Proč potřebujeme NATO?
Dvacet let jsme členy NATO. Máme bezpečnostní záruky, o kterých se našich předkům ani nesnilo. Ve dvacátém století dvakrát pochodovaly po našich hřbetech cizí vojenské boty a jejich tanky drtily naši svobodu a nezávislost. Teď žijeme v míru, svobodě a prosperitě. Nikdy jsme na tom nebyli líp. Žebříčky mezinárodních agentur nás řadí mezi deset nejbezpečnějších zemí na světě. NATO na tom má velkou zásluhu.
Členství v něm ale není dar. Aliance je spojenectvím mezi státy. Je to vztah, jehož základem je vzájemná výhodnost a důvěra. Ono mušketýrské: jeden za všechny, všichni za jednoho. Není to jednosměrná ulice. Musíme nejen brát, ale i dávat, aby vztah vydržel.
Atlantická aliance vznikla před 70 lety jako smlouva mezi USA a západoevropskými státy. Její smysl byl dvojí. Za prvé – chránit svobodu, demokracii a vládu práva před expanzí sovětského komunismu. A za druhé – nedovolit, aby Evropě dominovala jedna mocnost. Signatářské státy se zavázaly kolektivně bránit svá území před možným vojenským útokem a za tím účelem rozmístily USA v Evropě vojáky a odstrašující prostředky. První generální tajemník NATO, britský lord Ismay, na otázku, proč máme NATO, odpověděl: „Keep America in, Russia out and Germany down“. Tedy držet USA uvnitř, Rusko venku a Německo při zemi.
Od počátku má NATO ve vínku jak hodnotový rámec, tak bezpečnostní a geopolitický rozměr. V jeho jádru je transatlantická směna na principu něco za něco. Západní Evropa díky ní nemusela utrácet obrovské prostředky na obranu před rozpínavostí Kremlu a soustředila se na svou prosperitu a posilování evropské spolupráce, včetně integrace Německa. A Spojené státy tím, že se z Evropy nestáhly, nemusely čelit dilematu, zda za ni krvácet v další horké válce. Výsledkem byla sice válka studená, ale mír, svoboda a demokracie v západní Evropě vydržely.
Po porážce komunismu NATO stálo před otázkou jak dál. Osvobozené státy střední a východní Evropy projevily o členství zájem, zejména z obav před Ruskem. Americký republikánský senátor Richard Lugar a jeho demokratický poradce Ronald Asmus reagovali: „NATO will go out of area, or out of business“, Buď se rozšíříme, nebo přijdeme o práci. USA a následně i státy západní Evropy přijaly strategii za svou a v roce 1999 v NATO uvítaly Čechy, Poláky a Maďary, později také Slováky, Balty i balkánské země.
Až na Polsko, jehož geopolitický význam je nesporný, jde o země, které mají ve světě reálpolitiky omezený vliv. Neoslňujeme ani mohutností armád, ani objemem devizových rezerv či velikostí trhu. Náš argument byl hodnotový: křivdy z Mnichova a Jalty se nesmí opakovat. Naší „zbraní“ byly autentické příběhy Václava Havla a Lecha Walesy. Ale v jádru strategického rozhodnutí byla také směna. USA rozšířením garancí do druhé poloviny Evropy vyplnily vakuum, zastavily krveprolití na Balkáně a stabilizovaly kontinent. Rusku výměnou nabídly zapojení do bezpečnostní spolupráce. Evropské státy pak účastí v zahraničních misích v Iráku a Afghánistánu pomohly Američanům v boji s terorem. Fungovalo to. Velký díky patří českým vojákům. V misích nasazovali životy, a proto se nám promíjelo, že na obranu nedáváme tolik, co slíbili.
S krizí se po roce 2010 situace změnila. Přetížení Američané se z misí stahují, už nebudou hasit každý požár ve světě. Vybírají si, co má prioritu. Ukrajinu se pokusili řešit Evropané, ale Rusku nic nenabídli a dopadlo to tragicky: anexí Krymu a první násilnou změnou hranic v Evropě od 2.světové války. Spolupráce s Ruskem zkolabovala. Bezpečnost je komplikovanější, není jeden nepřítel. Hrozby směřují ze tří stran: od radikálních islamistů, asertivního Ruska i sílící Číny.
Bez amerických odstrašovacích sil je Evropa bezbranná, odchod Británie z EU to jen umocní. Řeči o evropské armádě jsou riskantní chimérou. Budeme-li o ní mluvit a nebudeme-li mobilizovat zdroje, Američané nám vzkážou: „máte armádu, tak se o sebe postarejte sami“. NATO jako garanta soudržnosti Západu potřebujeme víc než kdykoli dřív.
Musíme však najít novou transatlantickou rovnováhu. Američané mají pocit, že na vztahu prodělávají třikrát. Za prvé, většina evropských zemí nevydává na obranu ani slíbená 2% HDP. Odborníci to vědí dlouho, ale teď, když to nahlas pojmenoval Donald Trump, to už ví každý americký volič. Ať bude prezidentem USA kdokoli, nebude nám deficit tolerovat. Za druhé, EU má s USA trvale obchodní přebytek, protože cla například na automobily jsou v EU vyšší než v USA. Evropská komise, která to má v kompetenci, musí jednat. A za třetí, Evropa si potřebuje vyjasnit vztah k Číně. Je to víc příležitost dělat byznys, nebo je to bezpečnostní riziko? USA totiž mají spojenecké závazky nejen v Evropě, ale i v Asii (Japonsko, Korea) a sílící Čína se pro ně stává hlavním rivalem. Pokud jim Evropa nepomůže, začnou se Američané obracet jinam. Kam? Zemí, kterou Čína nejvíc ohrožuje, například na Sibiři, je totiž Rusko.
Správně říkáme, že naše bezpečnost není samozřejmost. Nemůžeme ji jen konzumovat, musíme o ni také pečovat. Máme výhodu, že jsme součástí většího celku. Je to mnohem levnější i účinnější. Byl by hřích o tyto záruky vlastními chybami přijít.
Alexandr Vondra, vyšlo v Katolických novinách, 19.3.2019