Příspěvek pro VIZI 2020
Alexandr Vondra: Priority české zahraniční politiky
Bezpečnost, prosperita a svoboda – to je jsou tři klíčová slova a cíle, které ODS sledovala v minulosti při formulování a uskutečňování české zahraničí politiky. Tyto základní cíle musíme a chceme sledovat i v budoucnosti.
Česká republika je středně velký evropský stát s otevřenou a na obchodu závislou ekonomikou. Naše svoboda, nezávislost, bezpečnost a prosperita vždy souvisela s mírou našeho zapojení do spolupráce se zeměmi západního civilizačního okruhu a do světové obchodní výměny. ODS vždy hájila a hájí názor, že česká zahraniční politika, má-li být úspěšná a respektovaná, musí vycházet z realistických pozic a střízlivě hodnotit vlastní možnosti, ale zároveň má projevovat dostatek tvůrčí aktivity a sebevědomého jednání. Izolace nemůže být pro naši zemi řešením.
Byly jsme to my, kteří prosadili pevné ukotvení naší země na Západě včetně NATO a EU jako záruky naší bezpečnosti. Byly jsme to my, kteří doma prosazovali liberální ekonomické prostředí a jeho propojení s evropským a světovým trhem jako zdroj našeho blahobytu. A byli jsme to my, kdo rozšiřovali prostor naší svobody – ať už odbouráváním bariér umožňujícím volný pohyb lidí, zboží, služeb, kapitálu a myšlenek v Evropě, a nebo přenášením zkušeností s bývalým totalitním režimem a podporou těch, kteří usilují o svobodu a základní lidská práva ve světě
Cíle naší politiky se nemění, ale prostředky k jejímu prosazovaní musí zohledňovat reálné prostředí dnešního světa, které je jiné než před dvaceti lety. Tehdy jsme těžili z výhod vítězství západního kapitalismu ve studené válce a výsluní světové pozornosti, kterému se těšily liberálně demokratické revoluce ve střední Evropě. Dnešní prostředí je na jedné straně charakteristické určitou redistribucí moci doprovázené relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie. Evropská unie v posledních letech naráží – měřeno podporou ze strany veřejnosti – na meze svého prohlubování i rozšiřování a jen pomalu a obtížně prosazuje reformy, které mají posílit její konkurenceschopnost ve světě.
Na druhé straně je globalizovaný svět příznačný znejistěním některých tradičních a prověřených hodnot. Do konfliktu se dostávají principy svobody s požadavky na bezpečnost. Volný pohyb lidí a imigrace zejména z islámských a afrických zemí vytvářejí tlak na kulturní identitu naší civilizace. Demokratická legitimita tradičních státních institucí je stále víc konfrontována nestatním sektorem a vlivem mezinárodních organizací. Nejen v důsledku nynější ekonomické krize sílí neblahé tendence k protekcionismu na národní a k sociálnímu inženýrství na evropské úrovni. A konečně tváří v tvář tzv. novým výzvám v oblasti životního prostředí a zdravotnictví je těžké najít racionální odpověď na to, co je důležité pro přežití naší civilizace a co je naopak jen projevem lobování vybraných skupin zaštiťujících se hysterickým, mediálně přitažlivým alarmismem.
Naše demokracie, dvacet let od znovuzískání svobody a nezávislosti, stojí znovu na jakési křižovatce. Na jedné straně máme svobodu, blahobyt a bezpečnostní garance jako nikdy v minulosti. Na druhé straně čelíme znejistění a nesamozřejmosti našeho mezinárodního postavení v budoucnosti. Nezodpovědné sesazení vlády uprostřed českého předsednictví v EU v roce 2009 navíc vážně poškodilo obraz o našem počínání v cizině.
Odpovědí ODS na tuto výzvu musí být cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu a pět základních priorit.
1) Atlantické ukotvení v NATO. Atlantická aliance je zárukou vazby mezi Evropou a USA. Tato vazba musí zůstat pevná a silná, pro obě strany výhodná. Američané na jedné straně poskytují Evropě potřebné bezpečnostní garance, Evropa na druhé straně sdílí s USA zodpovědnost za udržování míru a stability ve světě. V diskusích o nové strategické koncepci NATO proto musíme prosazovat posílení věrohodnosti Aliance jako organizace kolektivní obrany členských států, a nikoli její postupnou přeměnu na bezbřehý bezpečnostní spolek, který se zabývá vším, ale v konci neručí za nic. Naše účast na zahraničních misích (Afghánistán, Kosovo) je důležitá, chceme ji podporovat, ale máme-li dlouhodobě udržovat a modernizovat naše elitní jednotky v zahraničí, musí být také posílena obranyschopnost nás a dalších zemí střední a východní Evropy včetně systémů společné obrany proti vzdušným a raketovým hrozbám.
2) Evropská reformní politika. Naše členství v EU je bezpečnostně i ekonomicky důležité. Umožňuje nám těžit z výhod volného jednotného evropského trhu a dohodnutých pravidel mírové politické spolupráce. Evropská politika ale není jen věcí zahraniční politiky. Skrze sdílená pravidla a společnou legislativu ovlivňuje život našich občanů při každém jejich kroku. Nemá-li se EU v budoucnosti ocitnout ve vážné krizi, musíme dbát o to, aby proces integrace nebyl jen elitářským projektem, který se odcizuje občanům. Musíme proto podporovat taková reformní opatření a politiky na evropské úrovni, která neoslabí rovnoprávnost členských zemí, která posílí demokratičnost a transparentnost unijního rozhodování, která zvýší celoevropskou bezpečnost (např. energetická bezpečnost, kontrola imigrace), která udrží otevřené dveře pro budoucí nové členy a která zlepší schopnost Evropy obstát ve světové konkurenci. Musíme posilovat integritu vnitřního trhu a eurozóny, ale správnou cestu vidíme v domácích reformách a v posilování svobodné soutěže, a nikoliv ve stále větším přerozdělování nebo v invazivním pronikání bruselské byrokracie do oblastí, kde je nepatřičné a kontraproduktivní.
3) Česká ekonomická diplomacie. Mezinárodní vztahy byly vždy zápasem o přístup k ekonomickým zdrojům a v pronikání na nové trhy. Podstata zůstává stejná, ale prostředky se mění. Dnes rozhodují vzdělanost, inovace, flexibilita, adaptabilita a rychlý přístup k informacím. V případě naší země, která je na jedné straně závislá na dovozu základních surovin, a která z druhé strany generuje značnou část HDP svou exportní výkonností a orientací, to platí dvojnásob.Úspěch a vliv ČR ve světě se vždy bude ovíjet od míry, intenzity a úspěšnosti našeho zapojení do evropské a světové ekonomiky. Diplomacie musí být tomuto snažení aktivně nápomocná na všech úrovních – od ministrů až po řadové diplomaty a organizace, které si k tomu stát zřizuje. Klíčové úkoly spočívají v posílení lidských zdrojů, lepší koordinaci státní správy a součinnosti s privátním sektorem.
4) Rozvojová a humanitární spolupráce. Zapojení ČR do rozvojové a humanitární spolupráce má svou pragmatickou i etickou rovinu. Na jedné straně pomáhá předcházet krizím, které sice vznikají mimo Evropu, ale které se mohou stát hrozbou naší bezpečnosti a prosperity. Na druhé straně je solidarita a pomoc v nouzi cestou, jak posilovat naše vztahy a postavení ve světě. ČR v posledních dvaceti letech – také díky činnosti některých nevládních organizací – aktivně předávala své transformační zkušenosti zemím postkomunistického světa (Balkán, Bělorusko, Ukrajina, Zakavkazsko, Vietnam) a podporovala úsilí mnoha národů o větší svobodu a důstojnější lidská práva (např. Kuba, Barma, Blízký a Střední východ). Na tuto práci musíme dál navazovat. Větší pozornost si z naší strany zaslouží také Afrika. Vzhledem k našim omezeným možnostem musí být naše rozvojová pomoc selektivní, koncentrovaná do vybraných teritorií a doma lépe koordinovaná.
5) Image ČR ve světě. Výsluní, kterému jsme se těšili po pádu železné opony, je pryč, svržení vlády uprostřed předsednictví v EU pak uvrhlo pověst a obraz ČR přímo do stínu. Je proto velkým úkolem české zahraniční akce pracovat na vylepšení našeho obrazu. Klíčem k úspěchu je obnovení elementárního konsensu o zahraniční politice na české politické scéně, lepší koordinace a omezení resortismu v naší evropské a rozvojové politice a konečně intenzivnější kontakty a spolupráce s Čechy žijícími v cizině.