18.11.2006, Praha
Vážení přátelé, dámy a pánové,
Scházíme se dnes symbolicky – 17 let po 17. listopadu na 17. kongresu. Nejde ale o symboly a magii čísel. Scházíme se totiž v okamžiku, kdy musíme učinit nelehké rozhodnutí, které zásadně ovlivní naši zemi i ODS na mnoho let dopředu.
Nejprve bych ovšem rád poděkoval předsedovi Mirku Topolánkovi. Jednak jako profesionál, protože mi v nové vládě nabídl práci ministra zahraničí, kterou dělám rád a snad i dobře. Ale o to teď nejde. Chci mu poděkovat zejména jako občan – za to, jak čitelně, konzistentně a pevně vedl ODS ve složité situaci po červnových volbách. Ač byl svými kritiky a protivníky permanentně podceňován a zesměšňován, kormidloval naši stranu vstříc dalšímu vítězství v podzimních volbách. Ač nám to mnozí doporučovali, neulehli jsme do pohodlných peřin s našim protivníkem, nezpronevěřili jsme se slibům a nepodrazili jsme naše partnery ani voliče. Troufám si říct, že s Topolánkovou vládou se po osmi letech vrátila do české politiky věcnost, rozhodnost, odbornost a také poctivost.
Jako člověk, který se celý svůj život – v disentu i ve službách naší zemi – vždy snažil stát na straně čestnosti, spravedlnosti a mravnosti, snad vím, o čem mluvím. Politika nemá a nesmí být jen soubojem o moc. Politika nesmi rezignovat na mravní ideály a principy slušnosti. Politika má a musí být zejména službou lidem a prací ve prospěch zájmů naší vlasti. Včera jsme si připomněli 17. výročí návratu svobody a demokracie do naší země. Étos sametové revoluce nás zavazuje dělat politiku veřejně a pro lidi. V letošních trojích volbách jsme zvítězili také proto, že jsme byli jasnou alternativu k moci chtivým prospěchářům a šibalům. Přesvědčili jsme slušné lidi, že stojíme na jejich straně.
Poučeni minulostí ovšem víme, že svoboda a demokracie nejsou dary na věčnost, nebudeme-li o ně soustavně pečovat. Na jaře jsme varovali před bolševickými a mafiánskými metodami našich protivníků a zneužíváním moci. Tyto obavy a odhodlání se těmto praktikám postavit mě dovedli k tomu, že jsem přijal nabídku přátel z Litoměřicka a Slánska kandidovat za ODS v senátních volbách. Nabídka přišla zdola, prošel jsem si primárkami a šestiměsíční kampaň jsem si jako pražská „náplava“ na českém venkově musel – a také chtěl – odchodit od obce k obci. Odměnou mi bylo nejen jasné vítězství, ale také důležité poznání, co lidi dnes nejvíc pálí a trápí.
ODS volí hlavně ti lidé, kteří se nebojí vzít svůj život do vlastních rukou a kteří jsou zárukou zdravého vývoje společnosti. A právě tito lidé, kteří nežijí na úkor druhých, dnes potřebují nejvíc podpořit. Podnikatelé, drobní živnostníci, farmáři, lékaři a další si právem stěžují, jak je náš stát odírá o daně, jak je byrokracie šikanuje, jak je Brusel nutí vyplňovat nesmyslné statistiky, které jim zabírají drahocenný čas. To musí přestat. Nesmíme ztratit podporu mezi drobnými a středními podnikateli. Tito lidé nejsou žádní rychlozbohatlíci, poctivě se snaží živit prací a stát jim musí přestat házet klacky pod nohy. Z pozice senátora i člověka, který se rozhodl vstoupit do ODS, slibuji, že pro ně učiním vše, co bude v mých silách.
Dnes stojíme na křižovatce a musíme se rozhodnout jak dál. Cesta k okamžitým předčasným volbám na základě dohody, která by byla férovým řešením volebního patu, je nikoli naši vinu téměř uzavřena. Nemohu radit našim představitelům, aby podstoupili riziko loterie třetího pokusu, když zatím jednali správně a kůži na trh nesou především oni. Asi není jiná možnost, než jednat o dohodě o přechodné vládě a nutných kompromisech i s našimi protivníky. Měli bychom mít však na paměti tři věci. Za prvé – že cílem nesmí být dohoda za jakoukoli cenu. Za druhé – že ji budeme vyjednávat také se zdatným stratégem, taktikem a handlířem, kterého nesmíme v žádném případě podcenit. A za třetí – že v sázce jsou zájmy naší země, naší strany a našich voličů. Najít mezi těmito zájmy průsečík nebude jednoduché.
Zájem lidí ani strany nesmí dostat na frak. My jsme slíbili reformy a změnu, naši konkurenti hlásali jistoty a nehybnost. Nemáme-li ztratit tvář a důvěryhodnost, nesmíme dopustit kompromis, který politiku mocensky zabetonuje. Reformy jsou důležitější než stabilita. Potřebujeme přechodnou vládu s reformním programem i se zárukami, že se takový program buď podaří prosadit, a nebo že se karty rychle rozdají znovu. Česká veřejnost má už dost porušování předvolebních slibů, zákulisních handlů a neprůhledných kompromisů.
A nesmíme rezignovat ani na zájem státu. Bylo by špatné a nezodpovědné nechat ve státě čtyři roky vládnout socialisty s bolševiky za podpory jednoho či dvou zrádců nebo prospěchářů. Sice bychom pohodlně sbírali další politické body, ale naši zem bychom doma devastovali a v zahraničí zdiskreditovali. Stejně bychom ale neměli ani rezignovat na to, kdo nás v těžké době bude zastupovat v zahraničí. S plnou odpovědností říkám – ať už to bude kdokoli, neměl by to být bezpáteřník, který nectí základní konsensus o směřování naší země, na kterém jsme se shodli po listopadu 1989. Případ Jana Kavana varuje.
Cesta, kterou si tento víkend volíme, je riskantní, nevděčná a obtížná. Věřím však, že odvážní, sebevědomí a čestní lidé rostou s úkoly, které na ně doba klade. Přeji nám všem, a našemu předsedovi zvlášť, abychom na této nelehké misi uspěli.
Děkuji za pozornost