Rozhovor s Alexandrem Vondrou
Parlamentní listy | 7.9.2007 | rubrika: Rozhovor | strana: 4 | autor: Tomáš Vladislav Novák
Rychlým krokem se blíží okamžik, kdy na vlastní kůži pocítíme, že jsme doma v Evropě. Cestou třeba do Paříže ani nepostřehneme, že přejedeme hned dvoje státní hranice. Samo jméno společného prostoru je víc než symbolické. Že by nám přes propast věků podával ruku náš král Jan? Smlouva totiž nese jméno malého lucemburského městečka… Ale o významu a eventuálních problémech našeho vstupu do Schengenu jsem si nepovídal s králem, nýbrž s místopředsedou vlády pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou.
Dovedl jste si před dvaceti lety představit, že se dožijete okamžiku, kdy budete moci jít přes hranice, aniž by vás někdo kontroloval?
Přestože jsem byl hodně státně nespolehlivou osobou, tak si velmi živě vzpomínám, že jsem v první polovině osmdesátých let měl éru, kdy jsem pracoval u Geofyziky, protože to byl jeden z mála podniků, který zaměstnával lidi, co se angažovali v opozici. Občas jsme dokonce měřili v onom pásmu někde u Chebu, kousek od drátů, a pozorovali americké helikoptéry Kobry, jak na druhé straně létají. Přesto představa, že dráty budou pryč a že budeme moct chodit tam a zpátky, a dokonce že jednou zmizí z hranice jakákoli kontrola, byla tehdy něco jako neuvěřitelný sen.
Co vlastně náš vstup do Schengenu znamená, máme na něj vůbec být hrdí?
Myslím, že je to symbolické vyjádření, jak velký kus cesty jsme za těch posledních sedmnáct let urazili, a nepochybně vstup do Schengenu bude další velký úspěch, protože zmizí poslední hraniční kontroly. Symbolická hodnota tohoto kroku je veliká, pokud jde o reálnou změnu – faktem je, že nás už ani dnes hranice moc nezdržuje v cestování. Schengen má samozřejmě svoje velké plus, ale musíme si všichni uvědomit, že ona volná průchodná hranice bez překážek platí obousměrně, nejen pro nás, ale i pro další občany ze zemí Evropské unie. Budeme úplně svobodně jezdit ven a vracet se zpátky, ale samozřejmě budou stejně svobodně jezdit i ti ostatní k nám. Čili je to obousměrná ulice, je to dobrý krok a koneckonců všechny země, které do Schegenu vstoupily, to ocenily a lidé to obecně přivítali.
Na druhé straně mají i obavy. Aby se tím neotevřely netušené možnosti pro české „šibaly“. Nebude třeba jednodušší zmizet s ukradeným autem?
Ivan Langer na Ministerstvu vnitra připravuje příslušná schengenská opatření. A hlavně je velice svědomitě připravuje vláda. Neuplyne měsíc, aby neschválila jedno, dvě, tři rozhodnutí, která se týkají různých opatření vzhledem ke vstupu do Schengenu. To je jedna věc. Druhou je, že spolupráce v rámci Evropské unie v oblasti právě toho někdejšího třetího pilíře, který se týká vnitřních věcí, je to, co prochází asi nejzajímavějším vývojem. Posiluje se spolupráce v rámci Europolu a dalších organizací. Myslím si, že výhody, které Schengen přináší, převažují nad riziky, jež z něho plynou. Koneckonců přece všichni znají ten příběh, že někde zmizí auto a za pár hodin je někde na Ukrajině. Není to příběh neobvyklý ani dneska, kdy v Schengenu ještě nejsme. Takže otázka primárně asi není o tom, že auta mizí směrem do zemí schengenské spolupráce, ale bohužel mimo schengenský prostor, a tam se ta hranice rušit nebude, nebude procházet žádnou liberalizací režimu, naopak se spíše zostří. Ale to se ani tak netýká nás, protože vstoupí-li do prostoru i země kolem nás, ponesou odpovědnost ony. A Unie je připravena nám s tím pomoci. Možná rozšíření Schengenu přinese i určité zpevnění vnější hranice a může přinést i větší efektivitu při potírání přeshraniční kriminality.
Končí tím vlastní česká vízová politika? Vždyť kterýkoli členský stát může vydat vízum, které musíme respektovat.
Jistě, každá výhoda s sebou přináší i novou odpovědnost a určité náklady. Vízová politika patří koneckonců už dnes v rámci spolupráce ve třetím pilíři mezi sdílené kompetence a už dnes mnohá opatření, která činíme, činíme nějakým způsobem ve spolupráci v rámci Unie. Nikdy není svoboda neomezená, vždycky jsou dvě strany mince. Ale stejně, jako jsme se doposud snažili v rámci Unie působit tak, aby nebyly poškozovány zájmy našich byznysmenů a podnikatelských subjektů při jejich kontaktech v zemích mimo unijní prostor, tak nepochybně budeme tuto politiku prosazovat i v budoucnu.
Existuje nějaká možnost, když ČR odmítne dát někomu vízum, aby v rámci EU mohla o důvodech informovat i ostatní?
Vstup do schengenského prostoru přinese s sebou i přijetí VIS – vízového informačního systému, dokonce probíhá i reforma vlastního schengenského informačního systému SIS 2. Ve věku počítačů, kdy je vůle sdílet informace velmi rychlou cestou, jsou možnosti daleko větší, než to bylo v minulosti.
Jak se díváte na Evropskou unii? Jste euroskeptik, či eurooptimista?
Já jsem eurorealista…
Co to znamená, to je třetí kategorie?
Je to mezi tím, někde uprostřed, ale zároveň je to pohled na svět a Evropu, kdy východiskem úvah je, že nemůžeme v evropské integraci uspět, * pokud ji ponesou jen nějaké elity a jejich často od reality odtržené ambiciózní představy. Pokud se budou rozevírat nůžky mezi tím, jak přemýšlí tato elita a na druhé straně normální lidé, tak můžeme mít v budoucnosti velký problém. Protože samozřejmě ti, kdo jsou mobilní, pro něž existenčně jejich byznys, jejich povolání závisí na tom, že ráno snídají v Bruselu, obědvají v Londýně a usínají v Praze, tak ti samozřejmě mají velkou výhodu. Ale myslím, že je potřeba postupovat s mírou tak, aby většina lidí v Evropě cítila v tom projektu víc výhod nežli nevýhod, omezení, a z tohoto pohledu jsem opatrný před nějakými neuváženými integračními kroky, byl bych opatrný Evropu dělit na nějaké pionýry a zaostalé, prostě udržujme ten cyklistický peloton pospolu – když někdo má problémy, v klidu na něj počkejme, protože příště třeba budeme mít problémy my a budeme rádi, když zase někdo počká na nás. A hlavně se dívejme dopředu na cestu. Taková ta metafora, že musíme pořád šlapat a nekoukat se, jestli je na cestě nějaký příkop, rigol nebo překážka, není nejrozumnější věc. Prostě když se objeví překážka, v klidu zastavme, sestupme z toho kola a překážku nějakým způsobem odstraňme. A pak můžeme jet dál. To je cesta, jak si nerozbít hlavu.
Za našeho života se Evropa změnila víc než za celé generace našich předků. Co dál? Bude ta rychlost stoupat, nebo se zase zastaví?
Trendem je, že se dnes informace díky moderním technologiím šíří daleko rychleji. Jsme daleko mobilnější, dnes skutečně není problém každý den spát na jiné straně zeměkoule. Ale to neznamená, že jsme nutně uvážlivější, moudřejší a že máme schopnost všechny ty informace vstřebávat, vyvodit z nich patřičné závěry a dělat moudrá rozhodnutí. Čili představa, že se řítíme někam dál a pořád rychleji a rychleji a že na konci je ráj na zemi, by byla asi utopie. Stále se pohybujeme někde mezi dobrem a zlem, děláme správná a mylná rozhodnutí a nečeká nás žádný ráj, musíme být připraveni na různá nebezpečí a rizika. Takže bych nepropadal nějakému přehnanému optimismu, že nás čekají jenom bezproblémové životy. Samozřejmě posledních pro nás sedmnáct let, pro západní Evropu celé období od konce druhé světové války, je čas, kdy nebyly žádné konflikty, kdy se lidem dařilo lépe a lépe. Je to konečně zkušenost většiny z nás i tady po listopadu 89, ale nikde není záruka, že nás čeká jenom pohoda, že celý svět přijme onen evropský způsob spolupráce, kdy se skutečně snažíme rozhodovat věci na bázi nějakého kompromisu a dohod, a nikoli válkou jedněch proti druhým.
To zní poněkud pesimisticky…
V tomto ohledu jsem někdy trošku skeptičtější a konzervativnější a domnívám se, že se vždycky vyplatí určitá míra obezřetnosti, opatrnosti, ale to neznamená nečinnost nebo nějaké váhání, to neberu, prostě kráčejme uvážlivě, nepodceňujme různá nebezpečí a rizika, investujme nejenom do vlastního pohodlí, ale neztrácejme zároveň schopnost jednat odpovědně, jít s vlastní kůží na trh. Evropský blahobyt byl do jisté míry umožněn tím, že Západ převzala v dobách studené války pod ochranu Amerika. Samozřejmě se také vytvořily podmínky – dneska nejsou v rámci Evropy žádné velké překážky pro pohyb lidí, zboží, služeb, překážky, které často byly zdrojem válečných konfliktů v minulosti. Kořeny první světové války leží mimo jiné právě tady. Ale teď Evropa v rámci globalizace čelí výzvě levnější práce v Číně, v Indii i jinde, a pokud máme v této konkurenci obstát, musíme občas být připraveni činit i některá třeba někdy nepopulární rozhodnutí. Pokud je neuděláme – např. důchodovou reformu -, tak náklady do našeho vlastního pohodlí budou vyšší a vyšší, až je jednou nebudeme schopni generovat tak, aby z nich většina těžila jako doposud. A ti ostatní nás mohou převálcovat. Čili nedělejme si žádné iluze, že nás čeká nějaký ráj na zemi, a buďme připraveni pracovat tvrdě dál aspoň tak, aby se nám dařilo jako dosud.