04.09.2010, Lidové noviny
Vracíte se ze schůzky s prezidentem republiky. O co se zejména zajímal?
Prezident je vrchní velitel ozbrojených sil, a proto je vztah mezi ním a ministrem obrany bližší. Prezident se zajímal o situaci na ministerstvu obrany a v Armádě České republiky, zajímal se o vztah mezi ministerstvem obrany a generálním štábem i o financování armády a nasazení našich vojáků v zahraničí.
Zajímal se i o události kolem bývalého náměstka Kopřivy?
Ano, diskutovali jsme o tom. Já jsem ho informoval o svém záměru udělat na ministerstvu obrany větší pořádek a musím říct, že jsem v tom z jeho strany cítil podporu. Zároveň jsme mluvili o tom, a v tom máme názor stejný, že ten očistný proces nesmí vést k destabilizaci toho, kvůli čemu ministerstvo obrany existuje, to znamená vytváření podpory pro Armádu České republiky. Protože armáda je jeden ze základních a dnes vlastně jeden z posledních atributů české státnosti. Jako takovou ji potřebujeme mít silnou, důvěryhodnou, takovou, aby měla podporu veřejnosti i politiků.
Je známo, že prezident není příznivce názoru, že by se z naší armády měl stát expediční sbor, jehož existence dává smysl jenom v kontextu mezinárodních struktur, a klade důraz na její klasickou funkci obrany území. Mluvili jste i o tom?
Ano, to je pravda, já s tím souhlasím, koneckonců jsem několikrát řekl, že nemůžeme redukovat Armádu České republiky jenom na jakousi cizineckou legii, která bude fungovat pouze v zahraničí a na objednávku nějaké mezinárodní organizace. V takovém případě bychom pro ni jenom těžko hledali podporu doma, včetně finančních zdrojů. Neznamená to samozřejmě, že nebudeme naplňovat dál svoje spojenecké závazky v rámci NATO, tady jsme zajedno. Ale z toho nevyplývá, že bychom měli rezignovat na ochranu teritoria. To zabezpečujeme samozřejmě v některých segmentech ve spolupráci s NATO, typický příklad je ochrana vzdušného prostoru. Ale určitě nepřichází v úvahu, že by budoucnost armády měla být jenom v nějakých nasaditelných silách v zahraničí.
Ale do jaké míry je to reálné, zejména v rámci rozpočtové organizace? Ta agenda, kterou máte před sebou, spočívá mimo jiné v revizi základen a majetku, který je udržitelný, a kterého je naopak možné se zbavit.
Specializaci se pochopitelně nevyhneme, specializace je budoucnost, musíme mít vybrané jednotky silné a jinde ten deficit vykryjeme i při ochraně území ve spolupráci se spojenci. Nemůžeme klást ambice pro armádu nepřirozeně vysoko. To je chyba, kterou svého času udělal jeden z mých předchůdců Jaroslav Tvrdík, když přišel s velmi ambiciózní reformou, aby záhy zjistil, že na ni stát nemá, a musel pak rezignovat. Musíme ty ambice nastavit realisticky podle toho, kolik na to máme.
Nemá už vojenské muzeum v Lešanech dnes víc tanků než skutečné armádní jednotky?
Ne, ještě ne. Armáda má třicet modernizovaných tanků v Čáslavicích a pak má vyšší počet zakonzervovaných tanků ve skladech.
Ale Lešany se činí…
Ano, přiznávám, že Vojenský historický ústav pod vedením Aleše Knížka se velmi činí, a nedávno jsme ve spolupráci s Peru dosáhli příslibu, že muzeum obdrží tank československé výroby LTP-38, historicky velmi cennou památku, a tím dosáhne počtu dvaceti kusů. Ono to možná zní legračně, ale já bych tady chtěl jasně říci, že práce Vojenského historického ústavu má mou plnou podporu, protože Aleš Knížek to dělá v duchu moderního dynamického muzejnictví, kdy se snaží ty věci oživit a dát do pohybu. Kupříkladu Tankový den v Lešanech, jehož osmý ročník se teď v sobotu konal, byl zcela unikátní akcí, která přitáhla navzdory obrovskému lijáku davy české veřejnosti, které tam mohly vidět něco, co nikde jinde ve světě neuvidí – na stejném místě v pohybu izraelskou Merkavu a jordánský tank Khállid. Ale je vážně důležité, aby armáda měla budoucnost a lidé jí rozuměli, musíme všichni vědět, z čeho vycházíme a na co dobré v minulosti navazujeme. A často to v minulosti byla armáda, která byla připravena konat, která byla chloubou a oporou dobrého obrazu Čechů a tehdy i Slováků v zahraničí, a byli to spíše politici, kteří selhávali, a proto je, myslím, důležité, aby armáda a vojáci věděli, že ze strany politiků budou mít podporu a že politika nebude v koncepční práci dále selhávat.
Prezident zmínil naposledy i v projevu k diplomatům v Černínském paláci opět svůj kritický názor na Lisabonskou smlouvu. Vy jste s jejím prosazováním, ať chcete, nebo nechcete, spojený. Narazili jste i na toto téma?
Já jsem Lisabonskou smlouvu akceptoval jako politický realista, i když pod ní podepsán nejsem…
Obhajoval jste ji ovšem před Ústavním soudem…
Ano, i v parlamentu. Ale na téma Lisabonská smlouva jsme neprohodili ani slovo.
Když jste nastoupil na ministerstvo obrany, jak se vám zdálo, že na vás pohlížejí jeho zaměstnanci – s obavami, anebo spíš s pocitem: takových už tu bylo, a přežili jsme je všechny?
Tak předně to byl takový fičák, že nevím, jestli jsem byl schopen vnímat všechny ty zákulisní řeči. Zhruba řečeno z informací, které se ke mně dostaly, jsem měl pocit, že vojáci mají určitou naději, že přichází někdo, kdo může mít sílu a schopnosti ty potřebné změny prosadit. Z druhé strany, jak to bývá, úředníci byli nejistí, co bude následovat. A pokud to tak skutečně bylo, tak musím říct, že mi to nevadí. Když teď jezdím po vojenských posádkách, získal jsem už jasný dojem, že naše armáda udělala obrovský krok kupředu. S novou generací profesionálních vojáků, kteří jsou ve službě už deset let, je radost mluvit a dívat se na ně v akci. Teď je nesmírně důležité, abychom nepřišli o to, co se podařilo za těch deset let vybudovat, abychom nepřišli o tyhle lidi kvůli obrazu, který je pokažený vinou toho chaosu a určité nehospodárnosti v akvizičním systému. Kvůli tomu je tady ministerstvo obrany, aby těmto profesionálním vojákům dalo potřebný servis a oni mohli plnit roli, která jim ze zákona přísluší. Budeme ještě zeštíhlovat, ale chci, aby se to skutečně dotklo úředníků, a ne těch profesionálních vojáků, zejména těch, kteří jsou někde uprostřed svého profesního nebo kariérního cyklu.
Prakticky každá z těch problematických zakázek je ovšem nakonec schválená vládou. Jak jste se k tomu stavěl v minulosti, když jste byl členem vlády?
Vláda v tom sboru má jenom omezené lidské i jiné kapacity vykonávat nějakou hloubkovou kontrolu. Je to založeno jednak na důvěře a zároveň na míře politického odborného i jiného vlivu příslušného ministra. Samozřejmě že bývá občas tendence některých ministrů na tu svou zodpovědnost nechci říct rezignovat, ale možná ji ředit tím, že do vlády předkládá i věci, které vláda schvalovat nemusí, kvůli tomu, aby byl pro budoucnost tak říkaje pokryt nebo aby byla oslabena odpovědnost, která mu přísluší.
Pokud má existovat za armádní zakázky politická odpovědnost na ministerstvu obrany a pokud hovoříte o nutnosti změn celého systému vztahů, jak se dívat na to, když se pak lidé, kterých se tam zbavujete, objevují na jiných vládních úřadech?
Jak jsem už říkal, ministerstvo je monokraticky řízený orgán a ministr jako ústavní činitel zodpovídá za jeho chod včetně toho, že si vybírá spolupracovníky. Tak jako já nechci rezignovat na tuto svoji výsadu a jmenuji jako své nejbližší spolupracovníky ty lidi, k nimž mám důvěru, a rozhodně si nenechám nikoho vnutit proti své vůli, tak stejně tak ale nemůžu a nechci hodnotit své kolegy ve vládě, pokud jde o jejich personální politiku. Je to zodpovědnost každého ministra.
Jestliže mluvíte o organizační změně, jestliže přivádíte lidi zvenčí, třeba z auditorských firem, tak to zpřetrhání vazeb přece musí způsobit určitý politický otřes, jestliže ty vazby sahají i do současných stran vládní koalice. Jakým způsobem může tohle probíhat?
Znamená to jít dopředu a neuhnout. To udělat musím a nesmím se od toho nechat odradit.
Lze si představit, že by se odteď dělaly věci jinak, ale nevyvozovaly by se důsledky z minulých kauz?
Jakási tlustá čára?
Jakmile něco bouchne, například minomety od Patrie, okamžitě to odkazuje na další proběhlé akvizice – Patria předtím prohrála výběrové řízení na nákup obrněných transportérů.
U minometů Patria není za čím dělat tlustou čáru, protože nikdo žádný mandát k takovým jednáním neměl, probíhala čistě mimo rámec jakéhokoli akvizičního programu, aspoň takového, se kterým já jsem seznámen. Ale samozřejmě že je celá řada otazníků okolo kontraktů, které jsou již dávno realizovány nebo prostě platí, a je obtížné, nebo často nemožné je změnit. Cílem není udělat zemětřesení, které by destabilizovalo ozbrojené síly. Koneckonců ta technika sama, ať už jde třeba o iveca nebo pandury nebo gripeny, je kvalitní, vojákům dobře slouží a rozhodně není cílem se jí zbavit. Cílem je změnit ten systém tak, aby se další akvizice konaly v maximálně soutěživém prostředí, transparentně a aby drtivá většina prostředků skutečně šla tam, kam má, do armádních svalů, a nikoli do toho sádla, které je někde na pomezí nebo mimo.
U firem, které se ve vojenských akvizicích angažují, je zvýšený výskyt přátelských vztahů s významnými činiteli. Není žádným tajemstvím, že pan Kalousek a pan Háva z Omnipolu jsou přátelé, stejně jako bývalý ministr Barták a pan Smrž z MPI Group.
Lobbing a podobné vazby jsou všude na světě. Důležité je, aby to vyzbrojování probíhalo pod kontrolou a podle potřeb Armády ČR.
Mirek Topolánek vás vyzval: bojujte s ČSSD, ne s TOP 09.
Mirek Topolánek má samozřejmě pravdu, že naším hlavním soupeřem je sociální demokracie. Tak to bylo, je a bude. Ale je realita, že v parlamentních volbách to skóre mezi námi a topkou nebylo nějakých 30 ku 7, ale 21 ku 17. Čili logicky když se potká slon s nosorožcem, tak je ve vzduchu jiná atmosféra, než když projde slon okolo myši, jako jsme byli zvyklí v 90. letech. Tehdy byla ve vládě silná ODS vedená dominující osobností Václava Klause a proti tomu stály dvě menší strany, které měly pocit, že jsou permanentně upozaďovány a permanentně se hlásily o místo na slunci. Topolánkova vláda byla oslabená situací v Poslanecké sněmovně a faktorem zelených, takže vláda byla odvislá od přátelského vztahu mezi Mirkem Topolánkem, Mirkem Kalouskem a do jisté míry i Martinem Bursíkem. Klausova vláda ztrácela dynamiku, protože narůstalo okopávání kotníků ze strany menších koaličních partnerů, kteří se měli tendenci proti většímu spojovat.
Nestávalo se ovšem u Topolánkovy vlády, že ODS si pak nebyla schopna osvojit kompromisy, které kamarádi Mirek, Mirek a Martin dohodli?
To napětí bylo generováno především nejasnou většinou v parlamentu a stoupajícím vyděračským potenciálem několika poslanců.
A teď když máte solidní většinu…
Ale zároveň máme jiný typ rovnováhy a situaci, kdy klíčové osobnosti koalice jsou Petr Nečas, Miroslav Kalousek a Vít Bárta – tak to prostě je, u nás je to předseda, u nich místopředsedové. Navíc každý z nich je jiným typem osobnosti. Petr Nečas je klidná a reformní síla, Miroslav Kalousek je typ hráče a Vít Bárta je typem podnikatele se silně vyvinutým sebevědomím.
Po sestavení vlády jste říkali, že důležitá bude role premiéra jakožto lídra a garanta reforem. Zatím to vypadá tak, že premiér jako by si vytipovával slabé kusy mezi ministry koaličních partnerů a kritizoval jejich návrhy. TOP 09 na každý jednotlivý útok reaguje tak, že neustoupí ani o píď. Je to plodná cesta do budoucna?
Každý silný premiér, ať to byl Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Mirek Topolánek, své ministry hodnotil. Premiér na to z ústavy i ze zvyklostí má právo, je ten, kdo nese zodpovědnost za to, zda vláda jako celek uspěje, nebo selže. A proto nepochybně své ministry hodnotit může, a dokonce bych řekl, že musí. Koaliční napětí bych nedramatizoval. Za prvé, vláda chce dělat zásadní reformy a těm musí předcházet nějaká diskuse, kdy se hledá průnik názorů. Za druhé je tu ten nový typ rovnováhy, na který si musíme zvykat. A za třetí jsou za šest týdnů volby, takže ta atmosféra je přirozeně trochu přiostřenější.
Z průzkumů, které vyšly od voleb, vyplývá, že důvěru si získal osobně Petr Nečas, ale postavení ODS se nezměnilo. Čím to?
Není atmosféra na nějaké dramatické změny v preferencích. Byly prázdniny, nepřekvapuje mě, že preference jsou poměrně stabilní. ČSSD je rozhádaná, takže těžko poroste její atraktivita. Pokud jde o nás, my jsme představili na kongresu nové vedení a teď máme komunální volby od toho, aby uvedly do pohybu určitou generační výměnu v našich řadách i na komunální úrovni. Předpokládám, že uspějí noví lidé, z nichž jsme některé dnes představili, třeba Roberta Kotziana v Brně nebo Martina Baxu v Plzni.