Rozhovor vyšel na serveru EurActiv 26.05.2010
Česká republika nebude nikdy patřit k hlavním hráčům Evropské unie, proto by se měla soustředit na hledání kompromisu. Vedle postavení Česka v Unii si senátor Alexandr Vondra (ODS) s EurActivem povídal i o Lisabonské smlouvě, současné krizi eurozóny nebo o budoucí reformě unijního rozpočtu. Rozhovor s ním uzavírá sérii předvolebních rozhovorů EurActivu s představiteli politických stran, které mají v nadcházejících volbách šance usednout v příští Poslanecké sněmovně.
Pokud zalistujeme ve volebních programech českých politických stran, zjistíme, že evropským tématům je věnována pouze okrajová pozornost. Je to způsobeno tím, že je evropská problematika považována za méně důležitou, nebo tak politici pouze reagují na nezájem voličů se těmito tématy více zabývat?
Pozor, na jednu stranu skutečně platí, že zahraniční a evropská politika nepatří k tématům volební kampaně, ale na druhou stranu není pravda, že by se v programech nevyskytovala vůbec. Rozhodně se to nedá říct o občanských demokratech, kteří se ve svém volebním programu evropské politice věnují poměrně hodně a zacházejí i do hloubky.
V programu přicházíme s reformním evropským programem a naše evropská politika se na rozdíl od ČSSD neopírá jen o předvídatelnost v tom smyslu, že to, co Brusel naservíruje, my bez jakýchkoliv výhrad zkonzumujeme. ODS chce být v tomto smyslu selektivní a řídit se tím, co je v našem zájmu, ale také v zájmu celé Evropy.
Na obrazu České republiky v Evropské unii se negativně podepsalo loňské předsednictví Radě EU, které Česko zpochybnilo v roli spolehlivého a důvěryhodného partnera. Co se musí udělat, aby se poškozená image naší republiky opět napravila?
V první řadě musím zdůraznit, že předsednictví bylo hodnoceno na základě toho, že v jeho polovině padla vláda, a nikoliv kvůli tomu, že by bylo špatně připravené nebo málo viditelné. Když ho srovnám s momentálně probíhajícím španělským předsednictvím, o kterém mnozí ani nevědí, jeho první tři měsíce byly podle mého názoru lépe připraveny a byly o mnoho zajímavější. Navíc my jsme museli od samého počátku odolávat smrtícím politickým útokům opozice, jejíž prioritou bylo sesazení vlády, ať to zemi stojí, co to stojí. To se jednoduše nedělá a nikdo v této zemi na tom nevydělal, spíš bych řekl, že na tom všichni trochu ztratili.
Asi se shodneme na tom, že ohledně směřování zahraniční a evropské politiky by měl mezi politiky napříč politickými stranami existovat určitý konsensus. Kde ho ale najít?
Konsensus ale neznamená, že všichni souhlasí se všemi. To by bylo popření demokracie a svobody. Rozdíly byly, jsou a budou. Důležité je, aby zahraniční politika, a v případě menšího nebo středního státu to platí dvojnásob, se nestávala obětí domácích politických zápasů. Občanští demokraté, i když byli v opozici, se k různých zahraničněpolitickým otázkám, jako je například nasazování českých vojáků v zahraničí, dokázali stavět konstruktivně. Souhlasím tedy s tím, že je třeba v těchto zásadních věcech usilovat o kompromis a nedávat zahraniční politiku na oltář zájmům v domácí politice. Pokud se máme spolehnout na své zahraniční partnery, tak i oni musí vědět, že se mohou spolehnout na nás. Důvěra je totiž v prostředí mezinárodních vztahů elementární věc.
Hlavní prioritou ve volebním programu ODS je boj s hospodářskou krizí, což je také téma, které bude v následujících měsících hrát prim nejen na české, ale samozřejmě i na evropské scéně. Kdy a za jakých podmínek lze podle občanských demokratů zahájit ústup od protikrizových opatření?
Co se týče „exit strategie“ z nalévání peněz do ekonomiky, tak musím říct, že včera už bylo pozdě. Hlavní problém, který teď musíme řešit, je vzniklá nerovnováha mezi některými členskými státy, která ohrožuje samotnou podstatu eurozóny. Pro státy, a především pak pro ty s vyšším rozpočtovým deficitem, není řešením nadále zvyšovat výdaje. Je důležité, aby Evropská unie resp. Evropská komise v rámci společného trhu permanentně dohlížela na dodržování již dohodnutých pravidel hry. Pokud je porušují jedni, není vyloučeno, že je nebudou porušovat i druzí. Kdyby to takhle postupovalo dál, může se lehce stát, že přijdeme o to nejcennější, co v rámci Unie máme – o společný trh.
Má zůstat jen u dohledu nad dodržováním pravidel hry nebo je tu podle vás ještě prostor pro nějakou užší koordinaci hospodářských politik?
V současné době se hospodářská koordinace hodně diskutuje, ale podle mého názoru má své meze. Centrum, v tomto případě Brusel, není totiž vždy pánem veškeré moudrosti a zásahy do mikroekonomik jednotlivých členských států mohou někdy přivodit více škod než užitku. Brusel máme od toho, aby se v něm tvořila společná pravidla a pak se dohlíželo na jejich plnění. Klíčovou zodpovědností Unie v řešení krize je tedy již zmiňované dodržování pravidel hry.
Pojďme si nyní chvíli povídat o osudu eurozóny, kterou otřásla současná krize v Řecku. Myslíte si, že bude do budoucna stačit, aby stát, který chce přijmout jednotnou měnu euro, splňoval Maastrichtská kritéria? Nebo se tato kritéria musí nějakým způsobem upravit či doplnit?
Původní pravidla hry v rámci Paktu stability byla rozhodně nastavena dobře. Problém nastal v okamžiku, kdy je přestali plnit velcí a silní hráči, Francie a Německo, kteří je sami ze své pozice uprostřed jízdy rozvolnili. Současnou krizi, která nás potkala, můžeme bez ostychu označit za „řeckou“, protože je obecnějšího charakteru a netýká se zdaleka jen Řecka (ale i států jako je Španělsko a Portugalsko). V této souvislosti mám dokonce dojem, že se v Evropské unii setkáváme s novou dělící linií. Zatímco dříve jsme se pohybovali v kategoriích západ-východ, dnes je aktuálnější dělení na sever a jih…
Nicméně, vyřešení „řecké“ krize nebude rozhodně jednoduché. Solidarita je v této souvislosti důležitá, ale musí být doprovázena zodpovědností. Někteří vidí řešení v prohloubení integrace směrem k fiskální koordinaci, tedy kontrole národních rozpočtů ze strany Bruselu, já se ale obávám, že si v tomto případě trochu zahráváme s ohněm. Sestavování rozpočtu je politikum par excellence a představa, že vlastní nezodpovědnost vyřešíme tím, že ji přeneseme na někoho jiného, v tomto případě Brusel, a nevynaložíme dostatečné úsilí doma, abychom přesvědčili vlastní obyvatelstvo o nutnosti škrtů a reforem, je chybná. Nakonec to totiž může vést k tomu, že kameny a Molotovovy koktejly, které nedávno létaly na řeckou vládu, budou směřovat na Brusel.
Z tohoto důvodu jsem přesvědčen, že nechat si schvalovat rozpočet od Unie je rezignací na elementární politickou zodpovědnost doma. A s tím mám vážný problém.
Teď od národních rozpočtů k unijnímu. Ve volebním programu ODS uvádíte, že výše rozpočtu Evropské unie by se neměla zvyšovat a tím pádem by Česká republika zůstala i v dalším období čistým příjemcem…
Ano, ale v této otázce se musí pracovat s dlouhodobým horizontem, protože reforma rozpočtu se nebude týkat pouze příštích sedmi let, ale měla by přesahovat i rok 2020. Pokud se Evropská unie nezačne scvrkávat, musíme mít na paměti, že Česká republika bude jednou spíše čistý plátce než příjemce. Kdybychom chtěli, aby míra přerozdělování byla v Unii větší, půjde v neposlední řadě o peníze našich daňových poplatníků. Tímto způsobem tu takto ale zatím nikdo neuvažuje. Jak ale říkám, měli bychom myslet v dlouhodobém horizontu a jsem přesvědčen – méně přerozdělování rovná se lépe pro Evropu.
Když mluvíte o snížení míry přerozdělování, znamená to tedy, že podle ODS má být výše budoucího rozpočtu ve srovnání se současným stavem, kdy třetinu rozpočtu spolkne Společná zemědělská politika (SZP) a stejný podíl odchází na evropské fondy, nižší? Nebo jde i o restrukturalizace rozpočtu?
Jde o obojí. Většinu prostředků sice spolkne SZP, ale pro nás to velkou přidanou hodnotu nemá, protože Česká republika je země stojící spíše na průmyslu a službách, která nemá rozsáhlé a extenzívní zemědělství. Koneckonců i současné nastavení systému dotací se zvýhodněním pro menší hráče na trhu se od systému, který je tady, odlišuje. Více zemědělských dotací neučiní české zemědělce konkurenceschopnějšími na celém evropském trhu.
Do čeho by Evropská unie tedy měla investovat, pokud by to nemělo být zemědělství? Do vědy a výzkumu například?
Obecně platí, že problém Evropy je celkové zaostávání za dynamickým rozvojem zejména států východní Asie. Pokud tedy má Evropa investovat společné prostředky tak, aby to mělo nějakou cenu, tak by to mělo být jednak do oblastí činnosti, které by zvýšily její globální konkurenceschopnost, a pak do oblastí, které jednotlivé členské státy nejsou schopny zvládnout v rámci svého malého trhu. Jako příklad můžu uvést investice do Center excelence, která nás dostanou na špičku v inovacích či ve výzkumu a vývoji.
A co investice do společných energetických projektů, ty nemají cenu?
Určitě ano, ale s tím, že tady nejde o konkurenceschopnost vůči Číně, ale především o bezpečnost, která si žádá propojenost a liberalizaci evropského trhu. Ale tempo a způsob, jak se to provede, by měl přinášet prospěch všem, protože v Evropě jsou mezi jednotlivými zeměmi velké rozdíly – například střední Evropa je závislá na dovozu energie pozemní cestou, zatímco státy Pyrenejského ostrova ji mohou dovézt, odkud chtějí. Investovat do propojování infrastruktur, aby se zvýšila bezpečnost v dodávkách plynu a ropy, rozhodně cenu má. O to jsme se koneckonců snažili i v průběhu českého předsednictví.
Zůstaňme ještě chvíli u energetické bezpečnosti Evropy, tedy tématu, které nechybí ve volebním programu snad žádné politické strany. Je možné na evropské úrovni energetické bezpečnosti dosáhnout?
Dokážu si představit, že se členské státy spíše shodnou na lepší propojenosti sítí, ale hůře to půjde u diverzifikace plynovodů, kdy například v dialogu s Ruskem členské státy zastávají různé pozice.
Samozřejmě i tady platí, že na jedné misce vah jsou zájmy všeobecné a na straně druhé figurují zájmy národní. Španělsko dohoda s Ruskem příliš netrápí, Německo naopak sází na prohloubení vzájemné spolupráce a Polsko je nervózní, pokud se to děje na jeho úkor nebo přes jeho hlavu. To ale není nic nového pod sluncem. Musí se ale hledat takové řešení, ve kterém se nakonec všichni najdou. V každém případě ale musí být hlavně zohledněno bezpečnostní hledisko, které představuje důvod, proč se mnohé věci snažíme dělat společně. Neměli bychom brát ohled na lobbing skupin, kterým jde jen o business, a bezpečnost pak dostává na frak. Jako příklad můžu uvést biopaliva, fotovoltaiku nebo větrníky.
Od přijetí Lisabonské smlouvy si Evropská unie slibuje posílení své globální role, která souvisí i s právě rozebíranou oblastí energetické bezpečnosti. Když se ohlédneme do minulosti, mockrát se nestalo, aby EU mluvila společnou řečí. Myslíte si, že se může v dohledné době díky novým mechanismům, které zavádí Lisabonská smlouva, něco podstatného změnit?
Nic není také horké, jak se na začátku zdá. Několik let bude trvat, než se podaří zrealizovat Evropskou službu pro vnější činnost, což je záležitost, ke které se musí přistupovat velmi citlivě. Musíme se vyvarovat především toho, aby se z toho nestal proces, kterému budou dominovat silné země a ty menší budou odsunuty stranou.
V souvislosti s touto otázkou se také při zavádění Lisabonské smlouvy často přetřásalo, čí nakonec bude to telefonní číslo, které budou naši partneři vytáčet, pokud budou chtít hovořit s Evropou. Jiným slovy: kdo bude tou osobou, která bude odpovědná za nalezení kompromisu mezi 27 členskými státy a která bude reprezentovat velmoc Evropa ve světě. Při pátrání po této osobě, která by měla být spíše moderátorem než parním válcem, se může lehce stát, že se z toho nakonec vyklube šedivá myš. Problém pak nastává v momentě, kdy nás tato nevýrazná osoba, kterou nikdo nezná, má někde zastupovat…
Abych to ale zkrátil – všeho s mírou. Určitá koordinace je v této otázce potřebná, ale nesmí být benefitem jedněch a zároveň být na úkor druhých. Ať to ale vezmete, jak chcete, výsledkem bude vždy kočkopes, protože Evropa není a nebude superstátem. Z toho důvodu očekáváním některých nebudou ještě dlouhou dobu naplněna.
Pokud se nemýlím, tak ODS se vždy zasazovala za silnější zahraniční politiku na evropské úrovni, například vůči Rusku. Podle toho, co říkáte, to ale spíš vypadá, že příliš nevěříte, že evropská zahraniční politika vůbec může být efektivní…
Já byl v této otázce vždy lehce skeptickým realistou. Musíme si totiž uvědomit, že Češi nebudou žábou na prameni, ale jde jim spíše o nalezení kompromisu. ODS nikdy Lisabonskou smlouvu nebrala bez výhrad, ale stavěla se k ní spíše ambivalentně. U mě to bylo také tak, i když jsem ji nakonec podpořil. Až budeme za deset let tuto smlouvu hodnotit, moc bych si přál, aby u lidí převládal pocit, že jim ta smlouva stále něco přináší a o nic je neochuzuje. Naprosto ale souhlasím s tím, že je v zájmu Evropy, abychom vůči Rusku vystupovali jednotně, ale mezi 27 státy je to někdy obtížné. A v budoucnosti se to rozhodně nezmění, i když bude průnik v politice například Polska a Německa hledat baronka Ashton.
Společně s odborníky se asi shodneme na tom, že Poslanecká sněmovna zpravidla nevěnuje projednávání návrhů evropské legislativy dostatečnou pozornost. Návrh Evropské komise je sice projednán ve výboru pro evropské záležitosti, ale poslanci ho často bez žádné rozpravy v plénu schválí. ODS ve svém volebním programu volá po zajištění efektivní kontroly připravované evropské legislativy a po její oponentuře už v době jejího zrodu. Začalo se s tím již něco dít?
Český parlament má dvě komory, mezi kterými musíme v tomto ohledu pečlivě rozlišovat. Příslušný senátní výbor se projednávání evropské legislativy věnuje velmi zodpovědně a do hloubky. Na žebříčku parlamentů členských zemi si vede velmi obstojně, umístil se dokonce v první pětce. Máte ale pravdu, že o Poslanecké sněmovně se to říct nedá. Je to výsledek hlavně toho, že evropský výbor patřil v posledních letech představitelům Strany zelených a měl často problémy se vůbec sejít. Dosažení nějakých viditelných změn si proto vyžádá hodně úsilí. ODS se už v minulém období pokusila věci trochu rozhýbat. Pokud se bude uvažovat o přesunu dalších kompetencí na evropskou úroveň, občanští demokraté prosadili, aby vláda do této diskuse začlenila i parlament. Věřím, že to přispěje k tomu, že parlamentní kontrola bude nyní lepší a důslednější.