51pro – Pro mnohé byl návrat Alexandra Vondry do politiky překvapením. Tento diplomat, který byl vnímán především jako blízký spolupracovník Václava Havla, začal hájit v posledním roce pozice i politiku ODS. Vondrovy postoje a názory ovšem svědčí o tom, že jde o spojení logické. „Je to na celý život,“ tvrdí dokonce někdejší disident.
I ten, kdo sleduje politiku jen zběžně, musel si vašeho návratu na veřejnou scénu všimnout: Váš velice emotivní protiparoubkovské vystoupení v předvolebním diskusním pořadu TV Prima bylo nepřehlédnutelné. Měl jste svůj poněkud nediplomatický výstup připraven předem nebo jste se nechal strhnout až na místě bouřlivou atmosférou?
Byla to kombinace dvou věcí, které je třeba rozlišit: Jednak obsah sdělení, které jsem tam chtěl říct, a jednak jeho forma. Obsah onoho sdělení jsem si připravil dopředu a dodnes si za ním stojím. A k formě – letos jsme byli svědky velice tvrdé předvolební kampaně a byli to sociální demokraté, kdo do ní jako první vnesli negativní prvek. To nebyla žádná selanka v peřinkách. Máte-li takto tvrdého soupeře, je nesmysl jít na něj v rukavičkách. Jedna věc je diplomacie a druhá předvolební kampaň. Takže to možná někomu mohlo připadat emotivní – je fakt, že některé ohlasy mě na to upozorňovaly, ale to byly spíše ohlasy z kavárenského intelektuálního prostředí. Odjinud jsem měl na své vystoupení velice pozitivní ohlasy. Jsem zkrátka člověk, který do všeho jde po hlavě a upřímně, a ne nějaký herec.
Být antikomunistou před patnácti a více lety a dnes je jistě rozdíl. Jaké jsou vaše dnešní hlavní motivy pro politickou izolaci komunistické strany? Vycházejí z minulé zkušenosti disidenta nebo současného strachu z jejich programu?
V části toho televizního vystoupení, týkajícího se právě tohoto tématu, jsem reagoval na jednu věc: Ten den ráno si sociální demokraté zaplatili v novinách inzerát, ve kterém na první straně stálo: Republiku si rozvracet nedáme. Což je jistá znaková záležitost, kterou přesně při své argumentaci v sedmdesátých a osmdesátých letech používali Kojzarové ve chvíli, kdy byli odpůrci režimu posíláni za katr. A já jsem reagoval na onu rétoriku, na ten konkrétní znak. S komunisty je to trochu podobné: Kdyby změnili název a zbavili se těch bolševických znaků, tak s nimi samozřejmě budu nesouhlasit, protože jejich program je ultralevicový, nic mi neříká a škodí naši zemi, ale z politického hlediska se dá považovat za legitimní. Jednoho z těch znaků, kterým byl Grebeníček, už se komunisté zbavili. Kdyby ještě něco udělali třeba s názvem, tak se budou jevit jinak, než se jeví teď.
V internetové diskusi k jednomu vašemu textu jsem narazil na podobný „znakový“ výraz: „zaprodanec Vondra“. Berete to jej folklór, provázející vás celým životem, nebo nový symptom paroubkovské doby?
To je vlastně jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl vrátit do veřejného života. Já jsem jej opustil před šesti lety, když jsem skončil s přípravou pražského summitu NATO. Přestoupil jsem do soukromého sektoru a po materiální stránce mě nic nenutilo k návratu zpět. Někdy loni v létě, tedy krátce poté, co nastoupil Jiří Paroubek do čela sociální demokracie a vlády, jsem se ale rozhodl, že do toho půjdu znovu – a to prostřednictvím podpory ODS. Právě onen Paroubkův styl a politiku znaků (ne ani tak samotný obsah politiky, protože Paroubek je nakonec možná méně levicový než Špidla), tedy politiku, která přebírá komunistické manýry, považuji za nebezpečnou. Za typický v tomto směru považuji jeho slavný projev v sobotu po volbách. Mimochodem, já bych na něj nikdy nezapomínal a být nějakým PR manažerem občanských demokratů, tak si zaplatím reklamní spot s oním projevem a nechal bych jej denně vysílat. Paroubek totiž v tomhle striptýzu odhalil sám sebe, ten projev si psal sám, ten mu nepřipravil nějaký poradce. Kde máme jistotu, že komunistické znaky a metody, kterých tak umně používá, budou využity pouze ve prospěch jeho strany třeba v předvolební kampani a že nebudou nasazeny proti zájmům této země? Tedy přesně to, co v ní celá desetiletí praktikovali komunisté?
Vznikne-li jakákoliv vláda, bude muset být postavena na kompromisu se sociální demokracií. Co je pro vás jako kandidáta na ministra zahraničí ještě přijatelný kompromis a co už ne? Ustoupil byste například v otázce budování amerických základen na našem území, proti kterým bude ČSSD zcela nepochybně?
Občanští demokraté šli do těch voleb se vzkazem, že chtějí pro tuto zemi změnu a reformy. Zatímco naši socialisté, třeba na rozdíl od svých kolegů v Německu, žádnou změnu a reformu nenabízeli. Nabízeli jenom jistoty, nehybnost a udržování. ODS je po volbách samozřejmě ve složité situaci a její manévrovací prostor je velice omezený. Ale nemůže se vzdát odpovědnosti vítěze voleb. Proto si myslím, že vládní projekt, ať už bude jakékoliv, musí prvek reformy a změny obsahovat. Nemůže to být jenom čistě mocenské aranžmá. Jak se to provede a s kým, je koneckonců sekundární. To je obecnější rovina mé odpovědi. Konkrétní spočívá v otázce, k čemu to vládní aranžmá využít. Vy jste zmínil americké základny – jednou se těm základnám stejně nevyhneme, protože hrozba útoku je reálná. Proč by tedy sociální demokraté nemohli souhlasit s tím, že se o jejich zřízení rozhodne ve chvíli, kdy za tento verdikt neponesou přímou vládní odpovědnost? Takže proč se do nich nepustit právě teď? Nám to může pomoci v tom, že prokážeme, že nějakou změnu a reformu přinášíme, a oni se zase mohou zbavit odpovědnosti za to, že by je museli provádět až budou u moci.
Kandidujete ve středních Čechách za občanské demokraty do Senátu, jste kandidátem na post ministra zahraničí a hodláte do ODS dokonce vstoupit. Zaznamenal jste už kritiku typu: Jo, Vondra se k nám konjunkturálně přihlásil, když se dostáváme nahoru?
Samozřejmě jsem čekal, že se toto téma objeví a také se objevilo, i když ne tak silně, jak se dalo očekávat. Našli se lidi, kteří měli pochyby – „je tady nějaký parašutista, který podobně jako několik parašutistů v minulosti bude tuto stranu rozkládat a až se přestane dařit, tak rychle opustí palubu,“ kterým jsem odpovídal, že jsem člověk, který když se rozhoduje, rozhoduje se vážně a na všechny doby – na ty, kdy se daří i ty, kdy se ne. Já jsem v životě nebyl členem žádné strany, pracoval jsem ve službách státu, Havla, Klausovy vlády i diplomacie. Mé aktuální rozhodnutí je napořád – do konce života. Myslím si, že se mi to členské základně ODS na Podřipsku, Litoměřicku a Slánsku, kde kandiduji do Senátu, podařilo vysvětlit. Dohodli jsme se, že do senátních voleb půjdu jako nestraník za ODS, ale pro mě je to závazek a já svoji budoucnost samozřejmě spojím s občanskou demokracií pevněji. Nebyl jsem levičák ani ve dvaceti, teď jsem uprostřed čtyřicítky a člověk čím je starší, tím je většinou konzervativnější. Takže ODS se ode mne nedočká nějakého nepříjemného překvapení. Koneckonců – já jsem si tu kandidaturu nevymyslel, ta žádost, zda bych nekandidoval, přišla zdola, když mě s ní oslovil předseda litoměřické oblasti Pavel Kejř.
Na druhou stranu, nebraly váš přestup k ODS za zradu tzv. spojené pražské kavárny?
Když jsem onu nabídku dostal, dva měsíce jsem přemýšlel, jestli ji přijmu. Jeden z důvodů, proč jsem se nakonec rozhodl kladně, je snaha o poznání charakteru oblastí, za které kandiduji do Senátu. To není Praha, to nejsou pražské kavárny, ale reálný život naší země, kde se objevuje jak městské prostředí v podobě Litoměřic, Nymburka, Slaného, tak i venkov s dědictvím starého režimu, který je tam pořád cítit. Doposud jsem byl vždycky jmenován. Teď se ucházím o mandát lidí a potřebuji vědět, co si ta země myslí. Můj volební obvod je strašně zajímavý, mám k němu citovou vazbu, protože tam často jezdím, a také proto, že tam vlastně začínala česká historie. Rozkládá se přece mezi Řípem, kam podle pověstí dorazil praotec Čech, a Milešovkou, odkud táhli Přemyslovci na Prahu. Je to kraj, kde lze narazit nejen na kavárenské vzdělance, ale také farmáře a zemědělce. Já jsem teď ve fázi kampaně, kdy se scházím se starosty, doktory, lékárníky, faráři; tedy lidmi, co v těch obcích něco dělají a od nichž se mohu něco dovědět – ne tady v těch kavárnách v Praze, kde je všechno obehraná písnička.
V jednom rozhovoru jste řekl jste, že Václav Havel asi z vašeho angažmá pro ODS neskákal nadšením. Jak známo, bývalý prezident podporoval před volbami zelené. Máte nějaké vysvětlení pro to, že je po volbách odrazoval od vstupu do koalice s ODS a lidovci? Je za tím zarytá nechuť k ODS?
Já se s ním dneska až tak často nebavím, nebo spíše on se nebaví se mnou, takže byste se spíše musel zeptat jeho. Ale z toho, co vnímám, tak v něm hluboce vězí dvě věci – Klaus a ODS. Jeho poslední knihou se fenomén Klaus a ODS prolíná od první do poslední stránky. Říkám si, že v jeho věku a s tím, co má za sebou, je to zbytečné. V řadě věcí se s ním neshodnu, ale přesto si myslím, že pro naši zemi vykonal velice mnoho a že jeho bilance není vůbec špatná. Nevidím proto jediný důvod, proč by se na dnešní reálie u nás nemohl podívat s větším nadhledem a trochu mě mrzí, že toho není schopen – jako kdyby v něm vězely staré jizvy a šrámy, na které člověk po patnácti letech už normálně zapomene. Je to docela téma na studii, kterou nikdo nenapsal a na kterou se zatím čeká. Další věcí je fakt, že tato země má hlavní systémovou transformaci za sebou, a její aktéři se po jejím skončení mohou názorově takříkajíc vrátit domů. Takže já stojím napravo a on dnes daleko více nalevo, než se kdy mohl jevit. Možná je to docela přirozené – Havel je sice člověk, který vyrostl z podnikatelského kapitalistického prostředí, ve kterém ale ne všichni pokračují. Vezměte si jen, jakým způsobem přistoupil k restituovanému majetku – i to má vypovídací hodnotu. Je to člověk, který se zjevně nedokáže emancipovat od vztahu s Václavem Klausem. A ke stáří ještě více zezelenal.
Vaší doménou je zahraniční politika. Co byste řekl člověku – tedy mě – , který hlasoval proti vstupu Česka do EU, nesouhlasí s jejím vnitřním uspořádáním a politikou, ale respektuje naše členství vycházející z většinového přání občanů, který si přečte tato slova mluvčího unie Petruciho: „Evropská unie přeje Fidelu Castrovi a kubánské demokracii, aby se rychle zotavili.“? Já jako člen Evropské unie si například přeji pravý opak.
Co vám na to mám říct? Já jsem hlasoval pro a dokonce jsem jezdil a propagoval naše členství v EU, tak si představte, jak takový výrok musí vadit mě. Pro vás to může být potvrzení skepse, pro mě je to další vážný otazník. A jak citovaný postoj EU vysvětlit? Možná hraje roli, že v čele evropských struktur stojí děti šedesátých let, které v osmašedesátém místo toho, aby protestovaly proti sovětským tankům, které okupovaly Prahu, stály v Paříži na barikádách a burcovaly proti kapitalistickému establishmentu. A mnoho z nich měli tehdy na tričku když ne Fidela Castra, tak Che Guevaru. Teď je jeden z těchto revolucionářů na pokraji smrti, tak mu přejí vše nejlepší. Když svého času na Kubě zatkli Bubeníka s Pilipem za pomoc tamějšímu disentu, v Česku vypukla debata, jak jim pomoci. Já jsem to pozoroval ze Spojených států a vzkazoval jsem: klid, oni tam budou šest neděl a pak je pustí, nic se jim nestane, zimou neumřou a hlady taky ne. Jenže za nimi odjel Petr Pithart a strávil s Castrem několik hodin hluboké konverzace a vzpomeňme, jak byl unešen, že se s ním Fidel Castro vůbec baví. To k tomu zvláštnímu přístupu Evropy ke Castrovi taky trošku přispívá. Samozřejmě, my si pamatujeme Jakeše a jemu podobné aparátčíky, ale to už nebyli revolucionáři první generace, to byli staří dědkové, kteří už nevěřili na nic. Ale revolucionáři první generace, jakým byl Fidel, to je něco jiného. Ale že bychom jim kvůli tomu vystrojit státní pohřeb? To si nemyslím.
Evropská zahraniční politika má však více problémů, než jen Fidela. To je například problém vztahu k arabskému terorismu a Izraeli.
Samozřejmě mám problém s tím, jaký má Evropská unie postoj ke konfliktu na středním Východě. Já si myslím, že s naší historickou zkušeností bychom přece jen měli více myslet na Izrael. Problém Evropy však nespočívá jen v tom, že jí vládnou osmašedesátníci, kteří jsou dost nalevo, ale to, že její politika představuje odraz domácích problémů a reálné politiky většiny jejích zemí. Politika, která nahrává muslimským radikálům, je odrazem faktu, že muslimové v Londýně, Paříži, Bruselu tvoří nezanedbatelnou část voličstva. Je to velice silná lobby, možná silnější než slavná židovská lobby v Americe. Dnes nejčastějším jménem pro nově narozené děti na území tzv. velkého Bruselu je Mohamed. Což ovšem není situace velké Prahy, kde Mohamed není ani mezi první stovkou, zatímco David se umisťuje v solidní první dvacítce. Co z toho pro nás vyplývá? Že bychom neměli všechno to, co k nám je z Bruselu importováno otrocky přejímat, ale měli bychom je vyvažovat směrem, který je v souladu s našimi zájmy.
Česká zahraniční politika vypadá v posledních letech poněkud schizofrenně: Na jednu stranu se Cyril Svoboda snažil sympaticky bojovat proti měkkému postoji evropské diplomacie k totalitním režimům nejrůznějších podob, na straně druhé se ve vztahu k unii podřizujeme totálním hloupostem a nesnažíme se bojovat za své národní zájmy. Čím si tuto nesebevědomost vysvětlujete?
Nejsem člověk oreintovaný protievropsky, stále si myslím, že v Evropské unii je nám lépe než mimo ni. Ale souhlasím s vámi, že je naše zahraniční politika často nesvéprávná a že málo hájíme své vlastní pozice a příliš často přejímáme ty, které jsou importovány zvenčí. Proč? Má to dvě příčiny: Jedna je politická, spočívající ve faktu, že u nás osm let vládnou socialisté, kterým je stávající evropská politika i její reprezentanti názorově blízko. Druhý problém by se dal nazvat problémem byrokratickým. Stanoviska Bruselu nám jsou zprostředkovávána nejen úředníky, kteří pracují v Bruselu, ale především na ministerstvech a úřadech u nás. A co je pro ty lidi je klíčové? Pracovat celý život pro českou státní správu za třicet čtyřicet tisíc měsíčně nebo vyhrát nějaké výběrové řízení a jít dělat do Bruselu a splnit si sen, ve kterém vydělávají pět tisíc a nebo taky dvacet tisíc euro měsíčně. Co je pro tyto lidi schůdnější? Komunikovat s českými farmáři nebo lidmi, jak nejlépe probojovat to, co je nejlepší pro ně, nebo zvolit nejjednodušší variantu, říct si, že Brusel to chce takhle a my nemáme jinou možnost, než se podřídit. To je opravdu problém a já to považuji za výzvu pro českou politiku a státní správu, aby se z těchto tenat vymanila a vysvobodila. Jednoduše řečeno – byrokratickou část více zpolitizovat a tu politickou rovinu postavit trošku sebevědoměji a méně podlézavě.