Slovanský dům, 15.4. 2010
Dámy a pánové,
povinností politické strany před volbami je nabízet řešení. To jsme tu celé dopoledne dělali. Ale stejně tak je naší povinností varovat, hrozí-li nebezpečí. A svoboda v naší zemi je ohrožena.
Obrana svobody je základní ideovou hodnotou ODS. Obrana svobody je nejvyšší hodnotou, která se promítá do všech našich programových tezí, do všech našich politických kroků. Je proto přirozené, že nám vadí reálná vidina návratu komunistů k moci. Kdybychom znepokojeni nebyli, zradili bychom naše voliče i sami sebe.
Náš závazek vůči svobodě a naše povinnost ji bránit s pádem totality neskončila. Utlačovatelský systém zmizel, ale nepřátelé svobody nikoliv. Poučení z minulosti varuje, že svobodu nikdy neztrácíme naráz, ale postupně. V letech 1945 až 1948 přece komunistům umetli cestu k moci demokraté, kteří se přímo podíleli, či přinejmenším nečinně přihlíželi soustavnému okrajování občanských svobod.
Musíme si stále připomínat, že svoboda není samozřejmá. Že v historii tvoří období svobody relativně krátké intervaly mezi tyraniemi. Nesmíme se nechat ukolébat tím, že dvacet let je naše svoboda relativně zajištěna. I to se může změnit, jakkoli se to dnes jeví nepravděpodobné.
Musíme si stále připomínat, že svobodu si musí každá generace vybojovat znova. Ano, mé generaci se to v roce 1989 podařilo, ale dnes už s námi žije generace nová. Generace, která nezažila komunismus na vlastní kůži. Ale generace, která se brzy může dočkat toho, že komunisté budou v našem státě znovu rozhodovat.
Chci tu vzkázat našim soupeřům: svoboda je pro nás nejvyšší hodnotou. Je pro nás víc než otázka moci. Když o ni máme starost, plníme tím náš program. Pokud oni obranu svobody ve své programové výbavě nemají, je to jejich problém. Ale nemohou nám bránit v tom, abychom my měli svobodu na svém štítě.
Jiří Paroubek v roce 1978 napsal (cituji): „Ano. Pro nás mladé, kteří jsme únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické MOCI, kdy došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky. Nyní, 30 let po té, jsou pro nás ideje Února živou výzvou.“ (konec citátu)
Vážení přátelé, svět se mění, ale někteří zůstávají stejní. Jiří Paroubek byl cynický před 30 lety a zůstává cynický i teď. Možná má při čtení svých průzkumů pocit, že pro většinu lidí není svoboda až tak zásadní. Nabízí proto jistoty a almužny, ale jak přiznával tehdy a přiznává i teď, jde mu především o moc. Svoboda lidí pro něj neznamená nic. V tom je mezi námi – mezi ODS a Paroubkovou ČSSD – zásadní propast.
My neopouštíme naše zásady. My jsme konzistentní. Jestliže nám vadí připravovaný návrat komunistů, není to zdaleka jen kvůli názvu a historii. Ačkoli je to i kvůli tomu. Ale je to také kvůli současnosti a budoucnosti. Je to kvůli konkrétním věcem, které jsou s tím spojeny. Je to kvůli tomu, že každý soudný člověk ví, že sliby, dárky a almužny nikdy nejsou zadarmo. A my nechceme, aby byly vykoupeny ztrátou naší svobody a nezávislosti.
Paroubkova ČSSD představuje pro svobodu hrozbu. Je to strana, která se netají touhou špiclovat občany, nahlížet jim do soukromí a hrabat se v jejich financích. Je to strana, která chce opět trestat úspěšné a prosazuje řadu ekonomických receptů z doby reálného socialismu. Je to strana, která kriminalizuje své odpůrce a opět mlátí mladé lidi na koncertech.
Jestliže nám toto právem vadí, jestliže toto vše právem kritizujeme, jak bychom mohli mlčet, když se tato ČSSD kvůli vlastní moci hodlá po volbách spojit s komunisty? Víme už, že Jiří Paroubek nežertuje. Před krajskými volbami také sliboval vládnutí s KSČM a také to splnil. A rozhodně nežertoval, když ve svém slavném povolebním projevu vyhrožoval národu, že má s komunisty ve Sněmovně většinu.
Ostatně už jsme měli možnost ochutnat, jak toto spojenectví vypadá. Právě Jiří Paroubek na sklonku své vlády rozpoutal legislativní komunisticko- socialistickou smršť. Když mu to veřejnost vyčetla, prohlásil, že bude zákony schvalovat klidně i s Marťany. Tohle krásné označení ať si teď přeberou ti, kteří jemu a komunistům pomáhají schvalovat zákony, které nás přibližují státnímu bankrotu.
Někteří problém zlehčují. Ale nezapomínejme. Nástup komunistů k moci kdysi poškodil i ty, kteří je volili. Ostatně voličům ČSSD by vadilo, kdyby teď komunisté usedli přímo ve vládě. Proto pečlivý čtenář průzkumů vymyslel onu obezličku s tichou podporou a menšinovou vládou.
Takže je v tom jistý rozpor. Chtělo by se říci dialektický rozpor. Slyšíme v tom ozvěnu doby, kdy se nám věci prostým rozumem nepochopitelné vysvětlovaly prostřednictvím kouzelné formulky o dialektické jednotě a boji protikladů. To byla doba, kdy svoboda byla poznanou nutností, demokracie centralizací, práva povinnostmi a válka mírem. To byla doba gulášového socialismu. Doba mizerného guláše z Paroubkova RaJe.
Chápu, že Jiří Paroubek vidí v časech Národní fronty jistá pozitiva. Chtěl by za dva roky usednout na Hrad a teď hledá oporu. V roce 1948 utvořili socialisté úslužnou stafáž vládnoucím komunistům. Teď mu to komunisté mohou přece vrátit. Naplnění tohoto scénáře závisí jen a pouze na povolební aritmetice, na tom, zda ČSSD a KSČM dají dohromady většinu.
Ano, může se stát, že nám bude vládnout ČSSD s KSČM. Ale s veškerou vážností a ve jménu svobody proti tomu budeme bojovat. Nic jiného od nás Jiří Paroubek a Vojtěch Filip nemohou čekat. Jak varoval Edmund Burke: „K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama“. Mějme tato slova – až půjdeme k volbám – na srdci.