06.06.2008, Hospodářské novinyJak byste nazval situaci, v níž se vládní koalice ocitla? Krize?
Jsme v poločase.
Rozpadu?
To věřím, že ne. V poločase utkání. Po volbách jsme ztratili osm měsíců taktickým zápolením o to, kdo vůbec a jak bude vládnout. Poprvé jsme zažili skutečně negativní volební kampaň. To se promítlo do vztahů mezi lidmi, kteří tvoří politiku: i ta nejjednodušší shoda byla takřka nedosažitelná. Pak jsme se snažili provést maximum ze slibovaných reforem, a když zůstanu u fotbalové metafory, pár gólů jsme střelili. Udělali jsme některé reformy, ke kterým česká politika nenašla odvahu posledních deset patnáct let.
Od té doby jen bráníte výsledek.
Ke konci poločasu vždycky trochu dojde dech. A jak ví každý fotbalový fanoušek, následuje přestávka a taktická porada do druhé půle.
Ve všech zemích, které dělaly reformy, ale platilo, že co se nestihne v první polovině volebního období, nestihne se vůbec. Vy budete výjimka?
Samozřejmě to potvrzuje zkušenost i politická teorie. Příští rok předsedáme Evropské unii, volí se do Evropského parlamentu – nebude to čas revolučních zákroků. Tři věci chceme dotáhnout: zdravotní reformy, narovnání s církvemi a další fázi reformy daní. A musíme začít reformu penzí. Samozřejmě ten druhý poločas asi bude víc taktizováním a kalkulací, co s tím udělá soupeř.
Vynechal jste americký radar.
A ještě radar. Bylo by škoda nechat si ho uniknout mezi prsty: Evropa se stejně protiraketové obraně nevyhne. Podařilo se nám radar prosadit v rámci NATO. Podmínky pro něj jsou teď nejvýhodnější a jakékoli další odkládání by znamenalo, že to pro Evropu přinese jen více nákladů.
Na toto vše vám ale chybějí ve sněmovně hlasy -právě kvůli vzbouřencům uvnitř koaličních stran. Dohodnete se tedy s ČSSD?
Radar i reformy penzí a zdravotnictví jsou témata, kde by lepší komunikace mezi vládou a opozicí byla žádoucí. Ale na podzim jsou volby a všichni hrají o co nejlepší výsledek. Takže teď zrovna žádné náznaky spolupráce nevidím. Ve středu byla naopak atmosféra ve sněmovně asi nejdusnější za dobu, co pamatuji.
Ještě dusnější než během prezidentské volby?
Tehdy tam byl sice boj, nervozita, podrazy, ale směřovalo se k cíli. Tento týden panovala jen atmosféra totální blokace. Opozice se rozhodla nevypárovat chybějící vládní poslance, takže několik ministrů muselo zrušit zahraniční cesty. Ivan Langer nebo Martin Bursík nemohli jet na schůzku s resortními kolegy v Evropské unii. Kdybychom takto měli komunikovat ve sněmovně i příští jaro, během českého předsednictví EU, byla by to sebevražda země v přímém přenosu. Musíme najít nějaký model tolerance, shody na minimálním základu.
Ale dusno si vytváří sama koalice – když se Vlastimil Tlustý a jeho dva kolegové rozhodli zablokovat vládní agendu. Co se teď v ODS děje?
Veřejně si ji vzal jako rukojmí Vlastimil Tlustý, který bohužel povýšil mstu na politický program. Politika je samozřejmě i divadlo emocí. Ale dobrý politik by měl umět své vášně kontrolovat a racionalizovat. Na chování Vlastimila Tlustého však žádnou racionalitu nevidím. Jemu osobně to nijak nepomáhá a ODS to může poškodit.
Dva další se už k němu přidali. Když vám vypoví poslušnost tři poslanci ODS, ztratili jste většinu.
Chci věřit, že nezůstane ani u toho tria. Třeba Jana Schwippela znám jako odborníka na zahraniční politiku, a když bude ve hře rozum a zodpovědnost, tak se zachová promyšleně. Není ale na mně, abych tady vystupoval jako nějaký klinický psycholog. Musíte se ptát těch lidí.
Vláda teď opět připomíná koalici Vladimíra Špidly, která se potýkala s rebelujícími poslanci zleva i zprava. Jen místo Marvanové a Hojdara máte Hovorku a Tlustého.
Mezi Špidlou a Topolánkem je ale jeden zásadní rozdíl: Topolánek je bojovník, má neskutečné množství energie. To není člověk, který by předem něco vzdával nebo utekl někam do Bruselu. Kvůli svému volebnímu systému zažívá česká politika příběh neutuchajících rebelství, snah falešných proroků o vlastní zviditelnění. Příběh rebelů má ovšem jednoho společného jmenovatele – kde dnes všichni jsou? Dávno mimo politiku. Ať to byl Wagner, Bielesz, Kott, Hojdar… Tento způsob zviditelnění může být honorován, jen pokud je to nástroj k prosazení něčeho smysluplného. Jinak míjí základ politiky jako týmové hry.
Podpora vaší vlády se ale propadá. Lidé jsou přesvědčeni, že jste arogantní. Věci prosazujete, ale už se je neobtěžujete vysvětlovat: ať jde o radar nebo o změny ve zdravotnictví. Nevidíte u sebe chybu?
Z průzkumů k radaru se ukázaly tři jasné věci. Za prvé: lidé si uvědomují, že se Evropa musí před raketovou hrozbou chránit. Za druhé: Češi jsou velmi konzervativní. Pokud je ve hře nějaký nový systém, tak ho z principu nechtějí mít na vlastním dvorku. Za třetí je ale důležité, že jsou ho nakonec ochotni akceptovat. Sedmdesát procent lidí si hrozbu a potřebu chránit se uvědomuje. Přes 60 procent je připraveno ten systém akceptovat. To jsou čísla, která nepasují do negativního rámce, který se tady vytvořil. Byly to výzkumy STEM, nikomu nestálo za to je publikovat. Proč?
Ale nemění se základní odpor.
V krátké době a v hysterické atmosféře není možné lidi přesvědčit. Radar se nedá banalizovat jednou fotografií na billboard – odpor proti němu ano, navíc může hrát na protiamerickou vlnu. Je ale reálné, pokud tady radar bude, pak se k němu lidé začnou do pěti let stavět stejně pozitivně. Jako k členství v NATO. Když jsme razili vstup do aliance, postoje veřejnosti byly naší nejslabší stránkou. Čech je prostě konzervativní a teď se nám daří nejlépe v moderní historii.
A proto je neumíte přesvědčit?
Je tu blahobyt, a když se lidé ráno probudí, nemyslí na to, co může přijít za deset let. Za téhle situace je obecně těžké dělat reformní politiku. Podívejte se, jaké velkolepé reformy slíbil francouzský prezident Nicolas Sarkozy – a jak málo z nich skutečně prosadil.
Jenže lidé často ani nerozumějí, co chcete prosadit a obávají se změn. Vezměte si zdravotnictví: není to sice vaše parketa, ale jako člen vlády nesete díl odpovědnosti. Jak byste vysvětlil třeba ve svém senátorském okrsku v Litoměřicku, oč vám ve zdravotnictví jde?
Je třeba nastavit systém tak, aby vztah mezi lékařem a pacientem byl rovnocennější a abychom dokázali zdravotní péči zaplatit. Zdravotnictví se za posledních deset let ohromně změnilo, možnosti nemají hranice: když si vezmeme seznam dvaceti evropských firem s největším obratem, před patnácti lety tam nebyla jediná farmaceutická firma, teď jich je tam sedm… Náš systém je bez reforem neudržitelný.
Proti jsou ovšem i mnozí doktoři, profesní komora, děkani pražských lékařských fakult.
Samozřejmě že se změnami mají problém i doktoři. Lékař a učitel nahradili v české agnostické společnosti faráře. Lidé byli ovečky, které se tam chodí napást a musí poslouchat. Je potřeba ten vztah nějak narovnat, zrovnoprávnit a ekonomizovat.
Dobře, ale jak chcete uklidnit obavy z privatizace pojišťoven?
Změny se připravují podle nizozemského vzoru. Jeďte se podívat do Holandska a zeptejte se tam lidí, jestli umírají proto, že nemají přístup ke zdravotní péči. Nebo se zeptejte Holanďanů, kteří sem jezdí na Lipno nebo do Krkonoš.
Ještě k narovnání s církvemi: podle vás zákon nakonec projde?
Doufám, že ano. Neumím představit něco jiného než takovouto komplexní dohodu. Pro stát by znamenala vyřešení problému, který bude jinak dál zahnívat, komplikovat život obcím, které nemohou disponovat majetkem, nemohou se rozvíjet. A je správné tento krok udělat vůči církvím. Církve se dokázaly shodnout mezi sebou i se státem a byla by škoda toto vše vyhodit z okna. Dá se mluvit o parametrech, o výpočtech úroku, to může být předmětem kompromisů. Dá se také nějakou dobu čekat, než se to dá do konečného hlasování.
Ropa i potraviny rekordně zdražují. Je to podle vás jen dočasný výkyv?
Zdražování je neodvratné. Číňané si kupují auta a potřebují čím dál víc surovin. My je nedonutíme, aby sedli zpátky na kola a začali znovu jíst jenom rýži. A přidávají se k nim další ve třetím světě.
Jak se na to připravit?
Za prvé tak, že nemůžeme být na někom jednostranně závislí. Vydírací potenciál našich dodavatelů by se tím neúnosně zvyšoval. Za druhé musíme hledat úspory, ale nezlikvidovat přitom naši schopnost uspět v mezinárodní konkurenci. A za třetí musíme investovat do vědy a nových technologií.
Když vidíme, jak jdou ceny energií nahoru, v Evropě se čím dál víc mluví o tom, že odpovědí bude jaderná energetika. Souhlasíte?
Ano. Projednává se tzv. klimaticko-energetický balíček a ten má do zákonů promítnout politické závazky, které lídři unie udělali loni na jaře. Pokud bude schválen, automaticky to znamená, že dál stoupnou náklady na výrobu energie z fosilních paliv, zejména z uhlí. A co s tím? ČEZ už oznámil, že ze 150 miliard určených na modernizaci uhelných elektráren se třetina, tedy 50 miliard, vyčleňuje na plyn. Jsem přesvědčen, že jedinou odpovědí nemůže být jednostranná závislost na plynu.
Když se díky vysokým cenám energií přesouvá bohatství k nedemokratickým a nestabilním režimům, bohatým na suroviny, vidíte v tom potenciální riziko?
Je problém, že fosilními palivy, hlavně ropou a plynem, disponují státy, které nejsou demokraciemi našeho typu. Z toho pro nás vyplývá dvojí. Jednak diverzifikovat dodávky. Je nutné vytvořit z Evropy most do Střední Asie, to je v životním zájmu Evropy. Samozřejmě že Írán, Kazachstán, Ázerbájdžán, Blízký východ nejsou země, na které by se dalo spolehnout. Ale možnost volby, možnost nebýt závislý na jednom zdroji, je důležitá. Druhý problém je v tom, že s tím, jak cena stoupá, tak tyto režimy bohatnou. Tamní státem ovládané fondy disponují značnými finančními prostředky a mohou si dnes dovolit koupit na Západě téměř cokoli.
Navrhujete tedy určitou formu protekcionismu, jako Angela Merkelová?
Nevím, jestli bych používal výraz protekcionismus. Měli bychom ale vést diskusi o určité formě regulace typu zvláštního zákona. Ne kvůli svazování byznysu, ale kvůli kontrole nad základními strategickými aktivy. Není jedno, kdo bude ovládat Letiště Praha. Není jedno, kdo bude ovládat plynovod nebo ropovod. Existují určité majetky, které mají pro stát strategický význam, a měl by mít nad nimi buď kontrolu, nebo by měl vědět, kdo je ovládá. Proto se třeba Letiště Praha neprodává na burze.
Jak ale chcete zabránit tomu, že letiště sice zprivatizuje renomovaná západoevropská firma, ale po čase ji ovládnou Rusové? Nepovede to k tomu, že v Evropě privatizace téměř ustanou?
Těch strategických odvětví není zas takové množství… Nevidím to tak široce, jak to nedávno definoval Putin. Tady je důležitý prvek reciprocity: není možné suverénní fondy z těchto zemí pouštět sem, pokud oni nás nepouštějí k sobě.
Poslední otázka: jste známý fotbalový fanoušek, i v tomto rozhovoru jste používal fotbalové metafory. Chystáte se na šampionát? Opět poletíte vládním speciálem?
Poletím linkou. Těšil jsem se, že se budu dívat doma u televize. I když doma by asi neměli radost, že ten jediný večer za tři týdny, kdy jsem s nimi, strávím u televize… Ale padla na mě povinnost účastnit se za Českou republiku zahájení, spolu s premiéry Portugalska, Turecka a Švýcarska. To bude v Bernu. Vlakem přejedu s nimi na první utkání. A linkou poletím zpátky.
Takže jste si vzal k srdci kritiku poté, co jste si naplánoval oficiální cestu vládním letadlem do Bukurešti tak, abyste tam stihl utkání Slavie?
Já jsem jel do Bukurešti opravdu vyjednávat o summitu NATO, ač jste mi to nevěřili. Jen jsme si to naplánovali zrovna v době, kdy tam byl fotbal… Teď se účastním oficiálního zahájení na pozvání švýcarské vlády… A rozhodl jsem se letět linkou.
(Autor: Lenka Zlámalová)