Publikováno v: Milan Syruček: Diplomacie v negližé. Patnáct let naší zahraniční politiky. Mladá fronta, Praha, 2005
Začal bych od konce: jak to bylo, když jste z rychlíku zahraniční politiky vypadl na roční dovolenou, jak jste to uvedl v jednom rozhovoru? Jak vidím, v dovolenkovém tempu ji netrávíte?
Nikdy jsem neříkal, že si beru roční dovolenou. Nemohu si to dovolit už proto, že mám tři děti. Když jsem odcházel z ministerstva zahraničí, nechtěl jsem tak učinit s nějakým boucháním dveří. Požádal jsem proto o roční neplacené volno a pustil jsem se do studijní práce v rámci grantu German Marshall Fund. Pak jsem se rozloučil úplně a teď dělám v soukromém sektoru. Stále se zabývám zahraniční politikou, ale z jiného úhlu pohledu, s jinými lidmi a pro různé klienty. Po patnácti letech státní služby jsem cítil, že potřebuji změnit prostředí.
Jak jste se vůbec dostal k zahraniční politice?
Studoval jsem geografii na přírodních vědách. Zájem o svět mě poutal od dětství. Za bolševického režimu nemělo smysl jít studovat práva nebo politologii. Za prvé bych se tam nedostal, za druhé jsem ani nechtěl. Zeměpis na přírodovědecké fakultě byl v tehdejších podmínkách svobodnější obor. Nakonec jsem v tomto oboru stejně nepracoval. Když jsem udělal doktorát, pracoval jsem jako programátor nebo noční hlídač, ale fakticky jsem se věnoval čím dál tím víc práci v protikomunistické opozici. A zahraniční věci u mne měly vždycky přednost, ať jsem dělal redaktora samizdatových časopisů, nebo jsem spolupracoval s disidentskými skupinami v Polsku, Maďarsku, Pobaltí. Koncem osmdesátých let jsem byl mluvčím Charty 77, zakládal jsem Občanské forum a byl jsem jedním z těch, kteří tlačili Václava Havla, aby přijal prezidentskou funkci. Když byl zvolen, nemohl jsem odmítnout jeho nabídku, abych s ním šel na Hrad. V rámci rozdělení rolí mezi lidmi, kteří ho doprovázeli, na mě logicky připadly zahraniční vztahy.
To by mě právě zajímalo: jak se vyvíjela zahraniční koncepce Hradu v kontextu s tou vládní, přesněji ministerstva zahraničních věcí? Jaké byly vaše vztahy s Jiřím Dienstbierem a jeho týmem?
S Jirkou Dienstbierem, Lubošem Dobrovským a nakonec i Jardou Šedivým jsem se znal už předtím. Mezilidsky jsme komunikovali velmi dobře, což neznamená, že jsme měli na vše stejný názor. Politika prezidenta Havla byla dynamická, odpovídalo to tehdejší revoluční době. I když ústavní pravomoci prezidenta byly spíše menší, jeho faktický vliv byl podstatně větší. Angažovali jsme se v řadě aktivit, ať už to byly vztahy ke Spojeným státům, Německu nebo jednání o odchodu ruských vojsk – to všechno byly klíčové body československé zahraniční politiky. Na ně měl Havel vyhraněný názor a samozřejmě ne ve všem se plně shodoval s ministerstvem. Shoda byla v tom, čeho chceme dosáhnout – tedy středoevropského, evropského a atlantického zakotvení nově osvobozené republiky. Rozdílné názory byly např. na tempo a dynamiku změn. Diplomacie, kterou vedl Jiří Dienstbier, byla poněkud opatrnější, než čistě politický a tvůrčí pohled Havlův. Například pokud šlo o naše přibližování se k NATO, lidé z Hradu – Havel, já, Žantovský – jsme chtěli jít dál, než tehdy připouštěl Dienstbier. Podobná situace byla ve vztazích s Německem.
V řadě rozhovorů, které jsem měl, se prolínala otázka, kolik vlastně máme zahraničních politik. Jste možná jediný, který to může konkrétně posoudit, protože jste pracoval jak na Hradě, tak na ministerstvu. Je možné dosáhnout jednoho tahu na branku?
V teoretické rovině ano. Jsme země sotva střední velikosti a čím je stát menší, tím méně by zahraniční politika měla být předmětem vnitropolitických svárů. U velkých států jako USA, Británie, Německo i Francie je zahraniční politika často předmětem volebních kampaní. Tyto mocnosti si to mohou snáze dovolit, u menší země je to obtížnější. Ta by měla by mít spíš zájem na tom, aby její zahraničně politický hlas byl alespoň koordinovaný a tolik se neměnil podle toho, která strana je u moci. Realita však nebyla často v souladu s teoretickým imperativem. Praxe ukazovala, že s koordinací jsme na štíru. Je tu určitá politika Hradu, určitá politika předsedy vlády a určitá politika ministerstva zahraničí a ne vždy byly všechny v souladu. Je však třeba se na to dívat s nadhledem a nedělat z toho žádné tragické závěry.
Proč si myslíte, že tomu tak je?
Podle mne to bylo dáno několika faktory. Zaprvé byli po celá devadesátá léta naši nejvyšší představitelé velmi silnými individualitami se svými svébytnými názory – na jedné straně Václav Havel, na druhé Václav Klaus a na třetí Miloš Zeman. Když máte v politice více takových individualit, je obtížné najít shodu nad všemi otázkami. Za druhé to byla jistá nezkušenost v transformačním období. Když se názory teprve krystalizují, jejich interakce nemůže být plně harmonická a všichni nemohou táhnout za jeden provaz. Konečně za třetí, země procházela revoluční proměnou svého zahraničně politického postavení. Celá desetiletí byla země pevně sevřena v područí sovětských imperiálních zájmů. Najednou se otevřelo okno do světa a mohli jsme si zahraniční politiku naplňovat sami svou vlastní aktivitou. V takové situaci není jednoduché najít na vše shodné názory. Myslím si však, že všichni ti, kteří tvořili zahraniční politiku, se v základních otázkách shodovali a lišili se spíš v dílčích věcech. Strategicky byla shoda, rozdíl byl v taktice.
Mezi velkými zeměmi, které si mohou dovolit názorové rozdíly v zahraniční politice, jste citoval Francii. Faktem je, že právě u ní se podařilo v rámci politiky soužití – cohabitation – dosáhnout shody.
Nejsem si jistý, zda máte stoprocentní pravdu. Mohli bychom asi najít řadu příkladů, kdy za prezidenta Chiraka koordinace nebyla naprosto optimální. Faktem je, že v závěru Mitterrandovy éry byl prezident téměř imperátorem, stejně asi také Chirac v posledním období, ale to je jisté francouzské specifikum. Je to země, která má v podvědomí ještě zabudovány jisté monarchistické zvyky a pak je poněkud jednodušší dosahovat konsenzu. Ale například v názoru na evropskou ústavu se jeden z významných socialistů Laurent Fabius, potenciální kandidát na příštího prezidenta, podstatně liší od Chiraka.
A jaký je váš osobní názor na evropskou ústavu?
Četl jsem ji už třikrát, což jsem asi v této zemi unikát, a stále mám problém si udělat vyhraněnou představu. Jsou tam zakomponovány problémy, které jsou asi dány současným stavem Evropské unie a možnostmi elementárního konsenzu na úrovni velkých hráčů – Francie, Německa, Británie, Itálie, Polska, Španělska. Pro nás jako menší zemi je naprosto klíčová otázka: ratifikují všechny tyto země ústavu, nebo některá z nich vypadne? Budou-li všichni tito velcí hráči členem evropského ústavního aranžmá, pak s tím žít můžeme, protože se tím současný stav věcí fakticky tolik nezmění. Pokud ale někteří z velkých – například Británie – ústavu odmítnou, dojde k narušení vnitroevpropské rovnováhy. Tím se pro nás – zároveň s tím, jak se bude víc hlasovat v Evropské radě kvalifikovanou většinou – zásadně zúží prostor k manévrování. Když to řeknu otevřeně, důležité je, abychom měli možnost se jednou přidat na stranu Francie či Německa a jindy na stranu Británie nebo Polska. Budou-li všechny tyto velké země účastníky ústavního uspořádání, zůstane nám svoboda manévrování. Nebudou-li, vzniknou problémy. Můžeme se dostat pod tlak, abychom jen následovali to, na čem se dohodnou Berlín s Paříží, a nebude-li jejich dohoda v souladu s našimi zájmy, můžeme mít potíže takový tlak ustát.
Faktem je, že Evropská unie si zatím nedovede představit situaci, kdyby někdo z velkých ústavu nepřijal, ať už parlamentem nebo referendem.
Tady si nejsem jist. Z rozhovorů, které vedu se západoevropskými politiky, je shoda v tom, že kdyby například Francie ústavu odmítla, jde tento projekt na dlouhou dobu k ledu. Pokud ji odmítne Británie, je stále reálná možnost, že Francie s Německem, které do ústavního projektu investovaly hodně politického kapitálu, budou chtít pokračovat dál, vytvářet jakési tvrdé jádro. Předobrazem může být dnešní eurozóna. Je, myslím, jasné, že v takovém aranžmá bychom jen sotva mohli výrazně ovlivňovat celkové směřování. Budeme například vystaveni tlaku harmonizovat daně, což v našem případě může znamenat je zvyšovat.
Ponechme stranou sám text ústavy, k němuž může být řada připomínek. Vytvářelo ji zhruba sto dvacet lidí a mělo sto dvacet názorů. Základní otázkou však je, zda unie má vůbec mít ústavu nebo ne? Vracím se vlastně do období, kdy jste v diplomacii začínal a Mitterrand přišel tehdy s ideou evropské konfederace. Jakou by měla mít unie podobu a co má být jejím cílem? Je ústava prostředkem k tomuto cíli nebo se mění v sám cíl?
Nesměšujme různé věci. Pokud se pamatuji, fandil jste Mitterrandově konfederaci a já byl tvrdě proti a byl jsem rád, že i díky mému hlasu byl tento projekt smeten ze stolu. Byl to projekt Evropy určitých koncentrických kruhů, který by nás na dlouhá desetiletí odsoudil do role hráčů posledních houslí. Mohli bychom jen hrát ten part, který by nám Mitterrand určil. To bylo diametrálně odlišné od mých představ Evropy. Kromě toho byla v tomto návrhu i myšlenka, že vtáhneme dovnitř Rusko a Ameriku naopak z Evropy vytlačíme, což se příčilo a nadále příčí mým představám. Mitterrandovým lajtmotivem bylo pozdržet rozšiřování Evropské unie a zemím, které do unie chtěly vstoupit, dát výměnou jakési podřadné místo u stolu.
Vycházel jsem také z toho, že Francie a ostatní západní Evropa nebyly na rozšíření připraveny. Nikoliv, že bychom my nebyli připraveni, ale oni nebyli.
Když nebyli připraveni, neznamená to, že museli celý projekt odložit na 20 – 30 let. Jinou otázkou je, o jakou Evropu nám jde. Smlouva zakládající ústavu… Budete-li mluvit s Brity, řeknou vám, že to vlastně žádná ústava není, že je to jen mezinárodní smlouva. Budete-li mluvit s Francouzem a ještě spíš s Němcem, bude zdůrazňovat slovo ústava. Je to jakýsi kompromis. Ve stávající situaci, kdy chceme, aby Evropa existovala v celé šíři a nevytvořilo se jen nějaké „tvrdé“ jádro, je nutné mít na zřeteli společný jmenovatel, a tudíž i tempo těch na chvostu pelotonu. Jakýkoliv urychlený přechod k federalizaci – a není tajemstvím, že kdyby Němci měli volnější ruku, směřovali by Evropu k federalismu – by nebyl rozumný. Evropa není k federalismu ještě připravena. Nemáme systém evropských politických stran, nemáme evropská media, nemáme společnou řeč. Stručně řečeno – chybí evropský politický národ. Evropa není v takové fázi vývoje a jakýkoliv zbrklý krok může vyvolat fatální protireakce.Vezměte si situaci u nás. Můžeme být nespokojeni s vládou, ale máme možnost ji vyměnit. Samozřejmě, že se nemusí mnoho změnit, to také známe. Ale s psychologického hlediska je důležitý pocit, že lze zvolit někoho jiného. Kdybychom měli dnes federalizovanou Evropu s našimi 24 poslanci v Evropském parlamentu a byli bychom hrubě nespokojeni, můžeme sice vyměnit těch 24 poslanců z celkového počtu asi 750, ale nic se tím nezmění. Lidé samozřejmě mohou být znechuceni politikou, ale stále mohou tu znechucenost projevit a jejich hlas má nějaký dopad. Ve federalizované Evropě náš hlas velký dopad mít nebude. Objeví se frustrace a kocovina. Pak se mohou posilovat odstředivé proudy, což už známe, jak to dopadá. Proto je na místě opatrný postup, nechceme-li podstupovat riziko, že evropský projekt – sám o sobě velmi cenný a důležitý – bude odstředivými proudy podkopán a rozbit.
V unii je to komplikovanější o to, že kdybychom tam měli i 700 poslanců, stejně parlament nehraje při vytváření unijních koncepcí rozhodující roli. To má v rukou Evropská rada, tedy premiéři a prezidenti.
V tom máte samozřejmě pravdu, i když je faktem, že postupem času Evropský parlament jako jediná instituce volená demokraticky nabývá určité sebevědomí a začíná se chovat svébytně. Pro mne až překvapivě pozitivním směrem. Vezměte si události na Ukrajině koncem minulého roku. Jestli nějaká z evropských institucí byla schopná jednat rychle, flexibilně a adekvátně situaci, nebyla to ani Evropská komise, ani Evropská rada, ale právě Evropský parlament. Nelze ovšem stále svěřit Evropskému parlamentu všechnu moc, protože bychom k tomu také potřebovali evropský politický národ a ten tu zatím nemáme.
Hovoříme o zahraniční politice. Podívejme se však i na to, jak se rodí, do její kuchyně. Jaké praktické otázky vás z počátku překvapily? Jak jste se vypořádal s tím, že nejprve jste se o tuto politiku zajímal a pak jste ji měl spoluvytvářet?
Jedna z takových velkých změn, jimiž jsme procházeli v začátcích, byla změna našeho postavení. Do politiky jsme přišli z disentu, z totality, v níž nebyly žádné podmínky ke standardní politické práci. Ale také za situace, kdy svobodné, otevřené slovo mělo zvláštní váhu. Mělo schopnost nabourávat tehdejší status quo. To byla podstata Charty. Když jsme přišli do politiky, najednou jsme zjistili, že slovo, vyřčená myšlenka v podmínkách inflace různých nápadů už takovou váhu nemá. Nebyl-li nápad podepřený nějakým konkrétním programem a hlavně úsilím program naplnit a získat pro něj souhlas ostatních, ideje končily ve vzduchoprázdnu. Z počátku jsme často naráželi svým idealismem a naivismem. Formulovali jsme návrhy, ale protože nebyly podepřeny dlouhodobým úsilím, vysvětlováním, politickou prací, spousta nápadů vyšuměla, nebo se dokonce stávaly terčem určitého posměchu. Prostě jsme přišli s málo zkušenostmi, ale nemohu říci, že by se to někdy obrátilo proti nám. Ale na druhé straně: co bylo zdrojem mimořádného postavení Československa v počátku 90. let? Byl to příspěvek Havla a našeho zápasu za svobodu. Naše republika byla známa tím, že do mezinárodní politiky plné realismu přinášela některé ideály, které třeba nedosáhly svého naplnění, ale svět je potřebuje. Každý stát sleduje své národní zájmy, ale vždy je dobré, když se mezi realistickými politiky najde pár idealistů, kteří se snaží ukazovat směr. Jinak by politika byla nudným cvičením. Učili jsme se, spálili jsme si prsty některými neuváženými gesty a návrhy, ale nemáme co litovat.
Už jsem to uváděl: dlouholetý předseda Evropské komise Jacques Delors mi tvrdil, že největším problémem současné Evropy je to, že nemá žádného vizionáře.
To je opravdu velký problém politiky, která dnes není schopna generovat lidi, jež by udávali směr. Kdo dnes projevuje v politice odvahu? Většinou se jedná o politiky, kteří po ranním probuzení nejdříve sáhnou po výsledcích výzkumu veřejného mínění a podle toho uzpůsobují svou rétoriku.
To je politika vymezená rámcem volebního období.
Ano, to je politika Chiraka, Schrödera, Berlusconiho a dalších. Přes make-up není vidět lidská tvář. Kdo jde dnes proti proudu, protože je o svém názoru přesvědčen? V Evropě nikdo, snad s výjimkou Tony Blaira z posledních let. Ten ukázal, že je schopen bojovat za nějaké ideály.
Začal jste jako neprofesionál a skončil jste jako profesionální velvyslanec ve Spojených státech. Bylo těžké si osvojit diplomatické umění?
Nebylo to tak těžké. Pravda, musel jsem změnit trochu své vystupování, naučit se komunikovat, oblékat.
Dříve jste býval dost stydlivý?
Ano, ale život vás otrká, obrousí. Dá se to naučit a od toho jsme lidé, abychom se učili. Není to práce, která by byla vyhrazena jen úzké elitě lidí. Při určitém stupni vzdělání a sociální adaptability je možné se diplomacii naučit. Léta, která jsem měl možnost strávit v diplomacii, nebyla pro mne ztracená. Leccos jsem se naučil a leccos také odevzdal. Ať už to byla práce na našem vstupu do NATO, nebo práce na česko-německé deklaraci a další úsilí směřující k lepšímu porozumění se sousedy, nebo rozdělování diplomatické služby, to vše mělo nějaké výsledky.
A jaký byl rozdíl mezi funkcí poradce na Hradě s několika pracovníky a pak v Černínském paláci na ministerstvu zahraničí mezi téměř dvěma tisícovkami zaměstnanců?
Jistěže je to rozdíl. Zápas s byrokracií je téma na celé knihy a nikdy ten zápas nebude úspěšně vybojován. Čím víc máte lidí k dispozici, tím je vaše situace horší. S menším týmem obětavých lidí dokážete víc, než když táhnete obrovský byrokratický moloch, kdy často jediným zájmem subjektů toho molochu je osobní pohodlí, kariéra a žádná rizika. Ale nechci Černínský palác líčit v temných barvách. Pracuje tam mnoho kvalitních lidí. Od samého začátku jsme se snažili práci oživit, přitáhnout k ní hlavně mladé lidi a poměrně se to dařilo.
Jako velvyslanec v USA jste si často počínal dost neformálně. Třeba jste míval schůzky u piva…
Neměl jsem ani jinou možnost. Ve Spojených státech jsem byl jedním z nejmladších velvyslanců, většina mých kolegů, zejména z Británie, Francie nebo Itálie, byli diplomaté už téměř v důchodovém věku, pro něž to byla předposlední štace jejich kariéry. Mimochodem – tou poslední bývá nějaká klidná ambasáda třeba ve Švýcarsku nebo Portugalsku. Nemohl jsem s nimi soutěžit jejich zbraněmi, musel jsem si najít vlastní. Například by nemělo žádný smysl organizovat ještě honosnější plesy, než jaké pořádali oni, proto jsem si musel najít něco nového. Amerika je pro takovou práci ideální prostředí. Je otevřená, tolerantní, není to země s royalistickou tradicí, kde protokol je všechno. Když jako velvyslanec prokazujete schopnost komunikovat bez ohledu na společenské postavení partnerů, vrací se vám to stejně. Byla to pro mne ohromná zkušenost. Třeba v baltských republikách to řešili tím, že do USA posílali ještě mladší lidi, kteří pracovali se zcela netradičními prostředky, dávali tím o sobě vědět a byli velmi úspěšní.
V řadě rozhovorů se vyskytla otázka, jaká má být naše politika ve vztahu k Evropě a k Americe. Je možné politiku vůbec takto dělit?
Musíme se, pokud možno, vyhnout volbě buď – anebo. Pro nás je důležitá rovnováha vztahů jak k Evropě, tak k USA. Historický má náš vztah ke Spojeným státům velký význam. Několikrát náš osudově pomohly – v roce 1918, v roce 1945 a znovu začátkem 90. let. Klíčovým způsobem se zasloužily o to, že sovětský a komunistický expansionismus neuspěl. To je jeden z důvodů, abychom projevili zájem na pokračujícím angažmá Ameriky v evropských záležitostech. Ale nejde jen o historii, je to i výzva pro budoucnost. Evropa je na základě své tisícileté historie skeptičtější, realističtější. Amerika je idealističtější a její étos vznikl z odporu vůči evropskému cynismu. Jistě – jako Evropané musíme na základě svých zkušeností občas Americe, která je někdy až příliš přímočará, poradit, aby dvakrát měřila, než začne řezat. Ale kdyby Evropa měla jednat sama, bude často jen bezradně přešlapovat na místě a živit se svou skepsí, jak si to pamatujeme z dob válek na Balkáně. Proto Evropa Ameriku potřebuje. Někdy mluvím o metafoře semaforu. Ameriku potřebujeme, abychom viděli, kdy svítí zelená nebo červená. Zelená jakožto podnět k akci, třeba i s mečem v ruce. A naopak červená – stop tyranům a diktátorům. Kdyby byla Evropa odkázaná jen na sebe, mám obavu, že na každé důležité křižovatce bude jen blikat žlutá. Proto také antiamerikanismus, který se v posledních letech módně šíří Evropou, považuji za velice nebezpečný fenomén, a jsem přesvědčen, že bychom mu měli aktivně čelit. Například Poláci to dělají a dobře vědí proč.
Je určitý rozdíl, jestli se někdo vyjadřuje k McDonaldovi nebo hollywoodské produkci a jestli někdo vyjadřuje názor na roli USA ve světě?
Jen na okraj: firmu McDonald´s založila rodina českého přistěhovalce. Ovšem Amerika zdaleka není jen McDonald´s nebo Hollywood, ale také ideály lidí, kteří přišli do Ameriky z Evropy zděšeni evropskými poměry od 18. století. Jsou to ideály, na nichž Evropa vyrostla a Amerika je převzala, rozvinula. Má-li svobodný a demokratický Západ obstát, nemůže na tyto ideály rezignovat. Prezident Bush, v Evropě často vysmívaný, mluví o šíření demokracie a svobody. Jistě – víme, že demokracie není záležitostí rychlé konverze. Demokratizace není jako instantní káva, jak říkával francouzský ministr zahraničí Hubert Vedrine. Je to postupný proces, který ale má svůj blahodárný význam. Je-li dnes Japonsko otevřené, svobodné a demokratické, je to lepší, než kdyby zůstalo izolované nebo dokonce imperiální. Bude-li jednou svobodná, demokratická Čína, bude to pro nás mnohem lepší. Totéž se týká dalších zemí – Íránu, Iráku, Kuby…Evropa má někdy tendenci tyto ideály podceňovat, věnovat se jen výměnnému byznysu. Mimochodem – byznys se dělá jednoduše, když chybí politická odpovědnost. Spojené státy mají zodpovědnost za to, že Izrael nezmizí z mapy světa, že Čína nezaútočí na Tchajwan, nebo že se z Japonska nestane nukleární mocnost. Ať Evropa také posiluje svou odpovědnost. Otázkou ale je, zda na to má, zda si to může dovolit. Většinu prostředků teď investuje do svého integračního plánu a to není situace, kdy by mohla Amerikou pohrdat, nebo ji dráždit tak, aby se Amerika nakonec stáhla do sebe a přestala se o svět zajímat.
Ještě v jednom může být Amerika příkladem: jakou dává šanci jednotlivcům, aby vynikli. Kissinger ani Brzezinski by se asi nestali tím, co byli jako Američané, kdyby zůstali v Evropě, kde se narodili.
Samozřejmě. A Brzezinski dodnes neodpustil Kissingerovi, že ten to v americké politice dotáhl dál než on, přestože se nikdy nenaučil pořádně anglicky. Jenže to je právě to kouzlo Ameriky. Zkuste si představit, že ve Francii nebo Německu bude ministrem zahraničí někdo, kdo má v jejich řeči takový akcent jako Kissinger. Ale nekřivděme Evropě. Mluvil jste o McDonaldovi a Hollywoodu. Nebyly by těmi symboly, kdyby po nich nebyla na našem kontinentě poptávka. Když jsem žil v Americe, sám jsem dával přednost různým restauracím – řeckým, italským, francouzským, libanonským, čínským. U McDonalda jsem se zastavil jen tehdy, když jsem spěchal na dálnici a nemohl jsem si dovolit čekat. Ale proč tyto americké symboly mají ve světě takový vliv? Protože je produkt přizpůsoben poptávce.
Jedním z velkých vašich činů byla organizace summitu NATO v Praze. Jak se vůbec podařilo získat tento summit do naší metropole?
Hlavní zásluha spočívá na Václavu Havlovi, bez něj by summit v Praze nebyl. S tímto nápadem přišel při rozhovoru s Karlem Kovandou, naším velvyslancem při NATO, za letu z Istanbulu do Prahy. Tehdy jsem už byl ve Spojených státech a dostal jsem za úkol ten nápad uskutečnit. Bylo to jakési finále Havlova působení v zahraniční politice, způsob, jak se důstojně rozloučit s funkcí. Nešlo však jen o to. Praha se stala místem klíčového rozhodnutí o budoucnosti některých dalších zemí ze střední Evropy, například Slovenska, které při integraci do NATO mělo jisté zpoždění. Byla to zajímavá výzva a nelituji, že jsem se mohl na ni podílet. Bylo to samozřejmě o nervy. V době, kdy jsme Prahu prosazovali, jsme ještě netušili, že přijde 11. září. Netušili jsme také, co se bude dít při zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, ten nápad vznikl předtím, někdy v roce 1999. Byli jsme konfrontováni s řadou problémů. Někteří lidé u nás nevěděli, jak se k tomu postavit, chtěli si jen krýt vlastní záda. Například pro Stanislava Grosse jako ministra vnitra bylo klíčové, aby na tom získal nějaké politické body, když už ten summit musí u nás být. Přes všechny potíže a přes všechny domácí diskuse jsme se toho úkolu zhostili dobře a dodnes mnozí z těch, s nimiž ve světě hovořím, na toto pražské setkání vzpomínají velmi pozitivně.
Který okamžik, která záležitost byla pro vás nejsložitější?
To se asi nedá vytrhnout z kontextu, kritických momentů byla řada. Asi nemá cenu vytahovat jednotlivosti, například když se v noci francouzský velvyslanec nemohl dostat do Kongresového paláce, nebo když si ozbrojené síly nevěděly rady s jedním vládním letadlem, které nebylo předem ohlášeno. To se na podobných akcích stává. Hlavní drama přišlo několik týdnů před summitem. Pracovali jsme 20 hodin denně a nevěděli jsme, jak to dopadne. Navíc tři měsíce před akcí přišly povodně. Co teď: máme to vzdát nebo pokračovat?
Na jaké setkání z vašeho diplomatického působení vzpomínáte nejraději? Například s americkým prezidentem?
Jsou dvě období. To úplně první, kdy jsme stáli na výsluní světového zájmu a létali jsme z jednoho setkání na druhé. Z Washingtonu rovnou do Moskvy. Takové období se už nebude opakovat. Později pro mne byl nesmírně zajímavý pobyt ve Spojených státech, kdy byla možnost pomáhat s něčím, co se asi také nebude opakovat. Byla to několikadenní debata v americkém Kongresu o tom, zda nám USA dají bezpečnostní záruky. Ta debata byla nesmírně vážná a v porovnání s ní jsou diskuse v našem parlamentu často až komické. Objevovala se v ní naše osudová témata jako Jalta, Mnichov a podobně. Dnes – s odstupem času – si na to už lidé nevzpomenou, ale pro nás to tehdy bylo klíčové. Zažil jsem i řadu příhod s prezidentem Clintonem, ale to si chystám, až sám něco napíšu.
Něco na způsob Zemanových vzpomínek?
Rád bych to vydal také venku, takže to bude psáno poněkud jinak. Zemanovy paměti jsem četl. V každém případě jsou to opravdu první politické memoáry, které u nás po strašně dlouhé době vyšly. A jsou to memoáry člověka, který zasáhl do vývoje naší politiky mimořádným způsobem, který má osobité názory a říká je natvrdo. Nesouhlasím se vším, co napsal, vadí mi některé pasáže ve stylu pavlačových drbů, ale oceňuji Zemanovu schopnost říkat otevřeně názor v době, kdy řada politiků se vyjadřuje velmi zamlženě, nudně. Zeman byl pro svou otevřenost často kritizován, ale já se musím přiznat, že mě v mnoha případech potěšil. Například svým zřetelným názorem na Blízký východ, svou kritikou Arafáta a svou podporou Izraele. Myslím si totiž, že bychom měli stát na straně těch, kteří hájí svobodu a demokracii. Izrael, ač malá země, hájí tyto principy a jsem rád, že jsme jej několikrát v minulosti významně podpořili. Na rozdíl od západní Evropy, jejíž politika bere až příliš velké ohledy na početnou muslimskou populaci v Londýně, Bruselu, Paříži a jinde . My však v takové choulostivé situaci nejsme a evropskou politiku můžeme vyvažovat opačným směrem.
Alexandr Vondra. Narozen 1961 v Praze. Vystudoval geografii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od poloviny 80. let působil v demokratické opozici a byl redaktorem samizdatové Revolver Revue. V roce 1989 byl mluvčím Charty 77 a jedním z autorů petice Několik vět. Za svou činnost byl vězněn. V listopadu 1989 byl jedním ze zakladatelů Občanského fóra. V letech 1990-92 působil jako zahraničně-politický poradce prezidenta Havla, v letech 1992-97 pak jako první náměstek ministra zahraničních věcí. Vedl český tým, který rozděloval československou zahraniční službu, byl českým vyjednavačem při jednání s Německem o společné deklaraci a zahajoval rozhovory o přistoupení ČR k NATO. V letech 1997-2001 byl českým velvyslancem ve Spojených státech a v letech 2001-2002 zmocněncem české vlády pro přípravu summitu NATO. V roce 2003 z diplomacie z vlastního rozhodnutí odešel. V roce 2004 pracoval v Praze jako odborný asistent The German Marshall Fund of the U.S. V současnosti pracuje jako konzultant pro mezinárodní firmu Dutko Worldwide, dále přednáší euro-americké vztahy na New York University v Praze, je prezidentem České euroatlantické rady a jedním ze zakladatelů zahraničně-politického think-tanku PASS (Program of Atlantic Security Studies in Prague).