Respekt | 19.2.2007 | rubrika: Česká republika | autor: Ondřej Kundra
Respekt | 19.2.2007 | rubrika: Česká republika | autor: Ondřej Kundra
Odkud přichází a kam jde vicepremiér pro Evropu Vondra
„Hvězda Topolánkovy vlády“ a „nová tvář ODS“ – vítala ho média. Pochvalně se k sázce na jeho jméno vyjadřovali i jinak tvrdí kritici občanských demokratů. Už šestý měsíc kormidluje dlouholetý spolupracovník Václava Havla a známý předlistopadový disident Alexandr Vondra zdejší zahraniční politiku. Aktuálně má na starosti agendu Evropské unie. Dost dlouhá doba na to podívat se, co tahle „nová tvář“ přináší.
Na Barťák už ne, prosím
Dveře velké pracovny se otevírají a z nich nám vychází vstříc dobře naladěný vicepremiér pro evropské záležitosti Vondra. V poměrech české politiky jde stále ještě o zvláštní úkaz: pro média a tím i pro veřejnost je běžně dostupný na telefonu, žádosti o rozhovor neodmítá ani novinám, které o něm píší kriticky.
„Tak vás vítám, posaďte se, prosím, kam chcete,“ pobízí nás, ať vplujeme do úsporně zařízené místnosti na Úřadu vlády ČR, kterou zdobí jen několik fotografií Vondry s bývalými prezidenty Havlem a Bushem starším a vicepremiérovy rodiny. Vondra, neformálně oblečený do šedé košile a tmavých kalhot, se uvelebuje v koženém křesle a zapaluje si cigaretu. Zkraje uvolněnou tvář však najednou sevře udivený výraz: „To jsem ještě nezažil. Ty otázky, co jsem od vás dostal, jsou jako od Státní bezpečnosti. Připomíná mi to výslech.“ Nelibost vzbudila vzpomínka na dotazy, které jsme panu vicepremiérovi poslali před dvěma týdny, aby měl možnost se na rozhovor důkladněji připravit; většina otázek se týkala především jeho vládního úkolu – Evropské unie. O pár vteřin později se ale pan Vondra náhle začíná smát. „Nijak si ale nestěžuji. Jsem v pohodě,“ říká.
Vondra je bývalý disident, na což v řeči rád upozorňuje. „Přijde mi to jako výslech v Bartolomějský,“ glosuje poslané otázky. Jak se mu novinářské interview v mysli propojilo s pohovorem na politické policii? „StB se mě také hodně vyptávala a chtěli slyšet odpovědi. V tom je to podobné,“ vysvětluje Vondra. Pro někdejšího mluvčího Charty 77 je prostě minulost – a jeho osobní role v ní – důležité téma. „Vzpomínka na minulé časy je pro mě inspirací nebát se jít proti proudu a zastávat názor, který nezastává většina,“ říká. „To, že o své roli mluvím nahlas a veřejně, není nějaké honění si trika. Připomínat náš tehdejší zápas za svobodu je podle mě důležité pro národní sebevědomí.“
Během našeho rozhovoru střídá vicepremiér dvě tváře: chvíli návštěvníka familiárně oslovuje „hele“ a vstřícně komunikuje, chvíli vystupuje jako vysoký státní úředník, pečlivě formuluje každé slovo, a když chce tazatel přerušit jeho někdy dlouhý tok řeči a obecné odpovědi, napomíná ho, ať ho nechá domluvit.
Jako vítr
Lidí, kteří tak výrazně a pozitivně jako Vondra ovlivnili porevoluční budování demokracie v Česku, není mnoho. Jako náměstek ministra zahraničí Josefa Zieleniece se angažoval v usmíření mezi Čechy a Němci, vedl kampaň za zapojení země do Evropské unie a NATO a během svého velvyslaneckého působení ve Washingtonu proslul jako vytrvalý propagátor transatlantické vazby. Když Mirek Topolánek nastoupil v roce 2002 do čela ODS a vyhlásil program jejího „myšlenkového otevření“, sáhl logicky právě po Vondrovi – s tím, aby mu radil v zahraniční politice. Vondra bez dlouhého váhání souhlasil.
Že s jeho příchodem čeká občanské demokraty „čerstvý vítr“, se většina straníků mohla přesvědčit před třemi lety na společném sjezdu, kde Vondra jako Topolánkův host vyzval delegáty k „vykročení ze zahleděnosti do sebe“, nezaujímání „extrémních postojů k Evropě za každou cenu“ a k většímu „stavění se za bojovníky za svobodu u nás i v zahraničí“. Sklidil za to bouřlivý potlesk – a nabídku šéfů litoměřické ODS (Vondra má v kraji chalupu) k senátní kandidatuře. Vondra souhlasil, během kampaně objel ve svém autě většinu ze sto dvaceti měst a vesnic volebního okrsku a s přehledem vyhrál.
Kecy, kecy a zase kecy
Vrchol ve Vondrově kariéře nastal před půl rokem. Stínový ministr Jan Zahradil tehdy odmítl Topolánkovu nabídku na skutečné křeslo ministra zahraničí (nechtěl se vzdát mandátu europoslance, když nebylo jasné, jestli má vláda v povolebním patu šanci na delší život) a premiér vzápětí oslovil svého poradce Vondru. „Myslím, že Vondrův nástup opravdu velmi pomohl legitimizovat eurorealistickou pozici a posunout ji do centra diskuse, do hlavního proudu. Stojí za pozornost, jak všichni ,eurohujeři‘, kteří se léta strefovali do ODS, a zejména do mě osobně, najednou tváří v tvář Vondrovi ztratili řeč,“ popisuje Zahradil důvody, proč Vondrovu nominaci od začátku podporoval a proč je pro ODS důležité mít ho na postu vicepremiéra.
V ministerské roli se Vondra ocitl ve složité pozici. Většina vedení ODS je kriticky naladěná k další politické integraci Evropské unie a odmítají také evropskou ústavu. Vondra přitom před vstupem do vlády platil byť za vlažného, ale stoupence integrace i konstituce (její kritiky například napadal, že „hrají na strunu strachu ze ztráty suverenity a nenabízejí smysluplnou alternativu, nemá-li jí být uvržení země do izolace“). Dilema, jak skloubit svůj a stranický postoj, nakonec vicepremiér vyřešil částečnou názorovou otočkou – ústavě dnes říká ne, další politickou integraci Unie ale neodmítá.
„To jsou vaše konstrukce. Říkám stále to samé,“ je přesvědčen Vondra. Nicméně jeho spolustraníci to vidí jinak. „Přijetí nominace na místopředsedu vlády pro evropské záležitosti za ODS s sebou logicky neslo to, že pan Vondra sladí svůj pohled s našimi dlouhodobými postoji, třeba ve věci ústavy. Nedávali jsme mu to jako nějaké ultimátum, to se prostě rozumělo samo sebou a on to pochopil,“ říká místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za ODS Miroslava Němcová.
I když ústavu odmítá, důvody formuluje spíše obecně. „Vadí mi, že jasně nevymezuje kompetence mezi národními státy a Bruselem,“ říká. Ale není touha po „jasných kompetencích“ v globalizovaném světě už překonaným, nereálným snem? Co je špatného na tom nechat třeba ochranu životního prostředí, bezpečnost nebo spravedlnost ve složce „sdílených kompetencí“ a problémy řešit tam, kde to zrovna bude dávat největší naději na dobrý výsledek? „Kecy,“ zní stručná odpověď, „kecy, kecy.“ Pak se ale vicepremiér zamyslí a již vážnějším hlasem říká: „Podporuji, abychom například v boji proti kriminalitě, korupci, terorismu nebo energetické politice více spolupracovali a řešili problémy společně na úrovni sedmadvacítky. Podobně to vidím v zahraniční nebo ekologické politice,“ říká Vondra. „V principu je ale lepší nechat více pravomocí na národní úrovni, aby to neřešil někdo za nás, ale my sami, a aby se také věci rozhodovaly blízko občanům. Nevíme, jaký kdy bude v Bruselu kapitán a jaké bude mít názory.“ Při spojování Evropy by Vondra – byť stoupenec integrace – postupoval co nejvíc „obezřetně“: „Evropané se zatím sami neidentifikují jako politický národ. Kdybychom propojování dělali rychle, lidé z jednotlivých států by to nemuseli vstřebat, mohlo by dojít k růstu nacionalismu, vzájemných sporů, a nakonec k erozi celého unijního projektu.“
Proti proudu
„Nemám vzory,“ prohlašuje vicepremiér Vondra při otázce na své politické oblíbence. „Tak dobře, blízký je mi Churchill – tím, jak si stál za svým a šel proti proudu.“ A co jeho nedávná řeč na parlamentním zahraničním výboru, v níž známého bojovníka proti Evropské unii, polského premiéra Jaroslawa Kaczyňského, nazval „politikem s velkým P“? Čím na něj tento muž zapůsobil? „Rozhodně to není můj vzor,“ říká Vondra. „Věřím ale, že tím, že vtáhl extremisty do vlády, sleduje jejich zneškodnění. To, že se rozhodl jít do tohoto rizika, oceňuji.“ Postupoval by tedy Vondra obdobně i v Česku a pokusil by se přizváním komunistů k moci zajistit jejich konec? „Ne, to bych neudělal,“ říká vicepremiér. „V tomto případě by nad reálnou politikou převážily zkušenosti s nimi z minulosti. To, jak čtyřicet let ničili zemi, se nedá zapomenout.“
Šestiměsíční působení ve vrcholné politice Vondru podle některých jeho přátel proměnilo. „Není teď tolik ochotný o svých názorech diskutovat,“ říká Vondrův dlouholetý spolupracovník, politolog Jiří Pehe. „Na protiargumenty někdy reaguje nevstřícně a má tendenci věci vysvětlovat ze stranických pozic. Poznal jsem ho tak, že spolupracuje s lidmi, kteří mu umožní podílet se na ovlivňování událostí, být tahounem. Vůči svým šéfům je pak velmi loajální.“ Podobně to vidí i Ivan Medek, další bývalý Vondrův spolupracovník z Hradu. „Přizpůsobuje se prostředí, ve kterém je,“ říká Medek. „Víc než změna pohledu na Evropskou unii a její konstituci mi vadí, že své postoje moc nevysvětluje, nepředestírá, jak si vlastně budoucnost Unie představuje.“ Sám Vondra na sobě žádnou změnu nepozoruje. „Jsem stále stejný,“ říká s úsměvem. Pak však trochu zvážní: „Jestli někdo tvrdí, že jsem se změnil, tak nevím, na základě čeho soudí. Jsou to kecy.“