Vážený pane prezidente, drahá rodino, pozůstalí, smuteční hosté,
odešel člověk s velkým „Č“. Odešel důstojník s velkým „D“. Český národ ztratil jednoho ze svých významných synů. Toto smuteční shromáždění, zájem lidí o zápis na kondolenční archy i bezpočet vzpomínek jsou důkazem těchto vět. Ale tím nejlepším důkazem jsou především činy a názory armádního generála Tomáše Sedláčka.
Mohl bych v tomto duchu pokračovat, ale jestli by něco Tomáš Sedláček asi nechtěl, pak by to byly smuteční a adorující proslovy. Proto bych rád v následujících minutách zauvažoval nad dvěma slovy, která pro něj byla důležitá.
Těmi slovy jsou důstojnost respektive důstojník.
Armádní generál Tomáš Sedláček nebyl důstojníkem proto, že by měl na příslušnost ke sboru nárok díky vzdělání nebo svému věku. Být důstojníkem pro něj byla povinnost. Často připomínal, že základem podstatného jména důstojník je slovo důstojný, které vychází ze staročeského dostáti – tedy vydržet, být hoden, zasloužit si.
Zároveň ale o sobě hovořil jako o „předválečném oficírovi“. Odkazoval tím nejenom na výchovu v masarykovské tradici, která mu byla odmlada vštěpována a kterou se řídil, ale i ke slovu oficír, které v mnoha jazycích znamená důstojník a v původním významu označuje člověka zastávajícího úřad. Původ tohoto slova je totiž v latinském oficium a znamená službu, úřad, povinnost.
Shrnu-li tedy, pak důstojník je důstojníkem především díky tomu, že je hoden zastávat určité postavení a plnění povinností spojených se službou je mu nadevše. A jak psal Cicero ve spisu O povinnostech, pokud se člověk chová takto, pak se chová i čestně.
Říká se, že šaty dělají člověka, a jistě, důstojnost člověka v očích druhých ovlivňuje i to, jak se odívá, jak se chová a jak mluví. To je důstojnost, kterou je možno spatřit na první pohled, a která se dá naučit. Je ovšem méně významná. Důležitější je důstojnost vnitřní, která vychází z přesvědčení a jejímž kompasem je svědomí. Jedině ta je hybnou silou bezpodmínečného plnění povinností, jež mají základ v hledání vyššího principu a ve stanovených pravidlech.
Milý Tomáši,
Tvé chápání důstojnosti budiž vzorem důstojníkům dnešním i důstojníkům budoucím. Vnímal jsi, že důstojníka netvoří pouze znalost vojenského řemesla, řádné chování a uniforma. Dobře jsi věděl, že neméně důležitá je schopnost odlišovat dobro od zla, a odvaha zlu a špatnosti se postavit čelem. Ať už tím zlem byl nacismus, nebo komunismus. Historické zvraty minulého století ti daly příležitost vyniknout a jít příkladem, a tak ses stal nejen vzorem vojenských, ale i občanských ctností.
Letos v červnu jsme vedle sebe stáli dvě hodiny v Resslovce před kostelem svatého Cyrila a Metoděje, který jsi měl tolik rád. Bylo vedro k zalknutí, slunce ti pálilo do tváře. Říkal jsem marně, schovej se do stínu. To vydržíme, odpověděl jsi s úsměvem. Před památkou Gabčíka, Kubiše a dalších statečných parašutistů se český důstojník do stínu neschová. Ještě jsi stihnul pozdravit své Sokoly na sletu, zajet do Ležáků a pak se za Tebou zavřely dveře špitálu. Ale i tam jsi s nadhledem a humorem sobě vlastním do posledního dechu bojoval. Děkuji ti za to, že jsem se s Tebou mohl potkat. Děkuji za to, že jsi sloužil věrně této zemi i v jejích nejtěžších dobách. A konečně, děkuji za to, že jsi nám všem umožnil plně pochopit význam a obsah slova důstojný a důstojník.
Milý Tomáši, nezapomeneme.