vážený pane předsedo, dámy a pánové,
patřím k přesvědčeným zastáncům názoru, že národním parlamentům v evropské politice nesluší role statisty. Právě národní parlamenty jsou vedle Evropského parlamentu povolány k demokratické kontrole, jež propůjčí politikám EU potřebnou legitimitu a bude cementem v mostu důvěry mezi Unií a našimi občany. Již od založení COSACu, tj. téměř dvacet let, se národní parlamenty snaží hledat odpověď na otázku, jak zvýšit svůj vliv na politiky Unie, který se s přesunem kompetencí na evropskou úroveň snižuje. Jsem proto velmi rád, že Vás mohu přivítat na summitu, který hodlá přispět k této diskusi.
Základním předpokladem pro úspěšné působení národních parlamentů na evropské scéně je vzájemná spolupráce. Ta v posledních letech probíhá stále intenzivněji, má však i své nedostatky, kterých si jistě nikdo není vědom lépe, než Vy – motivy jednotlivých parlamentů ke spolupráci se liší, a její forma i obsah jsou proto v neustálém procesu redefinice. Spolupráce je zatím pořád ještě chápána více jako výměna zkušeností, než jako prostředek ke kontrole subsidiarity, hájení společných zájmů, či konvergenci kontrolní role parlamentů vůči evropské politice vlád. Národním parlamentům zvlášť leží na srdci jejich autonomie, proto jsou rezervované vůči možnosti postupovat na evropské úrovni kolektivně. Evropskou spolupráci také brzdí přesvědčení, že evropská politika je „zero-sum game“ a že posílení národních parlamentů automaticky znamená oslabení Evropského parlamentu.
Tématem Vašeho zasedání jsou „Nové formy spolupráce národních parlamentů v EU“. Dovolte mi však podívat se na parlamentní spolupráci z poněkud jiného úhlu: jsem přesvědčen, že cestou k posílení národních parlamentů jsou v prvé řadě:
1) racionalizace a vzájemná koordinace již existujících forem spolupráce
2) důkladná příprava na možnou implementaci inovací v roli národních parlamentů, které v případě ratifikace všemi členskými zeměmi EU přinese Lisabonská smlouva
VYUŽITÍ STÁVAJÍCÍCH MOŽNOSTÍ SPOLUPRÁCE
• V EU dnes existuje celá řada platforem pro meziparlamentní spolupráci – COSAC (Konference evropských výborů parlamentů), IPEX (Meziparlamentní výměna informací), meziparlamentní spolupráce s EP, Klub 27 (iniciativa, která má sblížit národní poslance s frakcí EPP-ED v Evropském parlamentu)… Aby však došlo k jejich skutečné synergii, jevilo by se jako užitečné tyto aktivity lépe funkčně vymezit a více koordinovat:
i. Co se týče koordinace, studie Notre Europe tu např. vidí velký prostor pro konferenci předsedů Národních parlamentů, která má potřebnou autoritu, aniž by mohla být podezírána ze snah vytvářet novou separátní instituci.
ii. Dalším důležitým prvkem v koordinaci by mohlo být všeobecné rozšíření institutu stálých zástupců národních parlamentů v Bruselu, kterými již dnes disponuje celá řada parlamentů a kteří by mohli sehrát důležitou roli při sjednocování pozic – např. v otázce dodržování principu subsidiarity u jednotlivých legislativních návrhů EU
• Málo také využíváme nástrojů, které nám již dnes Smlouvy poskytují na zvýšení vlivu národních parlamentů: např. čl.1 protokolu o národních parlamentech, který je přílohou Smlouvy o EU, umožňuje vyjadřovat se k zeleným a bílým knihám Komise a ovlivňovat tak legislativní proces Unie již v jeho zárodku – národní parlamenty mohou s dostatečným předstihem upozornit na možné problematické body chystané legislativy. Málo se také vyjadřujeme k legislativním návrhům, které parlamentům posílá k vyjádření Komise – jsem hrdý, že Senát ČR patří v tomto ohledu mezi jednu z nejaktivnějších komor v EU.
• Národní parlamenty mají také již dnes nástroje ke skutečné „parlamentní diplomacii“ – setkávají se s kolegy napříč národními parlamenty i v EP, národní zákonodárci bývají některými výbory EP zváni na svá zasedání. Je však otázka, zda jsou tyto kontakty v plném rozsahu využívány k legislativnímu lobbingu a zda by nebylo na místě zvýšit jejich frekvenci i kvalitu. Např. naše dnešní setkání v Praze může zahájit tradici setkávání zákonodárců zemí ze střední a východní Evropy. Vždyť společných zájmů, které v EU musíme hájit, máme víc než dost.
LISABONSKÁ SMLOUVA
U institucionálních inovací je velmi často zásadnější politická praxe a implementační precedenty, nežli litera smluv. Národní parlamenty by proto měly být řádně připraveny na případný vstup Lisabonské smlouvy v platnost a využít všech příležitostí, které smlouva může nabídnout.
• LS zavádí tzv. žlutou a oranžovou kartu, která umožňuje třetině, resp. polovině národních parlamentů účinněji vynutit dodržení principu subsidiarity ze strany Komise. Národní parlamenty by si měly co nejdříve nastavit komunikační kanály pro vzájemnou koordinaci pozic, aby byly schopny pružně budovat koalice a dokázaly v osmitýdenní lhůtě těchto karet využít.
• LS svěřuje Evropskému soudnímu dvoru roli arbitra ve sporech o žalobách na nedodržení subsidiarity. Tyto žaloby mohou sice podávat na doporučení parlamentu pouze vlády, ale lze si těžko představit, že by nerespektovaly názor svého zákonodárce. Parlamenty by proto měly být argumentačně, politicky i právně vybaveny, aby dokázaly využít i této nejzazší pojistky. Přerušení projednávání napadeného aktu, které s sebou nese řízení u ESD, může mj. poskytnout prostor pro důkladnější diskusi o aktu s partnery v EU
• LS nově považuje za standardní proceduru novelizace smluv konvent, který dává parlamentům automaticky právo účasti a tím i vliv na negociace o novém znění smluv. Vzhledem k tomu, že LS připouští i možnost zjednodušené revize, která s parlamentem nepočítá, národní parlamenty by měly být připraveny vyvíjet tlak na své vlády, aby se z „běžné“ metody revize nestala výjimka.
Vážený pane předsedo, dámy, pánové. Dovolte mi, abych tímto zakončil svůj stručný příspěvek a popřál Vám stimulující a plodnou debatu.