Bratři a sestry, vážení přítomní,
Scházíme se v tento sváteční den v první katedrále naší země, abychom si především připomněli tři důležité věci:
– za prvé, že jsme se před 28 lety zbavili v naší zemi komunismu a že se k nám vrátila svoboda a demokracie,
– za druhé si tím chceme připomenout, že svoboda, demokracie a soudržnost českého národa nejsou samozřejmé hodnoty a nebudeme-li o ně pečovat, můžeme o ně zase přijít,
– a konečně za třetí chceme naší přítomností teď a tedy vzdát úctu a věnovat naši motlitbu všem statečným lidem, kteří za svobodu a demokracii v naší zemi položili život. Bez jejich oběti bychom tu dnes asi nebyli.
Ke vzpomínce na 17.listopad 1989 se teď příliš vracet nechci. Většina z nás zde shromážděných si ty výjimečné dny vybavuje osobně, mnozí je tehdy prožívali přímo v ulicích Prahy i dalších českých a moravských měst. Byla sice zima a sychravo, ale nás zapálil osvobozující pocit z toho, jak se lidem vrátila odvaha nejen svobodně mluvit, ale také elán něco užitečného dělat. Český národ se tehdy probudil do své svobody. Díky Bohu za to.
Pokud jde o vědomí nesamozřejmosti této svobody, je to samozřejmě složitější. Máme tu paradox: lidem se sice v naší zemi dnes daří lépe než kdykoli dřív, ale mnozí lidé si toho neváží a atmosféra ve společnosti není dobrá. Někteří lidé jsou zklamáni, protože očekávali, že po Listopadu nastane jako mávnutím kouzelného proutku ráj na zemi. Nic takového pochopitelně nenastalo a ani nastat nemohlo. Jiní jsou frustrováni, že jim pyšný moderní a sekulární stát všechno slibuje, ale pak se o nic pořádně nepostará. Od svých volených zástupců očekávají, že budou zároveň Masarykem a Ježíšem, což je samozřejmě bláhové. Mnozí lidé žijí v nejistotě a mají – často pochopitelný – strach, že zítra bude hůř. Někdo se bojí Putinova Ruska na východě, někdo islamistů a přistěhovalců z jihu, někdo zase sociálních inženýrů ze severu a ze západu, kteří omezují svobodu, pohrdají lidskou přirozeností a oslabují tradiční rodinu. Další reagují podrážděně a přiklánějí se k extrémním postojům, které nemají s demokracií nic společného, ale mohou ji zahubit.
V éře internetu, sociálních sítí a zrychlené komunikace se narušuje společenská soudržnost, lidé často komunikují jen v uzavřených sociálních bublinách. Chceme brát, ale neumíme dávat. Když se daří a nic nás to nestojí, rádi riskujeme, ale když spadneme na zem, nedokážeme nic obětovat. Frustrace se jen posilují a pak jsme překvapeni, že volby dopadly jinak, než jsme si přáli, a začínáme pochybovat i o demokracii.
Každá krize je ale také příležitostí. A dnešní krize je i velkou příležitostí pro nás křesťany. Tak jako prvotní křesťané, kteří zachránili Západ v dobách úpadku Římské říše před dvěma tisíci lety, máme mít i my víru, odvahu a elán znovu důsledně hájit a bránit hodnoty, na nichž je založena naše civilizace. Ten zápas začíná u každého jednotlivce a v každé rodině. Neměli bychom podléhat mnoha nesmyslným, byť módním trendům. Ale měli bychom aktivně oslovovat bližní a vytvářet přemosťující sociální kapitál, který se v těch bublinách ztrácí. Kde jinde než ve farnostech a křesťanských komunitách se mohou setkávat lidé z různých profesí a sociálních statusů? Kde jinde se mohou lidé učit, že je třeba nejen brát, ale také něco odevzdávat a obětovat? A kdo jiný má ukazovat, že si svobodu a nezávislost uhájíme jedině tehdy, když se jako lidé přestaneme pyšnit tím, že jsme středem všehomíra, že můžeme všechno řídit a všemu poroučet.
A nyní už jen poslední úvaha – k obětem, kterým dnes věnujeme naši motlitbu. Za chvíli se zaposloucháme do slavného Mozartova Requiem. U nemocného génia si ho objednal jeden šlechtic v anonymitě. Chtěl pak hudební dílo vydat za své a věnovat ho památce své zemřelé manželky. Mozart byl v té době už smrtelně nemocný, zadavatele a sponzora v jedné osobě kvůli jeho anonymitě neznal a – jak později dosvědčovala Mozartova vdova Constance – věřil, že onen tajemný muž si u něj objednal Requiem pro jeho vlastní pohřeb. Jak známo, génius své vlastní Requiem nedokončil, komponování ho vyčerpalo. Nebo jinak – kvůli hudbě, o níž dnes právem soudíme, že je Božská, obětoval sám sebe.
Stejně tak se obětovali i ti, kdo bojovali za naši svobodu a nezávislost v minulém století. Vojáky na frontách Druhé světové války a domácím protinacistickým odbojem počínaje a politickými vězni a disidenty v dobách komunismu konče. A nemáme-li jednou zas o svobodu a nezávislost přijít, musíme my tady pro ně hořet stejně jako kdysi Mozart pro hudbu. Nesmíme si bláhově myslet, že se z toho nějakým podfukem vykoupíme, jako onen anonymní, dnes už dávno zapomenutý šlechtic.
Requiem aeternam dona eis, Domine. Et lux perpetua luceat eis. Odpočinutí věčné, dejž jim Pane. A světlo věčné, ať jim svítí.
- listopadu 2017, katedrála Sv. Víta, Vojtěcha a Václava