21.01.2008, Euro
Ve svém vystoupení ve Štrasburku jste zdůraznil, že premiér předsedající země EU by měl hrát důležitou roli i poté, co vstoupí v platnost Lisabonská smlouva a Evropská rada bude mít svého stálého předsedu čili prezidenta. Určitě jste přitom myslel i na české předsednictví a roli českého premiéra v prvním pololetí roku 2009. Nebo ne?
Jednou věcí je, že se chystá české předsednictví, které bude trvat šest měsíců. O nás ale až tak nejde. Jde hlavně o pravidla hry, která budou platit třeba desetiletí, minimálně do doby, než je zase někdo změní. Tato pravidla ovlivní všechna budoucí předsednictví. Ministři předsedající země budou řídit jednání jednotlivých Rad ministrů, zatímco Evropské radě jako nejvyššímu orgánu bude předsedat permanentní prezident. Kdyby šéf exekutivy předsednické země (premiér či třeba v případě Francie prezident – pozn. red.) neměl žádnou roli a nebyl by vůbec vidět, mohlo by to mít značně neblahé důsledky. V politice je velmi důležitá motivace. A hrozí, že premiér by mohl mít malou motivaci. Proto jsem primárně nemyslel na české předsednictví, které tak jako tak časově spadá do určité transformační fáze. To, jak přesně bude tato transformační fáze vypadat a jak přesně bude načasovaná, je stále otevřenou záležitostí.
Hrozí tedy, že české předsednictví nebude plnohodnotné?
Mnohem více to hrozí těm, kdo přijdou po nás. Hrozí to Švédsku či Španělsku. A týká se to samozřejmě nejen šéfů exekutiv, ale také ministrů zahraničí, neboť vznikne nový post vysokého zmocněnce pro zahraniční politiku.
Zaznívá názor, že české předsednictví v roce 2009 je naopak velkou příležitostí. Češi mají údajně šanci ovlivnit to, jak přesně budou vymezené kompetence různých představitelů EU poté, co Lisabonská smlouva vstoupí v platnost. Co si o tom myslíte?
Nemám žádný strach, samozřejmě že naše předsednictví zvládneme. Vnímáme je jako určitou příležitost, i když je evidentní, že to nebude jednoduché. Nehodláme kvůli našemu předsednictví zdržovat ratifikaci Lisabonské smlouvy, jak se občas tvrdí. Připravujeme se na všechny možnosti, abychom byli schopni transformaci zvládnout v jakémkoli stadiu – ať už změny podle Lisabonské smlouvy nastanou v lednu, v průběhu jara nebo třeba až po volbách do Evropského parlamentu, které budou v závěru našeho předsednictví. Jasno budeme mít až ve chvíli, kdy bude smlouva ratifikovaná ve všech zemích.
Česko však patří mezi země, u nichž se očekává delší ratifikace.
Několikrát jsem řekl, že nebudeme nic uměle zdržovat. Zároveň jsme ale demokratická země a povedeme o ratifikaci Lisabonské smlouvy diskusi. Nebudeme dělat to, co učinila jedna nepříliš vzdálená země (Maďarsko – pozn. red.), která ji hned první pracovní den po podpisu smlouvy v prosinci manifestačně schválila v parlamentu. U nás máme normální parlamentní proceduru v obou komorách.
A také se někteří senátoři obrátí na Ústavní soud…
Počítám s tím, že k Ústavnímu soudu půjde žádost o přezkum smlouvy. Nejsme v tomto ohledu jediní. Uděláme to normálně, veřejně, nikoliv tajně, jako to dělají teď ve Francii. Je to standardní procedura. Také v Německu se již v podobném případě obrátili na Ústavní soud a očekává se, že to učiní znovu.
Tam však podle všeho celý proces bez problémů stihnou do konce roku.
Nemohu mluvit za Parlament, a už vůbec ne za Ústavní soud, ale i v Česku se to dá stihnout během roku.
Záleží na tom, zda se na Ústavní soud někdo neobrátí znovu v nějaké další fázi – ať už by to byl třeba prezident nebo znovu někteří zákonodárci.
Čeká nás zodpovědné parlamentní projednávání, řádná demokratická procedura, a – dokonce bych řekl – důkladná lustrace Lisabonské smlouvy ve snaze předejít všem budoucím nedorozuměním. Nejsme ale Kocourkov. Myslím, že se čeští politici umějí chovat zodpovědně.
Nedostaneme se tedy do pozice poslední země, která ještě bude ratifikaci zdržovat?
S jedinou výjimkou, kterou byl římský status Mezinárodního soudního tribunálu, jsme se do takové situace nedostali. Nepředpokládám, že bychom se do ní měli dostávat v tomto případě.
Uvedl jste, jak by měl vypadat budoucí prezident nebo předseda Evropské rady – schopný vyjednavač a silná politická figura. Docela by to sedělo na Tonyho Blaira. Podpoří Česko jeho kandidaturu?
To vám teď nemohu říci, ani to zatím nemáme vyříkané. Žádný členský stát v této fázi neříká, koho podporuje.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy ale jasně naznačuje, že podporuje Blaira.
Sarkozy naznačuje, ale nepřišel na tiskovou konferenci a nevytáhl z klobouku jméno kandidáta. Nic takového se zatím nestalo v žádné zemi, proto nemůžete předpokládat, že vám něco takového řeknu. Můžeme však potenciální kandidáty posuzovat třeba z hlediska toho, kdo by se nám jevil jako dobrý obhájce reformní ekonomické agendy v Evropě. Kdybychom si možné kandidáty rozdělili do dvou skupin, z nichž jedna bude mít znaménko plus a druhá minus, pak by podle mého soudu Tony Blair byl určitě v té první.
V souvislosti s chystanou volbou nového předsedy Evropské rady zaznělo i jméno Václava Havla. Asi to bylo myšlené spíše tak, že prezidentem by se měla stát silná osobnost Havlova typu, než že by někdo přímo navrhoval kandidaturu bývalého českého prezidenta. Neměli bychom ji však přece jen zvážit?
Nesmírně si Václava Havla vážím. Vykonal jak pro Česko, tak pro Evropu mnoho dobrého. Myslím, že v budoucnu může kdykoli pomoci nějakou radou, nebo i rozvířením intelektuální debaty. Otázkou je, zda by se on sám chtěl pustit do každodenního politického managementu na evropské úrovni. To je fyzicky velmi náročná záležitost. Nevěřím, že by měl dnes Václav Havel chuť pustit se do něčeho takového.
Setkal jsem se s kritikou, že priority českého a předchozího francouzského předsednictví nejsou zcela v souladu. Někteří čeští europoslanci dokonce naznačují, že by se mohlo začít mluvit o by-passu – tedy o tom, že se Francouzi začnou spíše orientovat na Švédy, kteří budou předsedat ve druhé polovině roku 2009, a nás tak trochu přeskočí. Jaký je váš názor?
Myslím, že nic podobného nehrozí. Definovali jsme východiska k našim prioritám, která jsme rozeslali k debatě. V příštích dvou třech týdnech budeme v této debatě pokračovat ve výborech Poslanecké sněmovny i Senátu. O komentář jsme požádali české europoslance. Priority, které už nebudou pouhými východisky k prioritám, budeme mít nejdříve v létě. Paralelně přitom pracujeme s Francouzi a se Švédy na osmnáctiměsíčním programu tří po sobě jdoucích předsednictví. Pohybujeme se stejnosměrným pohybem. Samozřejmě že my prosazujeme určité akcenty – stejně jako Švédi i Francouzi. Nepředpokládám ale, že by nastal nějaký fatální střet nebo by-passy. To je nesmysl.
(Autor: Jan Žižka)