Jednou z mála zajímavostí, kterou obdivují návštěvníci v jinak nudné Jižní Dakotě, je památník Mt. Rushmore. Do žulového masivu tam sochař Gutzon Borglum vytesal v letech 1927-39 gigantické portréty čtyř největších amerických prezidentů. Místo na vysluní za prvních 150 let existence USA tam získali George Washington a Thomas Jefferson coby otcové zakladatelé, Abraham Lincoln, který zemi zbavil otroctví a úspěšně ji provedl občanskou válkou, a konečně Theodore Roosevelt, za jehož vlády se země stala první světovou velmocí. Nabízí se otázka, jakou čtveřici k nim přiřadit, až uplyne dalších 150 let. Kandidáty budou jistě Franklin Roosevelt, který USA vyvedl z velké hospodářské krize a pomohl zachránit svět před Hitlerem, Harry Truman, který před Stalinem zachránil svobodu a demokracii v západní Evropě tím, že prosadil Marshallův plán a NATO, a konečně Ronald Reagan, který dovedl Západ k vítězství v zápase s komunistickým Sovětským svazem ve válce studené.
Když se v lednu 2009 ujal prezidentského úřadu Barack Obama, vypadalo to, jako by měl místo mezi velikány předplacené. Jeho volební kampaň, cíleně evokující Lincolna, se nesla ve znamení „změny“ a „naděje“ a uhranula nejen Ameriku, ale i svět. Obama potvrzoval roli skvělého rétora: ano, my to dokážeme, sliboval na nominačním konventu. Syn Boba Dylana namixoval z jeho projevu a příspěvků celebrit video se songem „Yes, We Can“, které mělo na YouTube za měsíc tehdy neuvěřitelných 28 miliónů shlédnutí a které vyhrálo Emmy Award, televizní obdobu Oscarů. Týdeník Time ho v prosinci 2008 vyhlásil mužem roku, protože „dokázal to, co se zdálo nemožné“. Ve volbách drtivě porazil Johna McCaina, válečného hrdinu z Vietnamu, a stal se historicky prvním Afroameričanem v Bílém domě. Těšil se podpoře 70% Američanů a opanoval žebříčky popularity ve světě.
Na vrchol vystoupal v prosinci 2009, když přebíral Nobelovu cenu míru. Šlo tehdy o bezprecedentní rozhodnutí. Obama nebyl prvním americkým prezidentem, který získal toto ocenění při výkonu funkce. Už dříve ho dostali T. Roosevelt a Woodrow Wilson, ale oba až potom, co něco dokázali (první zprostředkoval mír mezi Ruskem a Japonskem, druhý se stal architektem Versailleské mírové smlouvy). Obama ovšem cenu nezískal za to, že by něco udělal, ale jen za to, že cosi sliboval a druzí od něj cosi očekávali. Nic na tom nemění ani ekvilibristika Nobelova výboru, který rozhodnutí obhajoval „úsilím o nové klima v mezinárodních vztazích“. Nesporným faktem totiž je, že od té doby se mezinárodní klima stále zhoršuje. Souběžně s tím vyhasla i aura, která Obamu obklopovala. V roce 2012 sice Bílý dům ve volebním klání proti Mittu Romneymu uhájil, ale výsledek odrážel spíš slabost republikánského vyzyvatele než přesvědčivost prezidenta. V lednu příštího roku ve funkci končí, je tedy příležitost bilancovat.
USA jsou velmoc, a proto začněme zahraniční politikou. Zřejmě největší očekávání se spojovalo s dialogem mezi Západem a islámským světem. Obama tomu sám nahrával. V kampani v létě 2008 sliboval v Berlíně, kde ho v ulicích vítalo 200 000 nadšených Němců, že „musíme přivolat nový úsvit na Blízkém východě“. O „naději ve vztahu k muslimskému světu“ mluvil i Nobelův výbor. Možná tomu nahrával fakt, že Obamův otec se formálně hlásil k islámu a synovi odkázal prostřední jméno Hussein. Brzy po nástupu do úřadu Obama rozhodl o stažení všech bojových sil z Iráku. Na jaře 2009 se pak vydal s olivovou ratolestí na cesty – nejprve do Istanbulu, kde dialog podpořil návštěvou chrámu Hagia Sofia i Modré mešity, aby pak na univerzitě v Káhiře pronesl řeč nazvanou „Nový počátek“. Posluchačům slíbil, že napraví vztahy s muslimským světem, prý poškozené politikou jeho předchůdce. Jak to překonat? Obama připomněl svůj osobní příběh a jako léčbu navrhl vrátit se k hodnotám, které jsou společné křesťanům i muslimům. Reakce v arabském světě byla smíšená – tradiční spojenci ho pochválili, Muslimští bratři označili cestu za „zbytečnou“. V prosinci 2010 se v Tunisku upálil Mohammed Bouazizi a odstartoval vření, pro které se vžilo pojmenování „Arabské jaro“. Vůbec poprvé se tento pojem objevil v článku Marka Lynche v časopise Foreign Policy pod názvem: „Obamovo arabské jaro?“ Další vývoj měl otestovat, jak slova o naději naplní Obama v praxi.
Když se masové protesty přelily do Egypta, Obama odepsal letitého spojence Husní Mubáraka a podpořil volby, v nichž zvítězil kandidát Muslimského bratrstva Mursí. Američané tím zásadně znejistili tradiční spojence v Jordánsku, Saudské Arábii a dalších státech regionu. A když pak jiné protesty vedly ke svržení Mursího a stabilitu v zemi obnovila armáda v čele s generálem Sísím, ocitly se vztahy mezi USA a Egyptem, dlouho tvořící pilíř míru v oblasti, na bodě mrazu. Libyjský vůdce Kaddáfí byl dalším, kdo se v důsledku vřavy musel poroučet, tentokrát s podporou vojenské intervence ze strany Západu. Sám Obama se k zásahu stavěl rezervovaně a k souhlasu byl přemluven Francouzy a Brity, kteří v Libyi sledovali vlastní zájmy, a triem žen ve své vládě (Hillary Clintonová, Susan Riceová a Samantha Powerová), které zaujaly postoj lidsko-právních jestřábů. Ledabylá příprava, slabé velení, neochota vyslat pozemní síly a nejasné cíle operace vedly ke katastrofálním výsledkům a zanechaly Libyi v rozkladu. Země se stala semeništěm islamismu a hlavní bránou k invazi migrantů do Evropy. Sám Obama to letos v soukromém rozhovoru s novináři pojmenoval přesně: „Je to průser“.
Nekonzistence politiky se v plné nahotě vyjevila v Sýrii, kde lidová revolta přerostla v občanskou válku. V době, kdy snad bylo možné válku vojenskou intervencí ukončit, Obama použití síly odmítl, ale zároveň vyzýval prezidenta Asada k odchodu, čímž jen přiléval olej do ohně. Asad nerezignoval a Obama pod tlakem stanovil „red line“ pro použití síly: nasazení chemických zbraní proti civilistům. Když k němu pak v srpnu 2013 skutečně došlo, vytáhla za Obamu horké kaštany z ohně ruská diplomacie, která s Damaškem dojednala řešení. V mocenském vakuu, které vzniklo ve východní Sýrii a také v severním Iráku, odkud odešli američtí vojáci, si vybudovali základnu radikálové Islámského státu. Obama je nejprve v rozhovoru pro The New Yorker parodoval slovy, že „když se parta dorostenců oblékne do triček L.A.Lakers, ještě to neznamená, že budou hrát pod košem jako Kobe Bryant“. Jenže podceňování se nevyplatilo, „dorostenci“ v přímém přenosu popravovali americké občany a Obamovi nezbývalo než nařídit bombardování. Jenže i tady ho předešel ruský prezident Putin, když po dohodě s Asadem vyslal do země pozemní vojska a Rusko tak po třiceti letech vrátil velmocensky na Blízkém východě do hry. Výsledek? Autorita USA v regionu je oslabena, válka eskaluje a 11 miliónů Syřanů je v uprchlických táborech nebo na cestě Evropy, která nemá kontrolu nad tím, kolik se mezi nimi skrývá skutečných či potenciálních teroristů.
Rusko představovalo druhý velký test Obamova vládnutí. I zde se nůžky mezi očekáváním a realitou rozevřely víc, než je zdrávo. Začalo to opět spektakulárně. Ministryně Clintonová na tiskovce v Ženevě oznámila nový počátek. V ruce držela symbolické tlačítko, pod ním dvě slova – anglicky „reset“, rusky „peregruzka“. Vedle stojící ministr Lavrov se smál a upozorňoval na špatný překlad: „peregruzka“ znamená „overcharge“, přecenění. Nechtěně tím vystihl jádro problému Obamovy politiky. Zahraniční vztahy jsou povahou transakční. Důležitá rozhodnutí jsou „něco za něco“, chybí v nich arbitr. Cena za „reset“ nebyla malá. Washington prominul Kremlu invazi do Gruzie a Putinovi zásadně ustoupil tím, že změnil koncept plánované protiraketové obrany. My Češi jsme přišli o radar a stálou přítomnost amerických vojsk jako klíčovou bezpečnostní pojistku. Cenou útěchy byla volba Prahy jako „hollywoodské kulisy“ pro summit Obama – Medveděv a podpis smlouvy „Nový START“, která na třetinu redukovala počet strategických jaderných zbraní. I tato smlouva je ale výhodnější pro Rusko, protože mu v rozvázala ruce k modernizaci konvenčních sil.
Další Obamovou chybou byla teze o „pacifickém pivotu“ jako prioritě zahraniční politiky. Strategicky je důraz na Tichomoří a východní Asii – vzhledem k rostoucí síle Číny a k závazkům, které má Washington vůči Japonsku a Koreji – pochopitelný. Ale takticky to neplatí. Velcí hráči s odpovědností na více adresách musí ovládat umění ambivalence, udržovat své rivaly v nejistotě. Vládci v Kremlu jsou silní v geopolitice a basketbalovou terminologii o americkém „pivotu“ v Pacifiku si Putin logicky přeložil tak, že má zelenou v Eurasii. Výsledkem je anexe Krymu a rozvrat na Ukrajině. Když Obama nastupoval jako mladík do úřadu, měli někteří obavu, že ho Putin vystaví zkouškám jako kdysi Chruščov mladého Kennedyho. Dnes vidíme, že Obama v těchto zkouškách hořel. Z naivního snění se probudil pozdě, jen reaguje na vývoj, a to ještě polovičatě. Odmítá vybudovat stálé strategické základny, které by posílily obranu NATO v Polsku a Pobaltí, stačí mu symbolická, rotační přítomnost menších jednotek. Protiruské sankce jsou jen náhražkou, kterou nakonec Západ zruší, aniž by od Moskvy cokoli dostal, protože neustojí tlak vlastních podnikatelů a obchodníků.
Co tedy USA od Putina získaly? Mnozí uvádějí, že ruská spolupráce umožnila dohodu, v níž se Írán zavázal, že výměnou za zrušení sankcí zmrazí na 13 let vojenský nukleární program. Zůstává ale mnoho otazníků. Za prvé: 13 let je krátká doba a co bude potom, se neřeší. Za druhé: zrušení sankcí a vítězství Asada v Sýrii učiní z Íránu hegemona regionu s ruským medvědem v zádech. A za třetí: šíitskou dominanci neakceptují sunnité, kterých je na Blízkém východě většina. Je zaděláno na dlouhodobý konflikt v podbřišku Evropy.
S Evropou má Obama problém. Naděje, které do něj EU vkládala, se nenaplnily. Obama je první americkým prezidentem, který jí nerozumí. Muž, jehož vlastní otec byl z africké Keni, nevlastní otec z Indonésie a matka ho vychovávala na Havaji, přirozeně tíhne jinam. Obama také dával najevo, že Evropu nepotřebuje. V jediném roce, kdy mu opravdu šlo o hodně (znovuzvolení 2012), ji raději ani nenavštívil. A konečně jednání o důležité dohodě o obchodním a investičním partnerství, která měla obě strany Atlantiku víc propojit ekonomicky, je v troskách, k nimž se nehlásí ani jeden ze dvou možných Obamových nástupců.
Proměnu asi nejlíp vystihuje historka s bustou Winstona Churchilla, kterou do Oválné pracovny umístil George W. Bush a Obama ji hned první den odstranil. V bilančním rozhovoru s Jeffrey Goldbergem pro The Atlantic se vyznal, že britský politik pro něj není vzor: „Jeho výřečnost a manicheismus ospravedlňoval vzestup Hitlera a občas (sic!) i zápas se SSSR, ale v dnešním komplikovaném světě nemá opodstatnění.“ Ano, Obama je z jiné generace, kterou formoval odkaz šedesátých let. Jeho světonázor vychází ze zkušenosti Vietnamu 1968, nikoli z Mnichova 1938 nebo z Prahy 1948. Bill Clinton byl také dítětem šedesátých let, ale Evropě rozuměl, protože studoval v Oxfordu a v 68 navštívil Prahu. Naopak mladý Obama získával ostruhy jako levicový student práv v diskusích s lidmi jako komunistický novinář a odborář Frank Marshall Davis, černošský radikální pastor Jeremiah Wright, palestinský intelektuál Edward Said, nebo dokonce anarchista Bill Ayers, který organizoval bombové útoky proti americkým úřadům.
Konzervativní spisovatel Dinesh D´Souza proto v roce 2012 natočil dokumentární film „2016: Obamova Amerika“, který předvídal, že Obama přivede USA i Západ záměrně k úpadku, protože ho k tomu od mládí vedla levicová a protikoloniální výchova, kterou si přinesl z rodiny, ze studií i od přátel. Neznamená to ale, že Obama je nějaký radikál, i když jeho káhirským projevem se pocit postkoloniální „viny“ line jako červená nit. V rozhovoru s Davidem Brooksem pro New York Times se Obama naopak přihlásil k tradici zahraničně-politického realismu a k ovlivnění myšlenkami teologa Reinholda Niebuhra, který sice vyšel z levicového pacifismu, ale nakonec podpořil zapojení USA do války proti Hitlerovi. „Zaujala mě jeho idea, že ve světě je hodně zla, že máme být pokorní a skromní ve víře, že ho můžeme eliminovat, ale že to nemáme chápat jako alibi pro nicnedělání,“ svěřil se. Zlatá slova, která nám umožní chápat třeba jeho snahu o normalizaci vztahů s Kubou, jež se možná stane jeho jediným skutečným zahraničním úspěchem. A možná, že v těchto slovech najdeme i kořeny rozporu, který provázel jeho vládnutí: jako politik vsadil na veřejný optimismus („dokážeme to“), ale soukromě je hobbesiánským skeptikem („nejde to“).
Otázkou zůstává, co v Americe převáží jako jeho dědictví. Doma neměl začátek špatný. Prosadil důležitá ekonomická opatření, která zemi vyvedla z recese (v tom byl mnohem úspěšnější než paktem stability sešněrovaná EU), a v Kongresu silou protlačil reformu zdravotnictví, která snížila počet nepojištěných Američanů z 15% na 9%. Pak ale demokraté ztratili většinu, Obama už jen válčil s republikány a v Kongresu nic neprosadil. Začal vládnout pomocí dekretů, až z toho mají obavu i demokraté při vidině, že uspěje Donald Trump a v „imperiálním“ vládnutí bude pokračovat. Zákopy k příštím válkám jsou vyhloubeny. Země je – paradoxně po vládě černocha – zmítána rasovými nepokoji, naštvanost nižší bílé třídy a její odbor k establishmentu a elitářství jsou cítit na každém kroku. Přispěla k tomu i Obamova ofenzíva v sociální agendě, kolektivními nároky komunity LGBT počínaje a klimatickým inženýrstvím konče.
Zkrátka na Mt. Rushmore to nevypadá, ale třeba na něj po zvolení jeho nástupce budeme ještě vzpomínat jako na muže, který vedl Bílý dům důstojně a bez skandálů. A jedna památka po něm zůstane navždy. Američtí paleontologové nedávno pojmenovali vyhynulou ještěrku z druhohor jako „Obamadon gracilis“. Ve zdůvodnění pro Národní akademii věd poukazují na ještěrčiny velké, rovné zuby i na to, že Obama může být vzorem ústní hygieny pro celý svět. Dodejme proto politický epitaf: „Zuby mu zářily, ale nekousal.“
Alexandr Vondra, 10.10.2016 (publikováno v časopisu Týden)