Magazín Lidových novin, 17.12.2004
Spojené státy rozdělené na „Retro“ a „Metro“. Proč Bush vyhrál. Slábnoucí vliv dětí 60. let. A co z toho všeho vyplývá pro Evropu
Americké prezidentské volby byly světovou událostí roku. Jejich význam v USA podtrhly rekordní volební účast i miliarda dolarů, kterou soupeřící tábory vynaložily na kampaň. Jejich sledovanost ve světě podtrhovaly výzkumy veřejného mínění, které mapovaly, koho by volili ne-Američané. Soudě podle těchto průzkumů skončily volby jinak, než si většina Evropanů i světa přála. Obyvatelé starého kontinentu by s výjimkou Poláků volili demokraty.
Volilo se ovšem v USA a tam své prezidentství obhájil George W. Bush. Nakonec bylo jeho vítězství poměrně přesvědčivé. Zatímco v roce 2000 získal míň hlasů než jeho tehdejší soupeř Al Gore a do Bílého domu se dostal až těsným rozhodnutím Nejvyššího soudu, po čtyřech letech slavil právem, když svého soupeře, senátora Johna Kerryho, porazil rozdílem tří a půl milionů hlasů. Triumf republikánů dovršily kongresové a guvernérské volby.
Hodně se nyní píše o tom, jak je Amerika rozdělená. Červené státy na jihu, středozápadě a ve Skalistých horách volí republikány, zatímco modré státy a velká města na severovýchodě, v okolí Velkých jezer a na pobřeží Pacifiku volí demokraty.
Kerry nebyl Clinton
Bestsellerem levicových intelektuálů se stala kniha Velké rozvodí (The Great Divide), jejímž autorem je John Sperling, americký miliardář, který spolu s Georgem Sorosem patřil k hlavním sponzorům demokratů. Sperling dělí Ameriku na „Metro“ a „Retro“. Červená „Retro-Amerika“ je konzervativní, převážně bílá a protestantská, hlásí se k tradičním hodnotám a její bohatství tvoří zemědělství a tradiční průmysl. Naopak modrá „Metro-Amerika“ je liberální, volnomyšlenkářská, multietnická a multikulturní, její bohatství se opírá o finanční kapitál, informační služby a moderní technologie. První Amerika je moderní, druhá postmoderní.
Posouzení hlavních politických soupeřů podle konzervativního nebo liberálního metru ovšem výsledek voleb neobjasňuje. Tradičnímu konzervatismu neodpovídá ani Bushova domácí politika utrácení federálních prostředků a prohlubování rozpočtového deficitu, ani jeho aktivistická a idealistická zahraniční politika šířící demokracii do zemí, kde nemá tradici. Na volební výsledek nemělo vliv ani dřív omílané tvrzení bývalého Clintonova mediálního stratéga Jamese Carvilla, že „to je jen o ekonomice, hlupáci“. Americké hospodářství si nyní nevede nijak zázračně, což by dle politologických pouček mělo znevýhodňovat toho, kdo je zrovna u moci.
Do velké míry si za porážku mohou demokraté sami. Především neměli dobrého kandidáta.
Kerry, jak prohlásil jeden novinář z Bostonu, by možná byl dobrým prezidentem Francie, ale v Americe neměl příliš šanci. Jeho suché, nezáživné vystupování, oportunní chování a časté názorové proměny budily u Američanů pochybnosti, zda dokáže vést zemi v těžkých dobách po 11. září. „Aristokrat“ z Nové Anglie, který se před časem rozvedl s milionářkou, aby se později oženil s multimilionářkou, prostě obyčejné demokratické voliče nelákal. Obraz charismatického Billa Clintona, jenž se mnoha z nich jevil jako normální chlapík ze sousedství, který je ochoten si s každým kamarádsky promluvit, je stále živý. Bush měl svým přímočarým a jednoduchým vystupováním k němu blíž než odměřený a komplikovaný Kerry.
Demokratům uškodilo i to, že se v jejich kampani angažovali lidé typu filmaře Michaela Moorea. Autor kontroverzního dokumentu Fahrenheit 9/11 sice sklízel úspěchy v protiamericky naladěné západní Evropě, ale americké středové voliče svým demagogickým a provokativním vystupováním spíš odradil. V kakofonii podobných hlasů často nebylo zřejmé, co vlastně demokraté chtějí a za čím si stojí.
Bůh, vlast, rodina
Vtomto smyslu nenechali republikáni nikoho na pochybách. V těžké době, kdy se většina Američanů cítí ohrožena, nebyly volby primárně ani o zahraničních problémech v Iráku, ani o ekonomice, ale o vůdcovství a o hodnotách. Křesťanská pravice svou ofenzivní rétorikou sice voliče polarizuje a rozděluje, ale jednoduché a levicí vysmívané poselství – Bůh, vlast a rodina – slavilo úspěch. Stojí za zamyšlení proč.
Postmoderní Metro-Amerika je dítětem 60. let. Tehdy v reakci na válku ve Vietnamu a v důsledku generačních svárů začalo odcizení. Na jedné straně se stalo módou pohrdat tradičními hodnotami jako je náboženství, vlastenectví nebo rodina. Na straně druhé se o slovo přihlásily skupiny, které si nárokují různá kolektivní práva a specifické svobody. Postmoderní společenské diskusi dominují v porovnání s globálními hrozbami, jako je sebevražedný terorismus, podřadná témata: feminismus, environmentalismus, multikulturalita, relativismus, euthanasie, klonování, práva gayů, lesbiček, svobodných matek či odvržených otců a další. Již zmíněný Sperling investoval miliony do lobbovaní za legalizaci drog, klonování buněk a do výzkumu umělého prodloužení lidského života.
Konzervativnější Retro-Amerika se dlouho držela pozadu. Poprvé se hlasitě a neobratně ozvala v době Clintonovy aféry s Monikou Lewinskou. Zatímco Evropané byli konsternovaní, jak může v elysejském paláci celkem běžná příhoda paralyzovat americkou politiku na celý rok, americké děti šedesátých let troubily na poplach a svého prezidenta ještě uhájily. Chtějí nás i s hodnotami, za které jsme bojovali, přibít na kříž, hlásila tehdy v časopise Rolling Stones rocková zpěvačka Patti Smithová. Podobně dnes mluví někteří vášniví Bushovi odpůrci o Americe jako o „zemi Ježíšově“ a křičí, že USA jsou v ohrožení nejen ze strany fanatických islamistů, ale i zevnitř – ze strany křesťanských fundamentalistů.
Realita je ovšem prostší, méně dramatická. Kyvadlo, které se vychýlilo jedním směrem, se přirozenou korekcí vrací v opačném směru. Současně s volbami se v jedenácti amerických státech konalo referendum o ústavní novele, která definuje manželství jako výlučný svazek muže a ženy. Lobby homosexuálů investovala značné prostředky do zamítnutí novely, ale neuspěla ani jednou.
Američané po století udávají trendy. Bude proto zajímavé sledovat, zda podobný posun čeká i Evropu. Ta sice tvrdí, že není ve válce jako Amerika, ale klíčové problémy života v postmoderní společnosti na ni doléhají ještě větší měrou. Její populace stárne, rodí se málo dětí, stát blahobytu je v dnešní podobě neudržitelný.
Jistě – některé trendy v USA jsou zneklidňující. Amerika inspirující byla Amerikou otevřenou. Ku prospěchu světa vyvážela ideje, moderní technologie a bezpečnost, a naopak lákala lidi, kapitál a zboží. Konzumuje víc, než vyrobí, ale její ohromný obchodní deficit je příspěvkem k blahobytu ostatních. Americké rozhodnutí nechat pádu dolaru volný průběh však ukazuje, že i síla supervelmoci má limity. Přísnější imigrační a vízová politika snižuje počet těch, kteří jedou za Atlantik studovat nebo pracovat. Hrozí, že se Amerika bude uzavírat. Není to ani v jejím, ani v našem zájmu.
Mínění drtivé většiny Evropanů dosud ovlivňují jejich američtí přátelé v menšin – demokraté vMetro městech. Přišel čas přestat se posmívat Američanům, kteří nemají cestovní pas, a vydat se za poznáním. Západoevropská média zatím líčila prezidenta Bushe jako nezodpovědného, arogantního kovboje, který ohrožuje světový mír. Je na čase s tímto portrétováním přestat. Američané se rozhodli, že v boji se nepřepřahá.
Druhé prezidentské období bývá ovšem jiné. Jestliže první čtyři roky myslí prezident na znovuzvolení, má v druhém období, je-li znovu zvolen, touhu zapsat se do dějin. Dnešní svět k tomu dává nejednu velkou příležitost. Američané a Evropané by ji společně neměli propásnout.
Alexandr Vondra, diplomat, bývalý velvyslanec v USA