10.5.2007, Poslanecká sněmovna parlamentu ČR
Místopředeseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra:
Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, předem se omlouvám, že můj projev bude tentokrát delší. Je to proto, že před vás předstupuji nikoliv s politickým prohlášením, ale s podrobnou zprávou o pozici vlády České republiky k vyjednávání o smluvním rámci Evropské unie. Jsem rád, že tak jménem vlády mohu učinit den poté, co jsme si připomínali Den Evropy.
Dnešnímu vládnímu vystoupení předcházely měsíce náročných vyjednávání, a to jak doma, tak na různých místech Evropy, především ve Spolkové republice Německo, která v tomto půlroce předsedá Evropské unii.
Chci vás nyní seznámit s výsledkem vyjednávání uvnitř koalice a ve vládě. Jsem rád, že se nám podařilo dospět ke konsensu, při němž jsme brali v potaz, nikoli ovšem předjímali či přejímali, i stanoviska partnerů v unii. Seznámím vás s pozicí České republiky, čili s výchozími hodnotícími postoji a s cílovými představami o tom, jak by měl vypadat příští smluvní rámec Evropské unie. S touto pozicí chceme vstoupit do další fáze jednání na nejvyšší úrovni. Záměrně používáme nejméně závazné a zároveň nejstřízlivější pojmenování, totiž smluvní rámec. Rozhodli jsme se tak mimo jiné proto, že dokument vypracovaný Konventem byl pojmenován a koncipován zjevně příliš ambiciózně, což významnou měrou přispělo k tomu, že další pokračování jeho ratifikace je dnes již bezpředmětné.
Česká republika se vyznačovala tím, že jako jediný členský stát unie nerozhodla ani o způsobu ratifikace. Důvodem byla jistě i nejasnost ohledně toho, jaký druh dokumentu se vlastně měl schválit, zda mezinárodní smlouvu, či ústavu superstátu, či něco mezi tím. Výsledek našeho snažení pokládám za dobrý a doufám, že příjemně překvapí i naše kritiky. Pozici České republiky charakterizujeme bez silných slov a vycházíme přitom jak z realistických očekávání a nadějí, tak i z vědomí možných rizik, která však v žádném případě nedramatizujeme.
Než budu pokračovat, řeknu jedno: nemůžeme si dovolit druhý nezdar. To je memento, které nás vedlo při formulování pozice České republiky. Vskutku cítíme odpovědnost, a byli bychom rádi, kdyby nejen co nejvíc zákonodárců, ale i co nejvíc českých občanů sdílelo tento pocit s námi. Mne i moje kolegy ve vládě bude proto velmi zajímat, jak budou naše představy o budoucnosti unie přijaty. Ujišťuji vás, že jim budeme pečlivě naslouchat. Budoucnost Evropy by podle našeho názoru neměla být pouhou výslednicí momentálních a stále se proměňujících sil politických stran, vlády a opozice.
Nejprve krátce vysvětlím, z čeho naše pozice vychází, a shrnu historii institucionální reformy. Naše pozice se odvozuje od základní definice unie. Vláda – a jistě není sama – chápe Evropskou unii jako uskupení integrační, existující na smluvním základě a neustále se vyvíjející. Jako otevřené společenství se unie může rozšiřovat o nové členy, a přitom musí být schopna fungovat efektivně a reagovat na výzvy doby. Z toho vyplývá, že onen smluvní rámec musíme čas od času obnovovat a měnit. Na zasedání Evropské rady v belgickém Laekenu v roce 2001 bylo dohodnuto, že poslední smluvní dokument, totiž smlouva z Nice, nesplnil očekávání a má být nahrazen dokumentem novým. Odpovědí na laekenskou deklaraci měla být smlouva, která byla nakonec nazvána Smlouvou o ústavě pro Evropu. Mělo jít o mezinárodně právní dokument, který by nahradil všechny dosavadní smluvní úpravy s cílem zajistit účinné, přehledné a zároveň demokratické fungování Evropské unie. Tehdy se již počítalo s 25, resp. 27 členskými státy.
Většina států unie tuto smlouvu, kterou média a někteří politici svorně začali označovat přímo za evropskou ústavu, tou či onou formou přijala. Naopak Francie a Nizozemí ji však v referendech odmítly. Řada států za těchto okolností s dokončením ratifikačního procesu proto váhá a některé, včetně našeho, dospěly docela logicky k závěru, že po odmítnutí dvěma zeměmi nemá smysl se jí dále zabývat.
Dnes je zřejmé, že smlouva v původním znění je nejen z procedurálních důvodů neprůchodná, ale že v lecčems nevyhovuje ani z hlediska obsahového.
Původní záměr Laekenské deklarace totiž nebyl vůbec naplněn. Smlouva nejspíše možná právě pro přílišné ambice konventu, resp. jeho vedení, které ji připravilo, nepřiblížila unii ani o krok lidem žijícím v členských státech unie, nedokázala jim srozumitelně vysvětlit proč a jak unie funguje. Připadalo mi, že se o to autoři vlastně ani nesnaží. Předložili totiž občanům text, o kterém museli vědět, že jej budou číst jen specialisté a ani ne všichni politici. To pak vedlo k tomu, že místo sjednocení postojů v unii jsme zaznamenávali nejeden disharmonický tón.
Tento neúspěch dnes realisticky konstatujeme. Nepřeceňujeme jej, ale ani nepodceňujeme a hledáme, tak jako ostatní členské státy, jak původní zadání z Laekenu, k němuž se stále hlásíme, naplnit lépe, méně ambiciózně a přitom pro občany srozumitelněji.
Roli toho, kdo problémy otevře, pojmenuje a naznačí cestu, jak z nich ven, se ujala Spolková republika Německo, která v tomto roce Radě EU předsedala. Německé předsednictví bylo v červnu 2006 pověřeno radou, tedy orgánem sestávajícího z hlav států, předložit v první polovině letošního roku zprávu o současné situaci v unii, a to po co možná zevrubných konzultacích s členskými státy. Od této zprávy se očekává, že zhodnotí stav jednání o smlouvě, naznačí Evropské radě cesty z doposud zablokované situace, což jedině umožní pokračovat v nezbytných reformách a rozšíření EU.
Vláda ČR oceňuje úsilí německých politiků oživit diskusi o institucionální reformě. Německé předsednictví počítá s tím, že závěry Evropské rady, která se sejde ve dnech 21. a 22. června, budou obsahovat jak časový harmonogram dalších jednání, tak také podrobnější návod nebo mandát, kam ona jednání směřovat, a konečně doporučení, jakým typem dokumentu je přiměřené tato jednání završit.
Předpokládaný dokument smluvního charakteru, nevylučuje se ani možnost novelizovat dokument, který je k dispozici, by měl být přijat na mezivládní konferenci na úrovni hlav států a předsedů vlád členských zemí. Poté by měl být předložen členským státům k ratifikaci. Předpokládá se také, že způsob ratifikace, tj. buď referendy či národními parlamenty, bude více či méně předurčen výsledkem jednání, ale i tak zůstane nakonec na vůli jednotlivých členských států.
Vláda je přesvědčena, že v zájmu EU je dospět k výsledku, který bude přijatelný tentokrát pro všechny členské země, a který umožní v duchu Berlínské deklarace, přijaté u příležitosti 50. výročí podepsání Římských smluv, postavit Evropskou unii na společný základ. Vláda je přesvědčena, že v zájmu ČR je uzavřít tento proces obnovování základů před rokem 2009, kdy budeme přebírat v unii předsednictví.
Vláda ČR se v minulých měsících aktivně a zodpovědně zapojovala do diskusí o reformě unijních institucí zahájených za německého předsednictví. Vládní koalice se po několika jednáních bez větších sporů shodla na pozici ČR při vyjednávání nového smluvního rámce, k jejímuž představení se nyní dostávám.
Za východisko pro další diskuse pokládáme návrh Smlouvy o ústavě pro Evropu. Vláda však bude prosazovat, aby výsledný a nový smluvní text byl přehlednější a v tomto smyslu jednodušší a kratší. Jde nám o to, aby tentokrát Evropu spojoval a nikoliv rozděloval, a aby mu mohl porozumět každý, kdo o to projeví zájem.
Vláda je přesvědčena, že unie není v krizi, jak se často tvrdí. To lze doložit každodenní praktickou činností unie. Z řady odborných studií, mimochodem i z Francie, vyplývá, že přistoupení nových států k EU v roce 2004 nezpůsobilo, na rozdíl od některých argumentů či obecně rozšířeného mínění, žádné zpomalení jejího fungování. Naopak! Kupříkladu rychlost přijímání nových pravidel unie se po rozšíření nezpomalila, ale naopak o čtvrtinu – 25 procent – zrychlila. To nás může uklidnit a umožňuje nám to činit veškeré reformní kroky s nejvyšší mírou odpovědnosti a s vědomím, že na prvním místě musí být nikoliv rychlost, ale kvalita budoucího fungování unie.
V této souvislosti vláda trvá na tom, aby budoucí smluvní rámec EU garantoval spravedlivé postavení členů EU bez ohledu na jejich velikost či délku členství. Nová smlouva nesmí zhoršit postavení ani hlasovací váhu České republiky vzhledem ke stávajícímu právně platnému stavu. Zdůrazňujeme ovšem, že tato podmínka platí nejenom pro nás, pro Českou republiku, ale také pro ostatní země srovnatelné velikosti. Legitimita rozhodnutí unie závisí totiž na vyváženosti principu rovnosti občanů a principu rovnosti států. Vláda ČR je přesvědčena, že jen toto spravedlivé vyvážení zaručí budoucnost unie jako všeobecně přijatelného svazku nejen států a jejich reprezentací, ale i občanů těchto jednotlivých států.
Zvláštní důraz klade vláda na to, aby rozhodovací, zejména zákonodárné procesy, byly přehledné a byly kontrolovatelné nejen ze strany vlád, ale i národních parlamentů členských států, a aby přitom byla do nejvyšší možné míry omezena faktická moc byrokracie, neboť ta má vždycky a všude sklon k nadměrné regulaci.
Proto také vláda podporuje posilování principu subsidiarity. Tomu rozumíme tak, že unie bude rozhodovat, zejména máme na mysli právně regulovat, pouze tam a pouze tehdy, když nelze dohodnutých cílů dosáhnout rozhodováním na nižších úrovních, tedy v členských státech, regionech či místních správách.
Chci vás z tohoto místa ujistit, že to se subsidiaritou jako se základním konstrukčním prvkem integrující se Evropy myslíme naprosto vážně. Právě tento princip činí z unie unikátní projekt ve světových dějinách.
Vláda bude při přípravě smluvního rámce prosazovat také otevřenost unie, a to dovnitř i navenek. V unii je před námi především úkol završit utváření jednotného vnitřního trhu, a to skutečně důsledným naplňováním čtyř základních svobod, totiž svobody pohybu, zboží, služeb a kapitálu. Navenek je třeba odbourávat v rámci Světové obchodní organizace bariéry obchodu se třetími zeměmi, a to s důrazem na rozvoj vztahů se zeměmi méně rozvinutými. Smluvní rámec, na kterém pracujeme, by měl unii poskytnout instituce a pravidla vhodně uzpůsobená k přijímání dalších států. Měl by ji vybavit mechanismy umožňujícími plnit stabilizující roli jak obecně ve světě, tak zejména v jejím bezprostředním okolí.
Vláda soudí, že při projednávání nové smlouvy je možno vycházet i z návrhu textu Smlouvy o ústavě pro Evropu, a to mj. proto, že její podstatná část je pouze stvrzením dosud platného smluvního rámce. Vláda je však zároveň přesvědčena o tom, že je nezbytně třeba odstranit vše, co byť jen naznačuje existenci nějaké evropské státnosti či směřování k ní. Tyto atributy státnosti nevyhnutelně vyvolávají zbytečné konfrontace a odvádějí nás od skutečných problémů. Mezi tyto atributy počítáme na prvním místě pojem ústava jako takový, a to v jakémkoliv jazykovém tvaru, stejně jako všechny kvazistátní symboly unie, např. používání slova ministr – mám tím na mysli navrhovaného ministra zahraničních věcí EU – a podobně.
Tyto atributy zbytečně vyvolávají dojem, že smlouva povede k vytváření nějaké nadnárodní státní struktury. Evropská unie je založena jako svazek rovnoprávných států ponechávajících si významné části své suverenity. Unie vykonává pravomoci, které jí členské státy svými suverénními rozhodnutími svěřují, a sama rozhoduje způsobem, jenž má být kontrolovatelný občany členských států.
Zmíněné atributy zpochybňují naše porozumění tomu, co očekáváme od nové smlouvy. Budeme proto jako vláda spolupracovat jen na takovém budoucím smluvním rámci, na takové smlouvě, o které bude možno říci bez váhání, že členské státy zůstávají jejím pánem.
Jednou z nejvyšších priorit je zvýšení důvěry občanů ve smysluplnost a prospěšnost činnosti orgánů Evropské unie. Cesta k tomu vede přes posílení zmíněné subsidiarity a také proporcionality při naplňování jednotlivých záměrů unie, čili při provádění evropských politik. Princip subsidiarity je zde doslova zlatým pravidlem. Jeho dodržování vyžaduje demokratickou kontrolu a tu očekáváme především od parlamentů členských států. Proto jsme přesvědčeni, že kontrolní mechanismy předkládané v původním návrhu ústavní smlouvy, je třeba ještě více prohloubit a umožnit národním parlamentům účinný přezkum legislativních návrhů Evropské komise. To se podle mínění vlády týká zejména jinak žádoucí spolupráce justičních orgánů v trestních věcech. Musí tu existovat i možnost odmítnout návrhy, které by těmto principům odporovaly.
Předpokladem transparentního fungování unie je jasné a přesné vymezení jejich pravomocí ve vztahu k pravomocím členských států. Tak, jak je založené na zásadě svěření zakotveném v platném článku 5 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Jsou to tedy členské státy, které prostřednictvím zakládajících smluv rozhodují, které pravomoci svěří Evropské unii a jaké si ponechají k rozhodování na národních úrovních. K oblastem, které mají být podle názoru vlády ponechány v kompetenci členských států, patří rozhodně důchodový systém, sociální zabezpečení, kultura, vzdělávání a zdravotnictví a také systémy přímých daní.
Koncepce rozdělující pravomoci na výlučné a sdílené, tak jak je obsažena v původním návrhu tzv. ústavní smlouvy, je podle našeho názoru pozitivním přínosem a přijatelným východiskem pro další jednání. Směřuje totiž k přesnějšímu vymezení dělby pravomocí mezi členskými státy a unií, což je jedna z našich priorit. Hned však dodáváme, že zejména v oblasti sdílených pravomocí je třeba jejich výčet a rozsah vymezit zcela jednoznačně, aby bylo napříště možné dodržování stanovených pravidel včas, a demokraticky kontrolovat a zabránit tak, aby nemohlo docházet k překračování pravomocí unie proti vůli členských států.
Jsme přitom přesvědčeni, že musí být zajištěna možnost přesunovat výkon pravomocí oběma směry. Pokud existuje opt in, musí existovat také opt out. Musí být možný jak přesun pravomocí z členských států ve prospěch unie všude tam, kde je výkon na unijní úrovni efektivnější, tak i obráceným směrem. Ukáže-li se výkon pravomocí na unijní úrovni neefektivní, musí v souladu se zásadami subsidiarity existovat možnost přesouvat jejich výkon zpět na úroveň členských států. Princip, podle kterého členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se ji unie rozhodla přestat vykonávat, je ostatně již zakotven v článku 1/12 návrhu smlouvy o ústavě pro Evropu. Je však podle našeho názoru třeba zpřesnit pravidla, podle nichž bude možné provádět přezkum efektivnosti výkonu pravomoci na úrovni unie a stanovit postup pro rozhodování unie přestat pravomoc v určité oblasti vykonávat.
Vláda je pevně přesvědčena, že koncepce tzv. obousměrné nebo oboustranné flexibility s jasně vymezenou úlohou členských států a jejich parlamentů by posílila důvěryhodnost unie v očích občanů.
Nikdo z nás v tomto sále nejspíš nepochybuje o tom, že Evropská unie je unikátní projekt vycházející z evropského kulturního, náboženského a humanistického dědictví. K tomuto civilizačnímu odkazu neodmyslitelně patří také ochrana základních práv a svobod, která proto musí být nedílnou součástí jedné každé politiky Evropské unie.
Jak to ale spolehlivě a jednoznačně zajistit? Jsme přesvědčeni, že evropský standard ochrany lidských práv je již dostatečně ošetřen v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě v roce 1950. Evropská unie se k němu přihlásila v ustanovení článku 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii. Nyní je především třeba umožnit přistoupení unie jako celku právě k této Evropské úmluvě. Tím bude podle našeho názoru nejspolehlivěji zaručen jednotný standard lidských práv a svobod v Evropské unii. A odstraní se nebezpečí, že ochrana lidských práv pozbude jednoznačnosti a určitosti přijetím rovněž právně závazné Listiny základních práv, která tvoří část 2 návrhu Ústavní smlouvy.
Navíc se domníváme, že vícekolejnost ochrany lidských práv by vedla k nepřehlednosti, která by nahrávala partikulárním zájmům států jednotlivců. Nový smluvní rámec Evropské unie by tedy podle názoru vlády neměl obsahovat samostatnou listinu základních práv, ale měl by zajistit přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě.
Vláda vysoce hodnotí dosavadní otevřenost Evropské unie a úspěchy její politiky rozšiřování, jejímž dlouhodobým cílem je zajistit stabilitu a prosperitu v evropském regionu a jeho okolí. Na příkladu úspěšného rozšíření o deset nových členských států v roce 2004 lze výhody politiky unie v této oblasti jednoznačně ukázat právě na příkladu naší země. Vláda České republiky je tudíž přesvědčena, že Evropská unie by se ani napříště neměla stát uzavřeným klubem. Zároveň pokládáme za nezbytné zdůraznit, že členství v unii předpokládá splnění jasně stanovených kritérií, která byla pro kandidátské země na úrovni unie definována v Kodani.
V politické rovině šlo o určité kvality demokracie, fungování právního státu, dodržování lidských práv a respektování práv menšin. V rovině ekonomické pak šlo o existenci fungujícího tržního hospodářství a podmínky ke korektní soutěži na trhu atd. Konečně šlo také o institucionální připravenost, tedy o schopnost převzít povinnosti vyplývající z acquis communautaire.
Máme s tím vším své vlastní zkušenosti z dob, kdy se tato kritéria brala velmi vážně. S odstupem času jsme si jisti, že náročnost byla na místě a že nám prospěla. Jasná pravidla pro další rozšiřování Evropské unie by proto měla být spolu s institucionální reformou zakotvena v novém či novelizovaném smluvním rámci unie tak, aby i v budoucnosti bylo možné uskutečnit další úspěšná kola rozšíření Evropské unie. Máme přitom na mysli zejména kandidátské země Balkánu a eventuálně i další.
Závěrem mi, vážené dámy, vážení pánové, dovolte zdůraznit, že základní kritéria a zároveň vodítka pro postup vlády při sjednávání nového smluvního rámce jsou dvě. Jednak nám půjde o to, abychom dosáhli prokazatelných záruk funkčnosti a akceschopnosti unie směrem dovnitř i navenek.
Za druhé, ale nikoliv na posledním místě, nám půjde o dosažení záruk, že unie nebude zbytečně zasahovat do pravomocí členských států v těch oblastech, kde lze dosáhnout společných cílů na nižší než nadnárodní úrovni.
Česká vláda přistupuje k jednání s vědomím spoluzodpovědnosti za budoucnost Evropy a zároveň je hluboce přesvědčena, řečeno slovy Berlínské deklarace, že úspěch evropské integrace je třeba zachovat pro budoucí generace. Na tomto místě a na této cestě k tomuto společnému cíli si již opravdu nemůžeme dovolit další neúspěch. Proto tu před vámi deklarujeme – a zároveň s dobrou vůlí – také odhodlanost k realismu, střízlivosti a uměřenosti. Bude pro nás, pro vládu České republiky, velkou posilou, budeme-li vědět, že tato parlamentní komora tento postoj chápe a podporuje, byť i třeba s dílčími výhradami. I proto jsme připraveni skládat vám účty z výsledků jednání. Zároveň věříme, že je budete posuzovat z hlediska státnického a nikoli úzce stranického.
Děkuji vám za to, že jste mě vyslechli. Text pozice, ze kterého vzniklo toto vystoupení, vám byl již minulý týden rozdán a máte ho k dispozici. Děkuji za pozornost.