15.11.2005, Mf Dnes
Desátého listopadu 1989 jsem pešky opouštěl brány pankrácké věznice, kde jsem si právě odseděl dva měsíce natvrdo za organizaci petice Několik vět. Ta požadovala demokratizaci politických poměrů v tehdejším komunistickém Československu a v té době ji podepsaly desetitisíce odvážných Čechů a Slováků.
V chladném podzimním ránu jsem přešel Nuselský most a ohlásil se v bytě Petra Uhla, který se svou ženou Annou Šabatovou řídil VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), aby si mohli odškrtnout propuštění jednoho politického vězně a dát příslušnou informaci světovým agenturám. Sedli jsme si ke kávě, zapálili si cigaretu a já se logicky zeptal: „Tak co, jak dlouho to tu bude ještě trvat“.: Petr odpověděl něco v tom smyslu, že do zhroucení režimu zbývá tak ještě „rok“.
Vše změnil 17. listopad
Ve stejný den padala v Německu za hlasitého jásání obyvatel Berlínská zeď. Maďarsko-rakouská hranice byla z rozhodnutí reformní vlády v Budapešti již několik týdnů normálně průchodná. A v Polsku – půl roku od prvních svobodných voleb – stál v čele kabinetu někdejší opoziční představitel Tadeusz Mazowiecki. Jen v Praze zůstávalo vše při starém: bylo pošmourno, převládala atmosféra strachu a komunistická policie rozháněla každý pokus o svobodnější projev našich občanů.
Nechtěli jsme se s tím ?rokem? smířit. Odjel jsem se scénáristou Jiřím Křižanem na Hrádeček za Václavem Havlem. Tam jsme celý den seděli a připravovali setkání všech signatářů Několika vět. Plánovali jsme ho uspořádat 10. prosince, na den lidských práv. Do detailů jsme se zabývali scénářem akce: kdo bude na shromáždění mluvit, kdo konferovat, kdo zpívat. Za týden bylo ale všechno jinak.
Studentská demonstrace, která se konala 17. listopadu u příležitosti vzpomínky na Jana Opletala zavražděného nacisty v roce 1939, přerostla v centru Prahy v mohutný průvod mladých lidí skandujících ?Už je to tady!?. Když jsme s ženou kráčeli v onom průvodu po vltavském nábřeží, poprvé jsem řekl cosi o tom, že tu máme revoluci. Atmosféra byla úplně jiná než během předcházejících demonstrací v uplynulých dvou letech. Lidé byli uvolněnější, sebevědomější.
Ortel padl na Národní
Tvrdým policejním zákrokem proti studentům na Národní třídě si režim vystavil svůj ortel. Pravdivé zprávy o mnoha zraněných i fáma o mrtvém studentovi během několika dnů elektrizovaly společnost. Statisíce lidí zaplnily Václavské náměstí, připravovala se generální stávka. Étos vzpoury proti komunistické totalitě se šířil celou republikou a režim se záhy zhroutil jako domeček z karet. Dynamika listopadových a prosincových týdnů předčila očekávání i těch největších optimistů. Zlomové události jsou celkem známé: vznikly české Občanské fórum a slovenská Veřejnost proti násilí, byla ustavena vláda národního porozumění a dosažena dohoda o uspořádání svobodných voleb a Václav Havel byl ještě koncem roku zvolen prvním nekomunistickým prezidentem po více než čtyřiceti letech.
V listopadu 1989 se Češi i Slováci nadýchli z plných plic čerstvého a čistého vzduchu svobody. Bylo to jako probuzení z krásného snu. Čekali jsme na takový okamžik dlouhých čtyřicet let. Možná proto připomínala atmosféra v ulicích našich měst jeden velký karneval nebo svátek demokracie. Lidé dřeli na hranici sebeobětování, byli k sobě ohleduplní a solidární. Byli odhodláni udělat vše proto, aby už dál nežili v podmínkách prolhanosti, pasivity a zotročení. Pocítili národní hrdost a hýřili tvůrčí aktivitou, iniciativou, dobrou vůlí a sebevědomím.
Listopad také proměnil vnímání naší země v zahraničí. Měli jsme pověst vystrašených, zbabělých a nesebevědomých lidí, kterým vládli zabednění starci odtržení od reality končící studené války a kteří svoje vlastní selhání sváděli u piva v hospodách na intriky velmocí. A najednou světová média zaplavily obrázky zvonících klíčů, nabízených květin a usměvavých tváří. Na Hrad mířil ?král ? filosof?, jak tehdy na titulní straně oznamoval Newsweek. Svět oceňoval nenásilí, rozum a lehkost, se kterou jsme se dokázali zbavit totalitní nadvlády. ?V Polsku to trvalo deset let, v Maďarsku deset měsíců, v NDR deset týdnů a vy jste to zvládli za deset dnů,? psal tehdy z Laterny Magiky britský novinář a historik Timothy Garton Ash. Radostná nálada ovšem netrvala věčně.
Lidový karneval nahradila realita všedních dnů, svár různých koncepcí a politický zápas o moc a místo na slunci. Budování demokracie a tržního kapitalismu ani nemohlo být bez problémů. Zapomenuta byla tradice a výchova k morálce, chyběly čerstvé zkušenosti, také jsme postrádali ? pokud se zrovna nehrál fotbal nebo hokej – vědomí o potřebě elementární soudržnosti. Zbavili jsme se okovů totalitního bolševismu, ale závan svobody odkryl častou bezradnost, potlačené frustrace a neuspokojené ambice.
Někteří zvlášť frustrovaní tehdy mluvili o nedokončené či ukradené revoluci. Jiní slyšeli ?trávu růst?. Každá revoluční změna vyvolává očekávání a naděje, které nelze stoprocentně naplnit. Doufali jsme v potrestání viníků, odměnu pro spravedlivé a respekt pro ponížené, ale výsledkem našeho snažení byl rozpačitý mix.
Výsledky? Nejsou špatné
Hodně se píše o tom, jak byli aktéři revolučního dění v listopadu 1989 na novou situaci nepřipravení. Platí to nejen o těch, kteří se tehdy zuby nehty a za pomoci státní bezpečnosti drželi svých koryt a moci, ale kteří v pro ně najednou nepříznivé mezinárodní situaci a pod prvním větším tlakem doma vyklidili pozice a vzdali se bez většího odporu. Platí to také o tehdejší demokratické opozici. Budiž krátká vzpomínka z úvodu této promluvy ukázkou toho, jak mnozí z nás nedokázali plně předvídat dosah a dynamiku tehdejšího dění. Přesto výsledky nejsou nikterak špatné.
Nenásilná demontáž komunistické diktatury, odchod ruských vojsk, znovuzískání suverenity a nezávislosti, pokojný česko-slovenský rozvod, zákonem garantované svobody a lidská práva, stabilní parlamentní demokracie a kapitalistická ekonomika, dobré vztahy se sousedy, integrace v NATO a Evropské unii ? to není málo. Asi nikdy v minulosti se Češi neměli tak dobře jako v posledních šestnácti letech.
Problémy, které zůstaly
Zůstávají ovšem tři problémy, jejichž kořeny tkví mimo jiné i v rozhodnutích, které jsme tehdy učinili, nebo resp. neučinili. Zaprvé : stále máme – jako jedni z mála v Evropě – na politické scéně působící komunistickou stranu, která je nereformovaná, působí pod stejným názvem a odmítá se distancovat od své temné minulosti. Představuje proto rizikový faktor naší budoucnosti. Za druhé : poměrný volební systém naší parlamentní demokracie je komplikovaný a brzdí nutné ekonomické a sociální reformy. Nulový koaliční potenciál nereformovaných komunistů paralyzuje politickou scénu a limituje možnost uzavírání koalic.
Ve svém důsledku vidíme v televizních talk-show stále stejné, nepopulární tváře. Politiků s vizí máme jako šafránu. A za třetí : díky této paralýze a netransparentnosti české politiky bují korupce, byrokracie a s nimi spojené obecné znechucení z politiky. V žebříčku korupce zaujímáme jedno z posledních míst v Evropě, v počtu úředníků na jednoho obyvatele jsme naopak v popředí a k volbám chodí stále mně lidí.
Co se s tím dá dělat? Cesta ke změně není jednoduchá ani krátká. Neměli bychom ale rezignovat. Naopak – existuje-li nějaký aktuální odkaz listopadu 1989, pak je to vědomí, že budeme mít takovou míru svobody, jakou si sami zasloužíme.
Alexandr Vondra, v roce 1989 mluvčí Charty 77 a spoluzakladatel Občanského fóra