(Medailon k uvedení hry „Kouzelná země“ ve Stavovském divadle)
V době boje proti komančům – básník, textař, intelektuál, bouřlivák, iniciátor, indián. Náčelník našeho kmene druhé generace undergroundu. Inspirativní vypravěč a věrný kamarád na cestách. A taky konkurent, známý lamač dívčích srdcí. Kdysi hrdě prohlásil, že každý den riskuje pro obdiv žen a závist mužů.
Dnes – uznávaný literát, reportér, občasný poutník a kliďas. Programový ředitel Knihovny Václava Havla. Taky manžel Báry a táta dvou dospělých dcer. A především celonárodně známý spisovatel, který nechrlí knihy jako z výrobního pásu, ani nás v bulváru nemučí levnými zprávami o svém zdraví nebo milenkách. Velký román vydá jednou za pár let, ale stojí za to. Sestra (1994), Noční práce (2001), Kloktat dehet (2005), Obyčejný člověk (2017). Syrové, krvavé kusy masa pokaždé hlasitě plesknou o zem. Echo v rytmu naší doby. Když vyšel ten poslední, ozval se jako potrefená husa i bývalý prezident.
Poznal jsem Jáchyma dávno a vlastně náhodou. Dvě náctileté máničky sedí na betonovém ochozu plovárny v Podolí. Ještě se neznají, čtou a koukají po holkách. Nakonec se dají do řeči. Spojí je pár společných kamarádů, láska ke knihám, nenávist k fízlům, touha po svobodě. A taky vzdor, který vyvřel ze zkušenosti šestiletých kluků s ruskými obrněnci v roce 1968. Vídávají se pak častěji.
Jáchym, po boku s mladším bratrem Filipem, byl vůdcem party mladých literátů a výtvarníků, která se scházela v malostranských kavárnách. Jejich rodiči byli většinou chartisti. Domovní prohlídky a výslechy znali od dětství. Založili umělecký směr, viluzionismus.
Mým domovem byla od gymplu košířská Klamovka. Zahradní hospoda čtvrté cenové kategorie, kde pivo teklo proudem. Vznikal tam první pražský punk, největší básník si říkal Krchovský. Když se do Košíř přistěhoval Mejla Hlavsa a Sváťa Karásek, začali sem chodit i Plastici. Když neseděl v kriminále, objevil se Magor. Starší máničky, kmen undergroundu první generace.
V každé partě nás bylo dost na to, abychom projevili odvahu. Ale bylo nás málo, abychom se uměli ubránit. Chtělo to spojovat – hospodu s kavárnou. Odpoledne jsem vyrazil na Malou Stranu, večer na Klamovku. Jáchym, s celou partou, se přidal a této „politice“ dal charisma a energii. S Ivanem Lamperem a Viktorem Karlíkem ukázal směr. Vznikl nový samizdat, slavná Revolver Revue. Obraz košířské madony, který visel před výčepem, se stal naší vlajkou. Songy kapely Národní třída byly naší hymnou. Máme s Jáchymem jedno společné – hudbu nezvládáme. On psal texty, já organizoval koncerty.
Cesta, dobrodružství, vypravěč. To jsou tři slova, která mě napadnou, když myslím na Jáchyma. On je vášnivý cestovatel, romantik, kulturní poutník. Já jsem původem vědec, geograf, miluju mapy, zajímá mě Evropa a svět. Hledám tu správnou stezku a Jáchym u toho vypráví příběhy. Mísí se v nich tvrdá realita, sny a fantazie. Dohromady to funguje. Náš společný román byl on the road.
Nikdy nezapomenu na naší první cestu do Polska. Léto 1981. Hnutí Solidarność je na vrcholu. Utíkáme z dusné atmosféry české voliéry a rychle vdechujeme vůni polské svobody. Putujeme do Krakova, k čenstochovské černé Madoně, bloudíme v bažinách u Varšavy a končíme u moře v Gdaňsku. Nám vnitrozemcům otevírá moře horizont a tím i naději.
O pár let později spolu stoupáme do hor na polsko-české hranici. Je sychravo, kloužeme v rozbředlém sněhu. Na zádech máme dvacetikilový baťoh s kontrabandem. Knihy, samizdaty, tiskařské náčiní. V mlze na hřebeni hledáme hraniční kámen a naše polské parťáky. Vyměníme si ruksaky, ten polský je vždycky těžší, připijeme si slivovicí a pak rychle zpět. Dělníci Československo-polské solidarity v akci. Milovali jsme tohle dobrodružství. Honit se s fízly, cítit se v právu a nakonec vyhrát. Starší disidenti – včetně Jáchymova táty – nám prošlapali cestu.
V lednu 1987 sedíme v kavárně Slavia na Národní třídě. Chartě 77 je deset let. Jáchym říká: už bys ji měl konečně podepsat. Všichni dřív mě varovali: dostuduj a něco dělej, seš ještě mladík. U servírky si řeknu o prázdnou účtenku, beru do ruky tužku a je to. Dávám razítko pod to, co už dávno dělám. Boj jde do finále, i když my to ještě nevíme. Charta potřebuje mladou krev. Jáchym jde za Havlem a říká mu, že on sám se na to nehodí, je divočák. Mluví o mně, jsem prý klidný, rozvážný, konsenzuální. Vypustil mě do arény veřejného života, do světa politiky. Snad toho pak nelitoval.
K politice má Jáchym dodnes odtažitý vztah. Rozumím mu. Vidí věci rád v kontrastech černé a bílé. Politika ve svém výsledku taková není. Ve své lepší podobě končí kompromisem. V horším případě je to bláto nebo box. Právě proto potřebuje lidi, kteří ji nastavují zrcadlo. Havel, Magor, Jáchymův táta i brácha jsou už na pravdě Boží. Jáchym zůstává. Je dobře, že píše a vydává svědectví. O světě kolem nás. O Panně Marii i ďáblovi. O životě i smrti, lásce i nenávisti, svobodě i útlaku, zasvěcení i zavržení, Svět mýtů a pohádek se v jeho zprávách misí s prožívanou realitou.
Ještě mě napadá jeden obraz: řeka a její proud. Kultovní Sestra je říční proud sám o sobě. Povodeň, která všechno strne. V dalších textech je řeka osou vyprávění. Děti i starci v nánosech po povodních hledají střepy našich dějin. Podrážky německých a ruských bot, které tu pochodovaly po našich hřbetech. Zvratky a výkaly, které jsme tu zanechali my, Češi. Ale vždycky se někde objeví záblesk naděje, obraz světce. Není v tom rezignace. Potok v Sestře bojuje o smysl přežití. Odra a Kamil v Noční práci ustojí nájezd barbarů i povodeň. Kočovný táta v Obyčejném člověku své kluky neopustí.
Oba stárneme. Mám pocit, že toužíme víc po klidu. Radostné ghetto undergroundu odvál čas. Konec masopustu. Město je nám cizí, ztrácíme se v něm. Venkov je přehlednější. Jáchym se stěhuje k řece, kterou měl rád už jako dítě. Do Horusic u Sázavy. Já odešel do Litoměřic. Budu tady u Labe čekat, jestli nám po proudu řeky ještě pošle nějakou zprávu. Jáchyme, na konci té řeky je moře, tedy naděje.
Alexandr Vondra, Litoměřice, 29.1.2019