Útok džihádistů proti redakci Charlie Hebdo je bezpochyby francouzským 11. zářím. Nemá cenu srovnávat počty obětí – sedmnáct v Paříži oproti třem tisícům v New Yorku. Důležité jsou symboly. Terčem teroristů za oceánem byla Dvojčata a Pentagon jako symboly amerického kapitalismu a vojenské síly. Terčem ataku v Paříži byl satirický týdeník v zemi, která dala světu Voltaira, prvního satirika moderní doby. (Mimochodem – už se málo ví, že nejskandálnější, ale ve své době nejoblíbenější Voltairovou divadelní hrou byl „Mohamed“, která proroka líčí jako fanatika a šarlatána.) Byl to útok – jak jsme správně pochopili – na svobodu slova. Tedy na voltairovské: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu bránit vaše právo to říkat“.
V tom je západní civilizace na jedné lodi. Solidarita s Francouzi je žádoucí stejně jako s Američany před čtrnácti lety. Tehdy znělo: „We are all Americans,“ nyní voláme: Je suis Charlie“. Emoce jsou silné a nakrátko lidi spojí. Časem se ale ukáže jejich odvrácená tvář – zvlášť nemá-li problém jednoduché řešení.
Solidarita s Amerikou se vypařila rychle. Evropská podpora Spojeným státům v boji s terorem v Afghánistánu a Iráku postupně slábla. Američané se nakonec stáhli domů a dnes jsou jen málo ochotni hasit požáry ve světě. Doma zabránili dalším spektakulárním útokům, ale cenou za úspěch byl ústupek v rozsahu garantovaných svobod na úkor větší bezpečnosti. Amerika přežila, ale je jiná.
Přežije Evropa, jak ji známe? Než odpovíme, zdůrazněme jeden podstatný rozdíl: zatímco Ameriku zasáhli 11. září džihádisté zvenčí, na Francii zaútočili 7.ledna zevnitř. Obrana proti vnitřnímu nepříteli je těžší a Francie není jediná, která má v Evropě problém. Británie, Belgie, Holandsko, Švédsko a další země na tom nejsou líp. Snahy o integraci početné muslimské komunity selhávají a kdysi módní multikulturalismus se ukázal jako slepá ulice. Zatímco první generace přistěhovalců se s novým prostředím jakžtakž sžila, druhá a třetí generace se bouří. Ekonomicky jsou na tom mladí muslimové sice líp než jejich souvěrci v původní domovině, ale statutárně a sociálně se cítí vyloučeni, mají potíže s identitou. Nemají koho volit, protože evropská levice je netáhne a pravice je odmítá. Neexistuje tradice, na níž by mohli nebo chtěli navazovat. Obracejí se proto k islámu a ti nejradikálnější odjíždějí bojovat za tzv. Islámský stát a pak se jako džihádisté vracejí zpět a zbraně obracejí nejen proti bílým, ale i proti vlastním rodičům.
Evropané mají strach, ale návyky politické korektnosti jim brání problémy nejen řešit, ale i otevřeně pojmenovat. Dovolávají se hodnot, ale samy je nerespektují a krok za krokem se jich vzdávají, včetně proklamované svobody slova a vyjadřování. Satira vůči křesťanství a papežovi je přípustná, za satiru vůči islámu se omlouváme a satiru homosexuality trestáme. Drogy a hazard tolerujeme, ale zapálit si cigaretu v kavárně zákonem zakazujeme. V sekularizované společnosti bez víry se rozpadají tradiční rodiny, nerodí se děti. Vzýváme sociální stát blahobytu pro všechny, i když je neudržitelný a slouží jako magnet pro invazi lidí zvenku. Manuální prací pohrdáme a noví přistěhovalci jsou transfúzí k našemu přežití. Cena za to není malá: jménem islámského proroka se dnes pyšní nejvíc novorozenců na území Bruselu i Londýna.
Poslední číslo časopisu Charlie Hebdo mělo na obálce karikaturu spisovatele Michela Houellebecqa, který kdysi vzbudil rozruch románem Elementární částice, v němž zobrazil západní společnost jako atomizovaný soubor masturbujících voyeurů. Karikatura odkazuje na jeho poslední román Soumission (Podřízení), který líčí Francii v roce 2022. V zemi rozložené nepokoji se ujímá vlády muslimský prezident, který – podpořen tradiční levicí i pravicí – porazil v opakovaných volbách Marine Le Penovou. Následně vyhlásí islámské právo, ženy vymění sukně za burky a podpořeny státními dotacemi odejdou z práce do domácnosti, čímž se vyřeší mužská nezaměstnanost. Z ulic zmizí kriminalita, univerzity jsou islamizovány a učitelé jsou penzionováni a mohou se vrátit jen tehdy, pokud se podřídí novému režimu.
Jistě, román je jenom fikce, ale poukazuje na začarovaný kruh, v němž se zmítá dnešní západní svět. Bylo by dobré, kdyby rozhodný zásah francouzské policie odstartoval cestu, jak z bludného kruhu ven. Voltaire kdysi napsal, že „pravda je ovoce, které se musí trhat, až když docela uzraje“. Dodejme, že už je přezrálé.
Alexandr Vondra, bývalý ministr zahraničí a obrany, psáno pro LN