Czech business weekly (CZ) | 21.4.2008 | rubrika: Rozhovor | strana: 30 | autor: MARCEL BODNÁR
Česká zahraniční politika zažívá horké chvilky. Spát jí nedává americký radar v Brdech, příprava na předsednictví Evropské unie v prvním pololetí roku 2009 i otázka uznání, či neuznání Kosova. Místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra (46, ODS) v rozhovoru pro CBW konstatuje, že Česká republika Kosovo dříve nebo později určitě uzná, i když musí postupovat obezřetně, aby nepoškodila své tradičně dobré vztahy se Srbskem.
Se sebejistotou hovoří i o přípravě českého předsednictví v Evropské unii. Za větší problém Vondra považuje rozhádanost české politické scény, která pověsti republiky v zahraničí škodí vždycky, nejen v době českého předsednictví. Ohledně případného umístění amerického radaru v Brdech Vondra jednoznačně odmítá jakoukoliv trvalou přítomnost ruské vojenské posádky na českém území.
*
Pane ministře, začněme aktuálně. ČR stále nevyjádřila jasný postoj k uznání Kosova. Na co se čeká?
Čeká se na to, až se vláda rozhodne. Nemusíme dělat všechna rozhodnutí jako první, můžeme si vyhradit trochu času na uvážení. To je naše svaté právo. Pro nás to není úplně jednoduchá situace. Volají nám z Prištiny a připomínají, že i Československo kdysi za svůj vznik vděčilo uplatnění práva na sebeurčení. A volají nám i z Bělehradu a připomínají okleštění Československa v roce 1938. Hodně se v souvislosti s Kosovem mluví o mezinárodním právu. Dochází tu ke střetu dvou aspektů mezinárodního práva. Proti právu na sebeurčení stojí právo na zachování územní integrity. Ta situace nemá jednoduché řešení. Jsem přesvědčen, že my Kosovo nakonec uznáme, protože deklarace nezávislosti je vyjádřením určité reality. Není šance, aby se Kosovo reintegrovalo zpátky do Srbska po tom, co se tam v posledních 15 letech odehrálo. My Kosovo uznáme, ale zatím vyčkáváme. Teď v Prištině schválili novou ústavu; podle všech kritérií je to kvalitní dokument, který by měl zaručit práva menšin na území Kosova. My se v určitém okamžiku rozhodneme, až na to bude správný čas.
* Budete riskovat zhoršení vztahů se Srbskem?
Riziko představuje uznání i neuznání. Málo důležitých kroků v politice je úplně bez rizika. Argumentem, proč nespěchat, jsou naše vztahy s Bělehradem. Chceme postupovat tak, abychom demokraticky smýšlejícím elitám v Bělehradě ještě víc nezkomplikovali život. Postupný rozpad Jugoslávie a zmenšování Srbska pro ně znamená trauma. Stačí tam zajet a promluvit si s nimi. Obvykle při zahraničně-politických jednáních jedna i druhá strana mluví 50 procent času. Já jsem v Srbsku nedávno byl a v podstatě jsem jen poslouchal. Oni mluvili 90 procent času. Potřebují se vymluvit, potřebují, aby jim někdo naslouchal. Srbsko si musí uchovat evropskou perspektivu; Bělehrad je tradiční metropolí západního Balkánu. Musíme s nimi umět komunikovat, nemůžeme se k nim otočit zády a dopustit, aby se v této klíčové oblasti Balkánu naplno prosazovalo jenom Rusko. To by nebylo rozumné. Naproti tomu k realistické politice patří i nutnost respektovat a uznávat určité skutečnosti. Bělehrad musí pochopit, že mu nakonec nezbude než se s existencí samostatného Kosova smířit.
* Zmínil jste se o Rusku. To nyní zmírnilo svou rétoriku vůči umístění amerického radaru v ČR, ale tvrdí, že by s ním teoreticky nemělo problém, *
* pokud by byla zabezpečena jeho stálá přítomnost na základně. Dovedete si to představit?
Musíme se na tom s Ruskem domluvit. Řešení musí odrážet česko-ruskou dohodu, a stejně i dohodu s Američany. Otázkou je, co znamená stálá přítomnost? Neumím si představit stálou ruskou vojenskou posádku na českém území, neumím si představit ani její stálou přítomnost na americké základně. Co si však umím představit, je monitoring prostřednictvím vojenských přidělenců, kteří budou sídlit na zastupitelském úřadu v Praze a za přesně stanovených pravidel budou mít na základnu přístup. Umím si také představit různá technická a doplňková zařízení zprostředkující trvalý přehled o činnosti radaru a poskytující ujištění, že se na základně neděje nic proti Rusku. V dnešním technologicky vyspělém světě není problém takové ujištění Rusku nabídnout. Ale zatím nic takového dojednáno nebylo, Rusko pouze na dálku formuluje některé požadavky, k dohodě jsou však zapotřebí dva, nebo v tomto případě dokonce tři partneři.
* Dá se o tom vůbec s Rusy úspěšně jednat?
Určitě. Vždy je výchozí pozice jiná než konečná. Když jsme začali rozšiřovat NATO, Rusko také křičelo a nakonec jsme se s nimi dohodli na modelu určité spolupráce, takže se s tím v podstatě smířilo. Stejný příběh se odehrál kolem druhé vlny rozšiřování NATO. Zase se nejprve ozval křik, co všechno to bude znamenat, když pobaltské státy vstoupí, a dnes tam existují vztahy, které Rusko v zásadě respektuje. Myslím si, že stejné to může být i s protiraketovou obranou.
* Přejděme k našemu blížícímu se předsednictví v Evropské unii. Českým heslem má být „Evropa bez bariér“. Co přesně chcete dokázat?
Chceme, aby Evropa byla otevřená navenek i uvnitř. Aby bariéry, které brání uplatňování čtyř svobod – pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu – byly odstraněny. A abychom směrem ven nezavírali dveře balkánským zemím, protože by měly mít stejnou evropskou perspektivu, jakou jsme vždy měli my. Nejde nám o Evropu bez hranic, jen bez bariér – nestavět žádné zdi, neříkat apriori ne, což samozřejmě neznamená, že smažeme v Evropě všechny hranice a přetvoříme ji v monolit. Pokud snad někdo má takové ambice, tak se to nepovede. Evropa svým charakterem je a zůstane různorodá. Svoboda pohybu pracovních sil pořád naráží na omezení. Pět zemí vůči desítce novějších členů stále uplatňuje restrikce – Německo, Francie, Rakousko, Dánsko a Belgie. Myslím si, že až si příští rok budeme připomínat dvacáté výročí pádu železné opony, rádi bychom viděli, že se tyto zbytečné restrikce už neuplatňují.
* Přejděme teď k českému předsednictví Evropské unie, které začíná od ledna 2009. Jak jsme na něj připraveni?
Kdybych měl vyjmenovat všechno, co je potřeba ještě zvládnout, moc už by se nám do tohoto rozhovoru nevešlo. Základem je ale logistika a organizace; když ty nebudou fungovat, tak si uřízneme ostudu, ať se snažíme sebevíc. I detaily hrají roli. Nebudu jmenovat, ale nedávno Unii předsedala země, která vezla ministry autobusem z jednoho města do druhého a večer, uprostřed lesů, došel benzín. Než se situace vyřešila, ministři přišli o čtyři hodiny času. To samozřejmě není dobré. Ale zpátky k otázce. Češi, jsou-li v dobré kondici, umějí tyto organizační věci uspořádat s velkým nadhledem. A podaříli se nám přidat nějakou hodnotu navíc, bude to jenom dobře. Tady bych rád podtrhl, že každá předsednická země má zájem zapsat se do historie tím, že její předsednictví přinese nějaký pamětihodný počin, který evropskou agendu posune dál a občanům Unie dá něco konkrétního. V našem případě je tu však navíc problém, že české předsednictví začne krátce před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2009, kdy bude končit funkční období Evropské komise. Evropský parlament nebude už ve druhém čtvrtletí našeho předsednictví zasedat, takže 6 měsíců legislativních prací se zredukuje na polovinu. Navíc budeme pracovat v době, kdy pravděpodobně začne platit nová Lisabonská smlouva. Pojede se podle nových pravidel, která nejsou do detailu nastavená, a bude se o nich ještě muset jednat. To jsou momenty, které nám svým způsobem komplikují situaci. Nezbývá než to všechno dobře zvládnout…
* Říkal jste, že Češi jsou schopni dobře organizovat, když jsou v dobré kondici. Co když ale nejsou?
Základem je mít jasno doma. Je-li země vnitřně rozhádaná, zuří-li permanentní válka mezi vládou a opozicí, tak to věci jenom komplikuje. Ukazují na to i zkušenosti zemí, které Unii předsedaly v dobách svých voleb. V tomto ohledu bohužel naše situace také není nijak růžová, protože před volbami v roce 2006 tady byla velmi tvrdá volební kampaň. Následoval fakticky osmiměsíční zápas o moc. Osm měsíců negativní kampaně a osm měsíců zápasu o moc po volbách, skoro rok a půl tvrdého zápasu, který zanechal šrámy ve vztazích napříč politickým spektrem. Narušil vztahy mezi jednotlivými lidmi v politice a je naším úkolem se s tím nějak vypořádat, protože není v ničím zájmu, aby se české předsednictví stalo hříčkou zmítanou domácími spory. Myslím však, že Češi navzdory všem neshodám vynikají pudem sebezáchovy, proto to určitě zvládneme.
* Jako předsedající země se staneme součástí trojice po sobě jdoucích předsedajících členů s Francií a Švédskem. Pohled těchto zemí na záležitosti, které hýbou EU – například na ochranu životního prostředí či zemědělskou politiku – se mnohdy liší od pohledu Česka…
Tak především a zaprvé: Evropská unie je o kompromisech. Každé jednání, máte-li se ve 27 státech dohodnout, nemůže nikdy dopadnout tak, že jedni zvítězí a druzí odejdou poraženi. Vždy je výsledkem kompromis. Za druhé, spolupráce se Švédy a Francouzi na tzv. osmnáctiměsíčním programu je ustavena kvůli tomu, aby předsednictví vykazovalo nějakou míru kontinuity, aby to nebyl pohyb od zdi ke zdi. Myslím si, že dohodnout se dokážeme. Jistě máte pravdu, třeba názory na zemědělskou politiku mezi Francií na straně jedné a námi a Švédy na straně druhé, nejsou úplně totožné. A našly by se i další rozdíly. Ale třeba v oblasti energetiky máme s Francouzi mnoho společného, a jinak to budou zase vidět Švédové. Nicméně nepochybnou výhodou je, že ve Stockholmu, Paříži i v Praze jsou dnes reformní vlády, které mají zájem reformovat ekonomiku ve svých zemích a chtějí reformovat i Evropskou unii, aby byla více konkurenceschopná v globálně otevřeném a propojeném světě. Určitě se dohodneme. Teď koncem května budeme mít hotový program a tady v Praze ho představíme. Určitě nechceme demonstrovat rozpory, ale naopak ukážeme, že jsme schopní se domluvit.
* Nemáte obavy, že ČR vzhledem ke svému významu v Evropě toho v Unii moc neprosadí?
Je jistě pravda, že Francie s novým prezidentem (Nicholasem Sarkozym) je dnes dynamickou, aktivní členskou zemí, ale ani ona nemůže něco prosazovat sama, musí k tomu mít v Evropě spojence. Z tohoto pohledu se bát nemusíme; tam, kde my zastáváme určité pozice, nejsme zdaleka sami. Komunikujeme s ostatními státy, Velkou Británií, Holandskem počínaje amnoha novými členy konče. Znovu říkám, Unie je o neustálém hledání rovnováhy, nejenom mezi starými a novými, ale imezi severem a jihem, protestanty a katolíky, mezi velkými a malými.
* Jaký význam má podle vás současná Česká republika ve srovnání se starými i novými členy Evropské unie?
Přiměřený naší velikosti, délce našeho členství a našim zkušenostem. Jsme uprostřed Evropy, čili jsme neopominutelným státem. Stejně jako my potřebujeme evropskou spolupráci, potřebuje Evropa nás. Představte si, kdybychom třeba nebyli součástí Schengenu. Určitě bychom komplikovali život Němcům, Polákům a Rakušanům. Nicméně nejsme velmocí a nemáme sílu na to, aby bylo vždy po našem. Naše politika tedy spočívá i v tom, najít si k prosazování svých cílů spojence. A řekl bych, že to se nám daří; v Evropské unii se umíme prosazovat a jsme schopni organizovat věci tak, abychom dokázali prosadit, co potřebujeme.
* Mluvíte o spojencích. Myslíte tím spolupráci s dalšími zeměmi střední a východní Evropy. Jak byste charakterizoval jejich současnou pozici ve srovnání se starými členskými zeměmi, jako je Německo nebo Británie?
S postupným rozšiřováním Unie se my jako Česká republika dostáváme stále více do středu. Německo, které podporovalo rozšíření Unie v první vlně asi nejvíce, razilo filozofii „dostat země z periferie více do středu“. O totéž šlo i Velké Britanii, která rozšíření také podporovala, hlavně ve snaze nalézt určitou rovnováhu, aby centrum Unie nebylo příliš tvrdé a vlivné. Takže role střední a východní Evropy je důležitá v hledání základní evropské rovnováhy, což je konec konců politika, která se v Evropě dělala vždycky. Teď v podmínkách evropské integrace a Evropské unie se to třeba dělá jinými prostředky, ale stará schémata vidíme stále.
* Jak jste sám řekl, ČR leží ve středu Evropy. Jakou roli by mohla naše země hrát ve vztahu mezi starými (EU-15) a novými členy, případně i zeměmi, které o vstup teprve usilují?
My jsme na jedné straně nová členská země, na straně druhé z nových členských zemí právě ta naše leží nejdál na západě a vždycky byla součástí evropského mainstreamu. Epizoda 40 let za někdejší železnou oponou je v evropských dějinách výjimkou. Takže jsme zemí, která může nějakým způsobem na západě zprostředkovat naši zkušenost obnovené demokracie. A pro země na východě a jihovýchodě hrajeme roli jednoho z členů, kteří podporují další rozšiřování a usilují o to, aby jim dveře do Unie nezůstaly zavřené.
* Na tom máme i ekonomický zájem…
Přesně tak. Naše ekonomika je otevřená. Velká část hrubého domácího produktu se vytváří obchodní činností a naším nepochybným zájmem je rozšiřovat prostor volného trhu pro naše služby i výrobky. Evropa jako pevnost uzavřená před okolním světem nemá smysl. Musí se stát co nejotevřenějším společenstvím, které není svázáno ani omezeními uvnitř.
* Nedávno mi slovinský velvyslanec v ČR řekl, že za jejich předsednictví 90 procent programu souvisí s dlouhodobým směřováním EU a jen zhruba 10 procent je jejich vlastní program. Jak vidíte ten poměr vy?
Asi to tak bude. Samozřejmě, že dvoumilionové Slovinsko má pro prosazování vlastních námětů asi menší prostor než osmdesátimilionové Německo. My, desetimilonové Česko, jsme někde mezi. Rozhodně však nejsme žádná supervelmoc, ale konec konců každý, kdo předsedá, ať je to země velká a vlivná, nebo země malá a začínající, hraje spíš roli moderátora, jakéhosi rozhodčího, který musí v podstatě pískat rovinou, protože nic jiného by nebylo tolerováno ani respektováno. Platí, že pokud země, která má na něco vyhraněný názor nebo má s některou připravovanou legislativou problém, se chystá na předsednictví, tak se příslušné projednávání většinou buď urychlí, aby nepřesáhlo do předsednictví, anebo se odloží.
* Vy i jiní představitelé ČR pravidelně jezdíte do Slovinska, které právě předsedá Evropské unii. Hodláte tyto konzultace se Slovinci ještě zintenzivnit a radit se s nimi, jak postupovat při přípravách?
Já jsem byl ve Slovinsku před třemi týdny, mluvil jsem sministrem zahraničí, se státním tajemníkem (pro evropské záležitosti ve Slovinsku) Lenarčičem a dalšími, prohlédl jsem si důkladně jejich hlavní konferenční centrum v Lublani. Konzultujeme s nimi, ale není to jediná země, která je nám vodítkem. Slovinsko je poměrně zdatná země, pokud jde o národní marketing. Hodně investovali do svého image; do toho, jak se jejich země jeví při pohledu zvenčí. Chtěli přilákat turisty, protože turisticky je to vděčná země. My jsme možná v trošku jiné situaci. Praha takový marketing nepotřebuje, nicméně v téhle oblasti rozhodně je co se učit. Jestli je v něčem Slovinsko silné, pak je to právě organizace. Konec konců každý turista ví, že když projíždí Slovinskem, je to čistá, úhledná, spořádaná země. Nicméně je jasné, že vliv Slovinska v Unii je spíš menší.
* Je vůbec výhodné předsedat Evropské unii?
Výhodné, nevýhodné, prostě jí předsedat musíme. Všichni se střídají vždy po půl roce. Výhoda je v příležitosti se ukázat, upoutat pozornost. Přece jenom v těch šesti měsících přijíždí do země větší počet novinářů, celá země je pod drobnohledem. Je to příležitost ukázat nejen hlavní město, které každý zná, ale i regiony. Proto se také většina zemí snaží nepořádat některá setkání, třeba ministerské rady, jenom v hlavních městech. Samozřejmě to nese i svá rizika. Pokud předsednictví některá země nezvládne, znamená to ostudu; také je možné nastavit si ambice příliš vysoko a nesplnit pak očekávání. Jde o to najít rozumnou míru. Ano, mohli bychom začít všude vykládat, že je to od doby Karla IV. poprvé, co Češi budou vládnout Evropě, ale já bych to bral spíš s rezervou.
* Vypadá to, že české administrativní struktury nejsou úplně jazykově připraveny na evropské předsednictví. Hodláte to změnit?
Ano, oni se cvičí v angličtině i francouzštině. Mladí s tím takovou potíž nemají, problém je to spíš pro starší nebo střední generaci. Nakonec i věkový průměr týmu, který předsednictví připravuje, je poměrně nízký.
* Nebojíte se toho, že když teď lidi jazykově vybavíte na náklady státu na předsednictví, odejdou potom do soukromé sféry?
Proč bych se toho bál? Já se soukromé sféry nebojím. Fungující soukromá sféra je nesmírně důležitá pro blaho společnosti. Státní sektor bude vždy mít problém uspět v soutěži se soukromou sférou, pokud jde o platy. Jsou dva modely zaměstnávání osob ve státní sféře, v jednom člověk pracuje v byrokracii od mládí až do důchodu. Ve druhém lidé část života stráví v soukromém sektoru, část života ve státních úřadech, část třeba v politice. Vždy jsem byl dost kritický k zákonům o státních službách, které nabízejí státním úředníkům definitivu. To je model, který sice zaručí, že máte jakž takž výkonnou a profesionální státní správu, ale ona je pak zkostnatělá, neschopná přijímat nové myšlenky. Jak politika, tak státní byrokracie občas potřebuje okysličit; aby do úřadů přišli lidé ze soukromé sféry a trochu to rozhýbali. Samozřejmě je třeba nastavit pravidla, aby nedocházelo ke konfliktu zájmů.
* Myslíte si, že onomu „okysličení“ by právě předsednictví mohlo pomoci?
Že to přinese zásadní zlom, v tom jsem skeptický. Ale pomůže to, naši lidé budou muset předsedat v různých pracovních skupinách, něco se naučí. Kdykoliv jsme přebírali nějakou větší odpovědnost, vyrostla na tom celá řada lidí, kteří pak dál našli lepší uplatnění. Krátce po rozdělení Československa jsme byli v Radě bezpečnosti OSN a hodně diplomatům to tehdy pomohlo se dostat takříkajíc z divizního přeboru do první ligy. Když jsme pořádali summit NATO, také to nakoplo řadu lidí. Najednou dostali úkol, který musel být hotov, nedal se odložit aměl jasný termín. Ve státních úřadech platí pravidlo, že žádný termín není definitivní, vždycky ho jde prodloužit rozhodnutím nadřízeného či vlády nebo se to zamete pod koberec. Tady však máte termín a od toho momentu musí vše fungovat. Z toho pohledu jde o osvěžení.
* Změňme téma. Česko se dost angažuje ohledně situace na Kubě, kde Fidel Castro předal úřad svému bratru Raúlovi. Jak moc se tím mění tamní situace?
Uvidíme. Mám dojem, že změny na Kubě budou spíš velice pozvolné a nedojde k žádným dramatickým obratům. Estabilishment má zájem udržet si moc a zároveň kapitalizovat své mocenské postavení, hlavně v peněžní rovině. My každopádně nebudeme rezignovat na politiku, která tlačí kubánské úřady k propouštění politických vězňů a k zavádění základních demokratických a politických svobod. Kuba je země stojící na křesťanských základech. Utěšovat se tím, že tam je čínský model, který se bude po desetiletí transformovat, by asi bylo málo, a já věřím, že se Kubánci sami postarají, aby změny byly rychlejší a dynamičtější.
* Jaké jsou zájmy České republiky na Kubě?
Do jaké míry se tam Češi prosadí, nebo neprosadí? Já myslím, že mnoho firem se tam dokáže prosadit už dnes a půjde jim to ještě lépe, pokud se tam podmínky přece jenom trochu uvolní. Nemyslím si však, že by to byl důvod k tomu, abychom mlčeli a přehlíželi, bude-li režim Raúla Castra dál porušovat lidská práva, jako to dělal jeho bratr. Uvidíme.
* Mohla by něco změnit smrt Fidela Castra?
Faktem je, že Fidel Castro je revolucionář první generace, člověk s charismatem. Pamatuji si, že kdykoliv jsem mluvil s kýmkoliv, kdo měl šanci se s ním setkat, vždy odcházel ze setkání s ním plný dojmů. Castro, to nebyl žádný Brežněv nebo Husák. Ti ostatní, kteří na Kubě tvoří establishment, nemají takové charisma a osobní příběh jako on. Je tedy samozřejmě větší naděje na změnu, nebude-li Fidel Castro, protože to bude pro Kubu znamenat psychologicky významnou změnu. *
Kdo je Alexandr Vondra Narozen: 17. srpna 1961, Praha Vzdělání: 1984: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, studium geografie; 1985: doktorát přírodních věd. Kariéra: 1988–89: programátor; 2004–2006: jednatel a konzultant mezinárodní firmy Dutko Worldwide. Politická kariéra: 1990–92: zahraničněpolitický poradce prezidenta Václava Havla; 1992–97: první náměstek ministra zahraničních věcí; 1997–01: velvyslanec ve Spojených státech amerických; 2006–07: ministr zahraničních věcí ČR; 2006: zvolen senátorem (ODS) za Litoměřicko, Roudnicko a Slánsko; 9. 1. 2007: jmenován místopředsedou vlády pro evropské záležitosti