Hospodářské noviny
Vyhlížená „džínová“ revoluce v Bělorusku se zatím nekoná. Prezidentské volby, které se konaly minulou neděli, byly od počátku zmanipulované a režim diktátora Lukašenka účinně zastrašil pokusy o občanské probuzení. Aljaksandr Milinkevič, kandidát opozice, se sice aktivní kampaní zapsal do povědomí části veřejnosti a jednou se může stát vůdcem demokratického Běloruska, ale na zásadní změny si musíme počkat.
Ukrajinské volby, Bělorusko, Putin a naše zájmy
Vyhlížená „džínová“ revoluce v Bělorusku se zatím nekoná. Prezidentské volby, které se konaly minulou neděli, byly od počátku zmanipulované a režim diktátora Lukašenka účinně zastrašil pokusy o občanské probuzení. Aljaksandr Milinkevič, kandidát opozice, se sice aktivní kampaní zapsal do povědomí části veřejnosti a jednou se může stát vůdcem demokratického Běloruska, ale na zásadní změny si musíme počkat.
Tuto neděli se budou konat parlamentní volby na Ukrajině. Mnozí Evropané je chápou jako hlasování o důvěře vládě prezidenta Viktora Juščenka, jehož vynesla do čela země „oranžová“ revoluce, nebo dokonce jako referendum o budoucím směřování státu.
Začíná mít Rusko úspěch?
V průzkumech veřejného mínění s přehledem vede „modrá“, barva Strany regionů Viktora Janukevyče, který se před více než rokem pokusil zmanipulovat ukrajinské prezidentské volby. Dvě strany hlásící se k „oranžovému“ dědictví – Naše Ukrajina blízká Juščenkovi a Blok Julije Tymošenkové – jsou po loňském rozkolu znesvářené. I když se po volbách usmíří, nemusí být bez podpory dalších stran schopny složit většinovou koalici.
Nabízí se otázka, zda neúspěch demokratů v Bělorusku není bodem zvratu, ústupu od toho, co bylo dosaženo úspěchy revolucí na Ukrajině a Gruzii. Rychlost, s jakou poslal prezident Vladimír Putin svou gratulaci do Minsku, jakož i pokusy Ruska ovlivnit vývoj v okolních zemích nátlakovými akcemi a selektivní cenovou politikou v dodávkách zemního plynu pak vyvolávají druhou úvahu.
Totiž zda Rusko neslaví první úspěchy ve snaze dostat tyto státy zpět pod plnou kontrolu Kremlu.
Kredit patří Juščenkovi
Zápornou odpověď na první otázku poskytuje elementární porovnání volebních kampaní v Bělorusku a na Ukrajině. Mezi Minskem a Kyjevem je dnes rozdíl asi jako mezi nocí a dnem.
V Bělorusku je nevládní sektor likvidován a opozice nemá jediného poslance v parlamentu ani přístup do médií, nemá finance ani budovy a čelí policejním represím a zatýkání. Lukašenko se na pompézní tiskové konferenci prohlásil vítězem voleb se ziskem 83 %.
Na Ukrajině naopak končí nejsvobodnější a nejférovější volební kampaň v historii země. Opozice je silná a hlasitá v parlamentu i v médiích, podporují ji významní podnikatelé, nevládní sektor kvete a policie je pod demokratickou kontrolou. Rozložení preferencí stran – zhruba v poměru 30 : 20 : 15 : 9 : 5 – se zásadně neliší od poměrů u nás. Ukrajina má vibrující, sebeposilující demokracii.
Velký kredit patří prezidentu Juščenkovi. A to i přesto, že se v posledním roce dopustil chyb a že práce jeho vlády nevyvolávala jen nadšení. Největší chybou bylo příliš mnoho slibů, které vyvolaly nepřiměřené očekávání.
Hned po volbách projde Ukrajina dalším testem. Ústavní změny oslabily pravomoci prezidenta a dočasně postavily mimo hru ústavní soud, takže tíha odpovědnosti bude ležet na parlamentu, ve kterém nebude mít nikdo jasnou většinu. Ukrajinci se budou muset učit kompromisům a se zjednodušujícím dělením na oranžové-modré nebo dobré-špatné si už možná nevystačí. Ale ke zvratu nedojde.
Kreml teď hraje bílými
Odpověď na druhou otázku je složitější. Dnešní asertivní politika Ruska vybízí k ostražitosti. A dnešní neslaná nemastná politika EU vůči Rusku, Ukrajině i Bělorusku volá po změně.
Po celá 90. léta byl Západ ve vztahu k Rusku v ofenzívě: nastoloval agendu a určoval témata k jednání. Ruská politika byla defenzívní. S nástupem Putina a konsolidací jeho moci dochází ke změně. Je to spíš Kreml, kdo v posledních měsících hraje s bílými figurami, a EU i USA jen reagují.
Týká se to i naší politiky. Nedávná návštěva ruského prezidenta v Praze, během níž se podepsaly jen druhořadé dokumenty, zaujala především závodem ústavních činitelů o to, kdo získá lepší snímek v médiích. Zvlášť v tom vynikl český premiér, který se svým stylem snaží Putina hodně, i když neúspěšně napodobovat. Bohužel nám přitom jaksi uniklo, co Putin cestami do Prahy a Budapešti sledoval.
Zdá se totiž, že Rusku měly posloužit jen jako doprovodná fotografie dokazující, že Rusko je dnes akceptováno i v zemích, jež kdysi okupovaly jeho tanky. Hlavní poselství onen týden zaznělo jinde. Na stránkách světových novin totiž Putin zveřejnil novou ruskou energetickou doktrínu.
Jeho vzkaz Evropě byl jasný: Můžete být rádi, že vám dodáváme ropu a plyn. Už za pět let postavíme nová potrubí na východ a Rusko si bude moci vybrat, komu dá přednost – zda Evropě, anebo Číně a Japonsku. Neboli: ude to Rusko, a nikoli Západ, kdo bude určovat pravidla hry.
Formulovat novou, aktivní politiku vůči Rusku není triviální věc. Je to ale imperativ, nemá-li se Evropa dostat do vleku ruských zájmů. A je to i výzva pro nás doma.
Dvě země čekají na pomoc
Již léta jsme ukolébáni skutečností, že s Ruskem nemáme hranice, že mezi námi leží hned dva nové státy. Rusko proto – ostatně oprávněně – nevnímáme jako aktuální hrozbu, ale jako důležitého partnera. Máme-li si ale tuto komfortní pozici uchovat, musíme podporovat ty, kdo udržují moderní Rusko v jeho stávajících hranicích, a nikoli síly, jež povzbuzují rehabilitaci jeho imperiálních ambicí.
Tím se dostáváme zpět k Bělorusku a Ukrajině. Budoucnost těchto zemí je v rukou jejich občanů. Můžeme jim však pomáhat. V případě Běloruska to dnes znamená soustředit se méně na Lukašenka a více na srdce a mysli těch, kdo tvoří budoucnost této země. V praktické rovině to znamená všestrannou pomoc – komunikační, vzdělávací, materiální i finanční – běloruské opozici.
V případě Ukrajiny to znamená jak uznání toho, co tato země již dokázala, tak připravenost plně spolupracovat s její možná ještě nestabilní, ale perspektivní demokracií a byznysem.
Autor, bývalý náměstek ministra zahraničí, je prezidentem České euroatlantické rady