Každý, kdo zažil v naší vlasti 21. srpen 1968 a nebyl tehdy zrovna uctívačem soudruha L. I. Břežněva, asi těžko i po tolika letech zapomene na hořkost onoho dne, bezmoc, ponížení i obavy z budoucnosti, jejíž nejodpornější odstíny dostaly nenápadné označení normalizace. Mně bylo tehdy pouhých sedm let, a přesto si dodnes živě pamatuji vojenské ležení páchnoucích ruských vojáků a jejich tanky v ulici nedaleko našeho pražského domu.
Pokud mám však tuto historickou událost, která nás v mnoha směrech stále tíží stejně jako září 1938 či únor 1948, hodnotit jako ministr obrany současné České republiky, je na místě věnovat pozornost tehdejší Československé lidové armádě. Přestože byla mocenským nástrojem komunistického režimu, i ona se v srpnu 1968 v drtivé většině přidala na stranu národa, odmítajícího sovětskou okupaci.
Zvykli jsme si často zjednodušovat naše moderní dějiny a při pohledu na armádu zpochybňovat její smysl s odkazem na to, že v září 1938 a v srpnu 1968 nebránila se zbraní ohroženou zem. Zapomínáme však, že v civilizovaných evropských zemích rozhodují zpravidla o nasazení armády civilisté – politici. Ti z roku 1968 potom armádu opět zavedli do starých kolejí poslušnosti. Aby se to však povedlo, muselo být za své postoje v době prvních dnů okupace z armády vyhozeno velké množství důstojníků a praporčíků.
V srpnu 1968 totiž i důstojníci s legitimací KSČ z velké části dali přednost příslušnosti ke svému národu a uražené vojenské cti, byť to mělo často tragikomickou formu ve stylu známého Hřebejkova filmu „Pelíšky“.
Ano, byli zde i vyslovení zrádci jako ministr národní obrany generál Martin Dzúr, ale proti němu můžeme postavit dnešním vojákům jiné pozitivní vzory. Důstojníci jako například generál Vilém Sacher se později stali dokonce signatáři Charty 77 a zůstali pevní ve svém odporu k totalitním praktikám husákovského režimu. Mnoho jejich kolegů naopak nevydrželo a ve snaze zachránit svou existenci se stalo opět poslušnými figurkami komunistických sekretariátů.
Ten srpnový týden sepětí většiny armády se zrazeným a poníženým národem však dnes patří – spolu se záchrannými akcemi armády při katastrofálních záplavách na jižním Slovensku v červnu 1965 – bezpochyby k těm světlejším kapitolám v nepříliš oslnivé historii bývalé Československé lidové armády.
Legenda mezi českými písničkáři Karel Kryl zpíval ve své písni „Bratříčku zavírej vrátka“ o sovětské okupaci jako o „noci, která nebude krátká“. Měl tehdy pravdu. Dvacet ztracených let již nikomu z nás nikdo nevrátí, vzpomínky na ně jsou příliš individuální a tím pádem těžko přenosné. Pro empatické a přemýšlivé lidi však může být tato historie, kterou nesmíme opomíjet, stále dostatečně poučná a varovná.
Doufám, že bude dostatečně poučná i varovná pro ty dnešní politiky, kteří nejsou stále ochotni například pochopit smysl nasazení dnešní Armády ČR v zahraničních misích…
Alexandr VONDRA